Na jedné základní škole v Bílině na Teplicku dohlíží od pondělka na bezpečnost žáků i učitelů zaměstnanci bezpečnostní agentury.


Vedení základní školy Za Chlumem v Bílině na Teplicku již bylo vůči agresivitě některých žáků natolik bezradné, že si muselo najmout bezpečnostní agenturu. Tři její zaměstnanci tam od začátku května dohlíží na bezpečnost žáků i učitelů. Ředitelka školy tento v České republice dosud ojedinělý krok zdůvodňuje tím, že někteří žáci z druhého stupně nejenom trvale narušují výuku, ale také ničí školní majetek, stupňují útoky na ostatní žáky a jsou vulgární i vůči učitelům. Mnozí rodiče se tak bojí své děti do školy posílat (viz například odkaz zde).

A že paní ředitelka tyto problémy nejspíš nezveličuje, o tom svědčí i prohlášení tamního žákovského parlamentu z ledna letošního roku, která situaci v bílinské škole popisuje například slovy: „Dveře na záchodech jsou rozmlácené a děravé tak, že si při pohledu na ně přijdete jako v divočině. Dalším problémem je agresivní a nevhodné chování ze strany spolužáků. Denně jsme všichni svědky hlasitého řevu během přestávek i hodin, neustálých vulgárních slov a nadávek, nevyžádaného osahávání spolužaček. Úplně vymizel respekt ke spolužákům, mnohdy i k učitelům...“ (viz odkaz zde)

Asi si mnozí čtenáři budou klást otázku, jak je tohle možné, proč vedení školy tyto praktiky trpělo tak dlouho a proč proti chování některých problémových žáků (má jich být asi dvě až tři desítky) nic nedělají samotní učitelé. Já jako učitel, působící v českém školství již téměř 30 let (byť jsem nikdy nepůsobil na škole, kde by podobné praktiky panovaly), se jim pokusím v tomto blogu odpovědět.

Pravomoci dnešních učitelů jak proti takto problémovým či nepřizpůsobivým žákům účinně zakročit, totiž moc velké nejsou. Z napomenutí či důtek si většina žáků ani jejich rodičů příliš těžkou hlavu nedělá, k vylučování nejproblémovějších žáků se na řadě škol přistupuje jen v nejkrajnějších případech. Když se totiž problémový žák či jeho rodiče obrátí na školní inspekci či na škole nadřízený orgán, tak ti se dost často postaví na jejich stranu. V případě základní školy, o které se v textu píše, navíc ani vyloučení žáka prakticky možné není. A poslat všechny problémové žáky do nápravného zařízení pro mládež také dost dobře nejde.

Mnozí mediální odborníci na vzdělávání (z nichž však někteří nikdy za katedrou nestáli) i někteří novináři často současným pedagogům dávají rady typu, že je potřeba do činnosti škol zabudovat co nejvíce preventivních programů, že je třeba ke každému žákovi přistupovat individuálně a najít způsob, jak ho motivovat. Ovšem opravdu by mě zajímalo, nakolik úspěšní by tito „rádci“ byli, kdyby do bílinské základní školy či do jiné školy, nacházející se v nějaké vyloučené lokalitě, na nějaký čas jako učitelé nastoupili.

Obávám se totiž, že v případě žáků, na něž jejich rodiče dostatečným způsobem výchovně nepůsobí, se školou obvykle nespolupracují a někteří z nich posílají děti do školy až pod hrozbou odebrání sociálních dávek, by takové rady nejspíš nepomáhaly. Proto, i když je to smutné, mně angažování bezpečnostní agentury přijde ze strany vedení bílinské základní školy jako jeden z mála možných způsobů, jak situaci s problémovými žáky aspoň částečně vyřešit (byť to bude stát bílinskou radnici téměř sto tisíc korun měsíčně...).