Jména docentky Jany Strakové a především pana Bohumila Kartouse jakožto poradců ministra školství mezi pedagogickou veřejností moc velké nadšení nevzbuzují.


Jak bylo minulý týden publikováno v některých médiích (viz například odkaz zde), ministr školství Mikuláš Bek má od dnešního dne čtyřčlenný poradní tým. Je chvályhodné, že v porovnání s jeho předchůdci jde o výrazně nižší počet – Petr Gazdík, který na funkci ministra rezignoval v létě loňského roku kvůli kauze Dozimetr, měl poradců deset, a Vladimír Balaš, který v čele resortu školství skončil letos v květnu na vlastní žádost, dokonce šestnáct.

Co však u mě budí určité rozpaky, je složení Bekova poradního týmu. Proti dvěma ze čtyř poradců (dosud byl poradní tým pětičlenný, na konci srpna však z něho odešla paní Dana Brandenburg), konkrétně proti Danielu Münichovi z institutu CERGE-EI, který často publikuje i zde na blogu, ani Karlu Gargulákovi ze společnosti PAQ Research, výhrady nemám. Což však už nelze říci o zbylých dvou členech ministrova poradního týmu, Janě Strakové a Bohumilu Kartousovi.

Docentka Jana Straková působí na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a výzkumem školství se zabývá již spoustu let. Z tohoto pohledu je nepochybně kompetentní k tomu, aby ministrovi Bekovi v otázkách koncepce vzdělávání radila. Když jsem si však nedávno přečetl její rozhovor, publikovaný na iDnes Premium, tak jsem z něho byl dosti rozpačitý. Mám tím na mysli zejména její nápad omezovat či rušit víceletá gymnázia i výběrové třídy na základních školách, neboť podle ní nevedou ke kvalitnějšímu vzdělávání, ale k sociální selekci.

Kromě tohoto třaskavého tématu u mě navíc vzbuzuje rozpaky i názor docentky Strakové na potřebu rozšiřovat nabídku všeobecného vzdělávání na středních školách na úkor odborného. V době, kdy se v naší zemi již řadu let potýkáme s nedostatkem technicky vzdělaných odborníků, ale také řemeslníků všeho druhu, mi tohle jako šťastný nápad opravdu nepřijde. Nehledě na to, že už dnes existuje u nás spousta čtyřletých gymnázií, která ke studiu přijímají i žáky se spoustou trojek na základní škole, což ještě v poměrně nedávné době bylo takřka nemyslitelné.

Kdo z poradního týmu ministra Beka na mě působí rozpačitě úplně nejvíc, je pak Bohumil Kartous. Jde o mediálně známou osobu, neboť pan Kartous působil například řadu let ve společnosti Scio, později byl tiskovým mluvčím a konzultantem obecně prospěšné společnosti na podporu vzdělávání Eduin, v nedávné době pak zastával funkci ředitele Pražského inovačního institutu, ze které však po zjištění o netransparentním hospodaření vloni odešel. Bohumil Kartous patří k dlouholetým kritikům státních maturit a obecně přílišného zasahování státu do vzdělávacího procesu. Na tuhle problematiku jsou samozřejmě názory různé, jak mezi vzdělávacími odborníky, tak i mezi samotnými učiteli.

Co mi ovšem na panu Kartousovi nejvíc vadí, je to, že kromě mediálně vzdělávacího odborníka je de facto také politickým aktivistou, který v minulosti vystupoval na některých demonstracích spolku Milion chvilek pro demokracii a také je členem skupiny Čeští elfové. A když letos v únoru premiér Petr Fiala po kritice z mnoha stran odvolal vládního zmocněnce pro média a boj s dezinformacemi Michala Klímu, který již měl připravený takzvaný Akční plán pro čelení dezinformacím, tak to Bohumil Kartous označil za chybu (viz odkaz zde). U člověka, který na jednu stranu prosazuje co nejmenší zasahování státu do procesu vzdělávání, mi přijde trochu divné, když na druhé straně touží po tom, aby nějaký státní úřad či úředník například určoval, která média či webové stránky šíří „správné názory“ a která dezinformace.

Samozřejmě, že bývalý rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek je ve funkci ministra školství teprve necelé čtyři měsíce, a nejenom to, jak šťastnou ruku měl při výběru svých poradců, případně jak moc se bude jejich názory řídit, ukáže až čas. Nicméně jména Jany Strakové a především Bohumila Kartouse mezi pedagogickou veřejností moc velké nadšení nevzbuzují.