Budou učitelé povinně chodit na kurzy sebeobrany?
Byť například školské odbory volají již řadu let po větší právní ochraně učitelů, většina našich politiků považuje tento požadavek za zbytečný. Zřejmě podle nich bude stačit, když budou učitelé povinně chodit na kurzy sebeobrany…
Včerejší vražda učitele na jednom pražském učilišti logicky vyvolala mezi veřejností otázky, kam české školství kráčí. Zatímco na klesající úroveň znalostí žáků a stále se snižující nároky na žáky na většině škol je už poukazováno delší dobu, z hlediska násilných útoků na tom české školy dosud nebyly tak zle, jako školy v některých jiných zemích, zejména pak v USA.
Což zatím stále platí i po včerejším smrtelném útoku, kdy devatenáctiletý student usmrtil učitele v jeho kabinetu mačetou. Šlo tak o druhou vraždu učitele žákem v historii českého školství (k té první došlo v roce 2004 na učilišti ve Svitavách). Tím bychom se však neměli utěšovat. Jednak jsme totiž co do počtu obyvatel mnohonásobně menší zemí než USA, a hlavně jde o to, že kromě zmíněných smrtelných útoků dle různých statistik na českých školách násilí či projevů nevybíravého chování stále přibývá, ať už mezi žáky či studenty navzájem, ale také i ze strany žáků vůči učitelům.
Pravomoci dnešních učitelů, jak proti těmto jevům účinně zakročit, přitom moc velké nejsou. Z napomenutí či důtek si většina žáků ani jejich rodičů příliš těžkou hlavu nedělá, k vylučování nejproblémovějších žáků se na řadě škol přistupuje jen v nejkrajnějších případech. Když se totiž problémový žák či jeho rodiče obrátí na školní inspekci či na škole nadřízený orgán, tak ti se často postaví na jejich stranu. A byť například školské odbory volají již řadu let po větší právní ochraně učitelů, většina našich politiků ji stále považuje za zbytečnou. Zřejmě podle nich bude stačit, když budou učitelé povinně chodit na kurzy sebeobrany…
Prestiži učitelů nepřispívá ani to, jak o jejich profesi občas píší někteří současní zástupci sedmé velmoci. Z článků některých novinářů totiž nutně musí mít část veřejnosti dojem, že učitelství je naprosto pohodové povolání, která znamená spoustu volného času, žádnou zodpovědnost, a přitom pravidelně se navyšující plat. A když si někteří kantoři v dnešní době stále dovolují dávat pětky, tak buď špatně učí nebo mají na žáky přehnané nároky, případně je nedovedou motivovat.
Pokud takový trend bude pokračovat i nadále, tak bez ohledu na to, co se stalo na Středním odborném učiliště v Praze, bude mladých lidí, kteří se rozhodnou pro pedagogickou profesi (a zejména kteří budou ochotni jít učit na „učňák“), stále ubývat.
Včerejší vražda učitele na jednom pražském učilišti logicky vyvolala mezi veřejností otázky, kam české školství kráčí. Zatímco na klesající úroveň znalostí žáků a stále se snižující nároky na žáky na většině škol je už poukazováno delší dobu, z hlediska násilných útoků na tom české školy dosud nebyly tak zle, jako školy v některých jiných zemích, zejména pak v USA.
Což zatím stále platí i po včerejším smrtelném útoku, kdy devatenáctiletý student usmrtil učitele v jeho kabinetu mačetou. Šlo tak o druhou vraždu učitele žákem v historii českého školství (k té první došlo v roce 2004 na učilišti ve Svitavách). Tím bychom se však neměli utěšovat. Jednak jsme totiž co do počtu obyvatel mnohonásobně menší zemí než USA, a hlavně jde o to, že kromě zmíněných smrtelných útoků dle různých statistik na českých školách násilí či projevů nevybíravého chování stále přibývá, ať už mezi žáky či studenty navzájem, ale také i ze strany žáků vůči učitelům.
Pravomoci dnešních učitelů, jak proti těmto jevům účinně zakročit, přitom moc velké nejsou. Z napomenutí či důtek si většina žáků ani jejich rodičů příliš těžkou hlavu nedělá, k vylučování nejproblémovějších žáků se na řadě škol přistupuje jen v nejkrajnějších případech. Když se totiž problémový žák či jeho rodiče obrátí na školní inspekci či na škole nadřízený orgán, tak ti se často postaví na jejich stranu. A byť například školské odbory volají již řadu let po větší právní ochraně učitelů, většina našich politiků ji stále považuje za zbytečnou. Zřejmě podle nich bude stačit, když budou učitelé povinně chodit na kurzy sebeobrany…
Prestiži učitelů nepřispívá ani to, jak o jejich profesi občas píší někteří současní zástupci sedmé velmoci. Z článků některých novinářů totiž nutně musí mít část veřejnosti dojem, že učitelství je naprosto pohodové povolání, která znamená spoustu volného času, žádnou zodpovědnost, a přitom pravidelně se navyšující plat. A když si někteří kantoři v dnešní době stále dovolují dávat pětky, tak buď špatně učí nebo mají na žáky přehnané nároky, případně je nedovedou motivovat.
Pokud takový trend bude pokračovat i nadále, tak bez ohledu na to, co se stalo na Středním odborném učiliště v Praze, bude mladých lidí, kteří se rozhodnou pro pedagogickou profesi (a zejména kteří budou ochotni jít učit na „učňák“), stále ubývat.