Povinné domácí úkoly jsou na některých základních školách celkem běžnou praxí. Důvody pro jejich zadávání a vymáhání mohou vycházet ze široce zažitého přesvědčení, že povinné domácí úkoly jsou a vždy byly nutnou a potřebnou součástí vzdělávání. Vždycky se to tak přeci dělalo, tak je to správné, ne? Ale co když je to jinak? Co když to, že je něco běžné a dlouhodobě používané, ještě nemusí znamenat, že je to v pořádku?

Vzdělávání ve školách je ze zákona veřejnou službou a její činnost podléhá platné legislativě. Znamená to, že škola jako veřejná instituce nemůže při své činnosti uplatňovat princip soukromého práva obecně vyjádřeného formulkou “co není zákonem zakázáno, je dovoleno”. Naopak, ve svém působení musí vycházet z toho, že může povinnosti ukládat pouze na základě opory v zákoně (více např. Valenta, J. 2015. Školské zákony a prováděcí předpisy s komentářem. Anag.). A to je pro problematiku povinných domácích úkolů naprosto zásadní. Následující trojice důvodů ukazuje, proč povinné domácí úkoly do současné školy nepatří.

1. Škola může ukládat žákům povinnosti vztahující se pouze na vzdělávací činnosti ve školním prostředí a na akcích pořádaných školou

V české legislativě neexistuje žádná právní úprava, která by oblast domácích úkolů výslovně upravovala. Činnost škol se řídí zejména školským zákonem, který jasně vymezuje jejich místní i časovou působnost pouze na “vzdělávání ve školách a školských zařízeních”. Ukládáním povinných domácích úkolů je toto ustanovení zákona porušováno. Škola může ukládat povinnosti vztahující se pouze na vzdělávací činnosti ve školním prostředí v průběhu vyučování, nikoliv na činnosti ve volném čase žáků v jejich domácím či jiném prostředí. Krom toho, povinné domácí úkoly nemohou být vymahatelné ani prostřednictvím školního řádu. Školní řád nestojí nad zákonem a jako interní předpis školy nemůže zakotvovat takové povinnosti, které nemají oporu v platných právních předpisech. Vyplývá to i z Pomůcky pro ředitele škol při tvorbě školního řádu (dokument MŠMT z roku 2015), kde je uvedeno, že “působnost školního řádu se může zásadně vztahovat jen k činnosti školy, tj. k samotnému poskytování vzdělávání, které se odehrává zejm. při vyučování a na dalších akcích pořádaných školou”. Domácí prostředí není detašovaným pracovištěm školy a žádný právní předpis škole neumožňuje zasahovat do volného času žáka a jeho zákonných zástupců. Lze tedy zkonstatovat, že není možné prezentovat domácí úkoly jako školní povinnost a jejich neplnění jakkoliv sankcionovat.

2. Vymáhání plnění domácích úkolů prostřednictvím udělení pětky za jejich nedonesení neodpovídá legislativním zásadám pro školní hodnocení

Vypracování domácích úkolů bývá ve školách vymáháno pod hrozbou udělení pětky za jejich nedonesení. Tuto zkušenost potvrdilo i několik současných studentů učitelství v článku Proč děti nechodí rády do školy. Z pohledu platné legislativy je udělení pětky za nedonesený úkol nepřípustný, protože Vyhláška 48/2005 Sb. uvádí, že hodnocení žáků má vycházet „z posouzení míry dosažení výstupů pro jednotlivé předměty”, přičemž musí být „pedagogicky zdůvodněné, odborně správné a doložitelné“. Znamená to, že učitel může známkou ohodnotit pouze míru osvojení učiva, a to na základě doložitelného materiálu. Pětka za neodevzdaný úkol rozhodně nesplňuje ani jedno z těchto pravidel. Pokud žák úkol neodevzdá, nemá učitel žádný podklad pro hodnocení úrovně jeho znalostí a dovedností, tudíž nemůže prokazatelně míru osvojení učiva ohodnotit. Kromě toho, pětka za nedonesený úkol slučuje hodnocení výsledků vzdělávání žáka s jeho chováním, což také není z pohledu zásad pro hodnocení možné. Známka totiž nemůže být zároveň hodnocením a výchovným opatřením. Lze tedy zkonstatovat, že hodnocení neodevzdaného úkolu pětkou neodpovídá legislativním zásadám pro školní hodnocení, nemůže být pedagogicky zdůvodněné, není odborně správné a jakkoliv doložitelné.

3. Zadávání povinných domácích úkolů a jejich případné hodnocení známkou je nejen v rozporu s pravidly hodnocení, je ale také značně diskriminační

Do třetice hovoří proti povinným domácím úkolům opět ustanovení školského zákona, které říká, že vzdělávání ve školách je mimo jiné založeno na zásadě “rovného přístupu [...] ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu [...] sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana.” Škola tedy nemůže zvýhodňovat, nebo naopak znevýhodňovat žáky například na základě rozdílného sociálního, finančního a rodinného zázemí. V případě vymáhání povinného plnění domácích úkolů porušují učitelé toto ustanovení zákona a znevýhodňují žáky, protože jim v jejich domácím prostředí nemohou zajistit a zaručit rovné podmínky pro jejich vypracování.

Pokud jsou navíc domácí úkoly hodnocené známkou, nemůže být prokazatelně doloženo, že je hodnocena úroveň znalostí a dovedností konkrétního žáka. Domácí úkol mohl být docela dobře opsán od spolužáka nebo vypracován rodičem, sourozencem či prarodičem žáka. Hodnocení domácího úkolu tak vůbec nemusí odrážet výkon žáka, ale může zcela zbytečně hodnotit znalosti a dovednosti jiné osoby. Celková klasifikace na vysvědčení pak neodpovídá žákovu reálnému osvojení učiva, a i přesto má vliv na průměr známek, který je jedním z důležitých faktorů při přijímacím řízení na vyšší stupeň školy.

Důležité je také dodat, že přístup k povinným domácím úkolům se různí učitel od učitele. Existují školy, ve kterých je tento školometský zvyk již překonaný. Je ale stále dost učitelů, kteří povinné domácí úkoly zřejmě ze setrvačnosti nebo z nějakých stereotypních pedagogických důvodů zadávají. Každopádně je evidentní, že každý má právo trávit svůj volný čas po svém, případně se v něm i vzdělávat podle vlastního svobodného uvážení a nebýt nucen konat činnosti, které nemají oporu v legislativě. Zadávané a vymáhané povinné domácí úkoly do tohoto práva zasahují a významně jej omezují.

V postoji k povinným domácím úkolům se neshodnou ani rodiče žáků. Někteří povinné domácí úkoly pro své děti po učitelích přímo vyžadují, možná také ze zvyku nebo z jiných důvodů (z vlastní praxe například vím, že je využívají jako donucovacího výchovného prostředku a chtějí, aby ten “zlý”, kdo úkoly vymáhá, byl učitel, nikoliv oni). Jiní rodiče povinnost plnění domácích úkolů striktně odmítají, protože chtějí sobě a svému dítěti zajistit právo na volný čas. V tomto směru není pochyb, že správa a organizace času, který tráví dítě mimo školu, je plně v kompetenci jeho zákonných zástupců, a škola má maximálně možnost navrhnout a doporučit dobrovolný domácí úkol. Není totiž nijak oprávněna k tomu, aby plnění úkolu vymáhala a jeho nevypracování jakýmkoliv způsobem sankcionovala.

Mgr. Helena Zitková, Ph.D.
Univerzita Pardubice | Svět vzdělání z.s.