Pokud se po více než třiceti letech od pádu totalitního režimu někteří lidé stále bojí veřejně říkat své názory, tak to moc dobrým vysvědčením pro českou společnost není.

I když od listopadových událostí roku 1989 letos uplynulo již 32 let, stále je mám v živé paměti. Proto jsem si i dnešní den vzpomenul na to, jak jsem tenkrát chodil se svými spolužáky z vysoké školy demonstrovat na brněnské náměstí Svobody a jaké jsme následně prožívali společné nadšení z toho, když komunistický režim u nás konečně padnul. Dnešní výročí mě nicméně přimělo i k zamyšlení nad tím, kolik z toho, za co jsme tenkrát demonstrovali, se dnes splnilo.

Nejenom já jsem určitě rád, že u mnoha věcí tomu tak nepochybně je. Dnes můžeme na rozdíl od doby před rokem 1989 volně cestovat po světě, lidé mohou podnikat, máme náboženskou svobodu i svobodné volby, u studentů, hlásících se na střední či vysokou školu, již nikoho nezajímá kádrový profil jejich rodičů. A také, jak je často v médiích zdůrazňováno, dnes každý může veřejně říkat své názory, aniž by mu za to hrozil nějaký postih. Ohledně toho posledního mám však přece jen určité pochybnosti. Co mě k nim vede?

V současné době samozřejmě již nikomu nehrozí, že by byl za své názory trestně stíhaný (tedy vyjma případů, kdy by jimi nabádal k trestné činnosti, propagoval rasismus či fašismus apod.), rodiče již nemusejí nabádat své děti k tomu, aby si dávali pozor na to, co říkají ve škole, a když si s někým například povídáte v restauraci, tak již nemusíte mít obavy z toho, zda poblíž vás nesedí nějaký agent či spolupracovník StB. Druhou věcí však je, zda se všichni lidé nebojí nahlas říkat své názory například v zaměstnání, psát je na internet nebo do tištěných médií apod.

Přičemž nemám na mysli jenom kritiku poměrů v jejich firmě či organizaci, ale i například názory na politiku nebo na určité společenské záležitosti. Podle některých odborníků na personalistiku si totiž dnes až polovina zaměstnavatelů „lustruje“ při výběru uchazečů o práci potenciální zaměstnance i do té míry, že sleduje, co píší či sdílí na sociálních sítích, jak se veřejně angažují i jiné osobní věci. A že nejenom při ucházení se o zaměstnání mají někteří lidé občas problémy kvůli tomu, co někde prohlásí či napíší, případně kvůli tomu, že vyjádří podporu tomu či onomu politikovi, je nejspíš pravda.

Připomenul bych třeba případ, když populárnímu herci Martinu Dejdarovi bylo po prezidentských volbách v roce 2013 scénáristou i režisérem seriálu Zdivočelá země sděleno, že kvůli podpoře Miloše Zemana v seriálu končí (až po negativní kritice ze strany veřejnosti vzali oba pánové své stanovisko zpět). Známý umělec Vladimír Franz, který tehdy byl jedním z devíti uchazečů o prezidentský post, pak byl dle vlastních slov v uměleckém světě na dlouhou dobu odstaven (viz odkaz zde) kvůli tomu, že před druhým kolem nepodpořil tak jako většina umělců Karla Schwarzenberga, ale prohlásil, že menším zlem je pro něj Miloš Zeman.

Přičemž dle zkušeností některých lidí takové poměry nepanují zdaleka jenom ve světě umění. Dle jejich vyjádření se jim stalo například to, že když přiznali, že volili toho či onoho v prezidentské volbě, tu či onu stranu v parlamentních volbách, tak se s nimi část kolegů v zaměstnání přestala bavit, někteří známí si je pak na facebooku smazali ze seznamu přátel. Netvrdím samozřejmě, že je tomu tak všude, já například jsem rád, že mám v tomhle směru kamarády i kolegy v práci zcela normální.

Ovšem to, že v myšlení některých lidí sledujeme jakýsi pozvolný návrat k heslu „Kdo nejde s námi, jde proti nám“, je občas patrné při veřejných mediálních debatách a zejména pak na internetových diskusích. Což 32 let po pádu totalitního režimu moc dobrým vysvědčením pro českou společnost není.