V poslední době velmi diskutované téma, zda zakázat či nezakázat zvířata (divoká, nedomestikovaná) v cirkusech, se přetřásá ze všech stran. Jedni zastávají naprostý zákaz, jiní zpřísnění chovu a postupný zákaz, další zase stojí na straně cirkusů a chtějí zvířata v cirkusech ponechat. Já sama mám v určitých ohledech pochopení se všemi stranami, avšak vadí mi agresivita celé „kampaně“ i „antikampaně“ a odmítání jakékoliv rozumné diskuze.

Ať už máme jakýkoliv názor, shodujeme se na tom, že jde v prvé řadě o dobro zvířat. Každý to „dobro“ však vidí jinak a to je kámen úrazu. Zastánci zvířat v cirkusech, ke kterým se řadí i řada veterinářů, mají za to, že zvířatům sice upřeme svobodu a jejich přirozené prostředí, avšak jsme schopni jim to vynahradit naši péčí, tím, že jim věnujeme čas, staráme se o ně s láskou a uděláme pro ně první poslední. Naopak ti, kteří podporují zákaz zvířat v cirkusech, jsou toho názoru, že zvířata by měla žít ve svém přirozeném prostředí a my jako lidé nemáme žádné právo je „využívat“ pro naši zábavu či zisk, ani když jim poskytneme ty nejlepší podmínky, jaké dokážeme. Kde je tedy pravda? A o co stojí zvířata? Zeptal se jich někdo?

V dnešní době je možné provádět různé studie, které nám odpoví na různé otázky týkající se motivace zvířat, jejich preferencí a jejich potřeb. Dokud podrobný a dlouhodobý výzkum neprovedeme u cirkusových zvířat, abychom zjistili, jak je vystupování baví/nebaví, jak trpí/netrpí při transportech a v ustájení, zda strádají/nestrádají či jsou/nejsou stresována, nemůžeme nikdy říci, zda je či není správné zvířata v cirkusech ponechat.

Nikdy bych se neodvážila zpochybnit, že ošetřovatelé cirkusových zvířat nejsou zkušení. Se zvířaty jsou denně a samozřejmě ví, jak se postarat o lva. Cirkus však už ze své podstaty nemůže zvířatům poskytnout prostředí, které je pro ně přirozené a umožní jim vykonávat všechny jejich přirozené potřeby a dává jim možnost volby. A to vůbec nemluvím o výcviku/drezuře. Lze samozřejmě se zvířaty pracovat s respektem a nenásilnou cestou a to může být pro zvíře zajímavým zpestřením.

Věda zabývající se pohodou zvířat se nazývá welfare. V případě cirkusů je odborníkem na welfare každý druhý, kdo v cirkuse byl nebo viděl cirkusové zvíře v kleci. Jedni tvrdí, že zvířata se mají dobře (protože se mazlí/nejsou podvyživená/nemají známky fyzického týrání), druzí prohlašují, že zvířata se dobře nemají (protože mají ochuzené prostředí/jsou špatně trénována/vykazují známky stereotypního chování). Každý může mít do určité míry pravdu, je ale důležité si uvědomit, že posuzovat welfare nelze na základě pár návštěv a naší zkušenosti s chovem psa. Prohlásit, zda zvíře má či nemá dobré welfare vyžaduje dlouhodobý pobyt se zvířetem, dlouholeté zkušenosti, studium a znalosti etologie a především, jako v každé jiné vědě, kritické myšlení a naši schopnost vlastní názor zpochybnit a diskutovat.

V současné době, kdy díky vědě, výzkumům, studiím víme o zvířatech a jejich chování a potřebách stále více, bychom se neměli něco snažit udržet jen proto, že to tak je od pradávna. Ano, cirkus se vyvíjí a zvířata nejsou chována stejně jako před sto lety. Ale měli bychom být otevření novým poznatkům a uzpůsobovat tomu naše konání. Měli bychom se neustále klást otázky, které nás nutí přemýšlet a neměli bychom se bát přehodnocovat a zvažovat naše názory. A v chovu zvířat to platí dvojnásobně. Mnoho lidí si stále neuvědomuje, že pro zvířata je důležité to, co děláme a jak se k nim chováme, ne to, co k nim cítíme (i když to spolu samozřejmě souvisí). Ano, majitelé cirkusů mají svá zvířata nadevšechno rádi. Ano, parkuroví jezdci mají rádi své koně. Ano, majitelé výstavních psů je také mají rádi. Kdejaká rodina má také ráda svého křečka/morče/kočku. Ale znamená to vždycky, že to je to, o co zvíře stojí? Je naše láska zárukou toho, že zvířeti poskytneme vše, co potřebuje? I když jsme se mnoho let o zvíře starali určitým způsobem a zvíře v našich očích nestrádalo, znamená to, že to je to nejlepší co pro něj můžeme udělat?

Je těžké měnit názor, je těžké měnit způsob práce, na který jsme zvyklí. Je těžké připustit, že něco můžeme dělat ještě lépe, než to děláme. Ale v tomto případě jde o zvířata. A proto se musíme stále učit, musíme být otevření změnám, musíme si umět přiznat, že jsme něco dělali špatně a změnit to k lepšímu. Zvířata to ocení. Více, než když jim na Vánoce dáme o dvě mrkve víc.