Ani některé mediálně publikované incidenty z poslední doby nejsou důvodem k tomu, aby se na všechny Ukrajince pohlíželo jakožto na násilníky či na osoby, páchající trestnou činnost v mnohem vyšším rozsahu než Češi.


Případ brutálně znásilněné patnáctileté dívky v Plzni, který má dle všeho na svědomí osmnáctiletý Ukrajinec, vyvolal velkou mediální pozornost a spoustu emocí. Někteří lidé se kvůli tomuto incidentu, při němž napadená dívka jen o vlásek unikla smrti, pokoušeli do západočeské metropole svolat protestní demonstraci (na informaci o tom, zda skutečně proběhla a v jak velkém počtu účastníků, jsem již v médiích nenarazil). K situaci se proto včera na mimořádné tiskové konferenci vyjádřil i ministr vnitra Vít Rakušan.

V poslední době to totiž nebyl jediný incident, v němž jakožto násilník figuroval občan ukrajinské národnosti. Například v polovině června došlo v Brně-Bystrci k potyčce mezi místními Romy a několika Ukrajinci, při níž jeden z Ukrajinců napadl nožem jiné dvě osoby, z nichž jedna později zemřela. O uplynulém víkendu pak údajně šestnáctiletý Ukrajinec napadl v pražské Hostivaři ženu. Slůvko „údajně“ jsem v předchozí větě použil z toho důvodu, že policie ve všech případech nezmínila národnost útočníka a vždy jen v tiskové zprávě uvedla, že se jedná o cizince.

Otázkou přitom je, zda tato možná dobře míněná věc, která má zamezit nenávistným projevům vůči některé národnosti či skupině osob, se často nemíjí účinkem. I když totiž policie konkrétní národnost pachatele neprozradí, v době sociálních sítí a jiných internetových komunikačních prostředků se velmi rychle šíří neoficiální informace (které samozřejmě nemusí vždy být pravdivé) o tom, jak to s jeho národností bylo. A s ohledem na výše uvedené případy se může klidně stát, že až se někdy příště objeví informace o tom, že násilný trestný čin spáchal cizinec, tak může část lidí mít automaticky „jasno“ v tom, že šlo o Ukrajince, ačkoliv ho ve skutečnosti bude mít na svědomí třeba Slovák, Polák, Němec apod.

Ale vraťme se zpět k Rakušanovu vystoupení na včerejší tiskové konferenci. Ministr vnitra na ní mimo jiné prohlásil: „Naším cílem je, aby se v České republice cítil bezpečně opravdu každý, bez ohledu na národnost, pohlaví a podobně. Zásadně proto odmítáme princip kolektivní viny, za každý konkrétní čin nese odpovědnost jedinec, který čin spáchal.“ (viz odkaz zde)

I když s Vítem Rakušanem souhlasím poměrně málokdy, v tomto případě mu dávám jednoznačně za pravdu. Těch několik v médiích publikovaných násilných činů z poslední doby, které měli nejspíš na svědomí občané ukrajinské národnosti, opravdu není důvodem k tomu, aby se na všechny Ukrajince pohlíželo jakožto na násilníky či na osoby, páchající trestnou činnost v mnohem vyšším rozsahu než Češi. Důležité je především to, aby policie a soudy v takových případech vždy konaly dostatečně rychle a měřily všem stejně bez ohledu na něčí národnost.

V souvislosti s odmítáním kolektivní viny si však směrem k ministru Rakušanovi i ostatním členům Fialova kabinetu nemohu odpustit jednu poznámku. Jak jsem se již zmiňoval v některých mých předchozích blozích, současná česká vláda na svém červnovém jednání schválila nařízení, které ruským sportovcům znemožňuje účastnit se sportovních soutěží na území České republiky. Konkrétně se v něm mluví o „zákazu účasti individuálních sportovců i sportovních týmů reprezentujících Ruskou federaci na sportovních soutěžích a utkáních pořádaných na území České republiky“. (viz odkaz zde)

A kdo kromě politiky sleduje i sportovní dění, ten nejspíš ví, že na základě tohoto nařízení, které schvaloval coby místopředseda vlády a ministr vnitra i Vít Rakušan, nebyla nedávno na turnaj WTA do Prahy vpuštěna ruská tenistka Anastasia Pavljučenková, ani jiné ruské či běloruské hráčky. Přestože zmiňovaná Pavljučenková patřila mezi první ruské sportovce, kteří válku na Ukrajině veřejně odsoudili. Proč tedy pan Rakušan někdy princip kolektivní viny odmítá, a jindy nikoliv?