Tento článek je polemikou učitele s téměř třicetiletou praxí s "progresivními" názory ohledně toho, zda má škola právo zadávat žákům domácí úkoly a vyžadovat jejich splnění.

V tomto týdnu mě na zdejších blozích zaujal článek s titulkem Povinné domácí úkoly do současné školy nepatří. Blog je součástí projektu Chytré Česko a jako autorka je pod jeho textem uvedena Mgr. Helena Zitkova, Ph.D. – vysokoškolská učitelka, působící na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice.

Jaká je moje vlastní zkušenost s povinnými domácími úkoly? Coby žák jsem je pravidelně dostával po celou dobu docházky na základní škole, následně pak v některých předmětech na gymnáziu a v několika málo seminářích i na škole vysoké. A dokonce, když jsem pak chodil při práci do kurzu anglického jazyka, tak nám lektorka i coby dospělým lidem občas nějaké domácí úkoly zadávala. Samozřejmě, že v kurzech angličtiny se na rozdíl od školy již domácí úkoly neznámkovaly a byly de facto dobrovolné, nicméně téměř všichni účastnici kurzu se je vždy snažili vypracovat, neboť to brali jako něco, co procvičí jejich na hodinách nabyté znalosti.

Proto jsem byl trochu překvapen titulkem blogu, který tvrdil, že do současné školy povinné domácí úkoly nepatří. Když jsem si blog Mgr. Zitkové otevřel a pozorně přečetl, tak jsem se z něho mimo jiné dozvěděl, že škola může ukládat žákům povinnosti, vztahující se pouze na vzdělávací činnosti ve školním prostředí a na akcích pořádaných školou. Dle autorky článku je ukládáním povinných domácích úkolů porušováno ustanovení školského zákona, neboť domácí prostředí není detašovaným pracovištěm školy a žádný právní předpis škole neumožňuje zasahovat do volného času žáka a jeho zákonných zástupců.

Nestudoval jsem práva (což ovšem Mgr. Zitková dle svého profesního životopisu, zveřejněného na internetu, také ne), nicméně z hlediska jakéhosi zdravého selského rozumu mi tyto argumenty přijdou jako nesmyslné. Pokud totiž škola nemá právo ukládat žákům jakékoliv povinnosti mimo školní prostředí, pak by nesměla po žácích vyžadovat například ani to, aby se doma učili, neboť by šlo o zasahování do jejich volného času (přičemž například příprava na pololetní písemnou práci nejspíš zabere většině žáků více času než vypracování domácího úkolu…) A opravdu si moc nedovedu představit, jak by se například člen maturitní zkušební komise, případně pak zkoušející na vysoké škole tvářil, pokud by mu student sdělil, že umí jenom to, co si zapamatoval z hodin ve škole, neboť žádnou domácí přípravu na zkoušku neabsolvoval.

S čím naopak lze částečně souhlasit, je tvrzení autorky článku ohledně toho, zda lze vždy věrohodně doložit, že žák doma vypracoval úkol zcela samostatně a nejde o práci jeho rodiče či sourozence, případně zda úkol neopsal od některého ze svých spolužáků. To samozřejmě zdaleka vždy doložit nelze, ostatně i já sám jsem za mých žákovských let domácí úkol párkrát opsal ve škole o přestávce, když jsem na něj doma zapomněl.

Ovšem na druhou stranu, obdobné je to s objektivitou hodnocení například i u úkolu nebo projektu, který student na střední či na vysoké škole zpracovává dlouhodobě a učitel po celou dobu nekontroluje, zda na něm student pracuje pouze sám. Případně, když jde o týmovou práci několika žáků či studentů, což je věc, která je v moderním vzdělávání často vyžadována.

Já sám coby učitel informatiky domácí úkoly moc často nedávám, nicméně nevidím nic špatného či snad přímo katastrofického na tom, když je pravidelně zadávají kolegové, učící například matematiku či cizí jazyky. Jde pouze o to, aby jejich kvantita byla vždy v rozumné míře a aby případná váha známky z domácího úkolu nebyla stejná jako ta, kterou žák dostane ze zkoušení či z písemné práce ve škole.