Prvního dubna letošního roku začne ve Švédsku platit nový zákon na ochranu zvířat, který přinese mimo jiné zlepšení v chovech hospodářsých zvířat. Už stávající zákon z roku 1988, u jehož zrodu stála spisovatelka Astrid Lindgrenová, je v pohledu na hospodářská zvířata velmi pokrokový. Novým zákonem Švédsko jen potvrdí své místo mezi zeměmi s nejlepší legislativní ochranou zvířat na světě. Co je na něm tak významného a čím se liší od našeho zákona na ochranu zvířat?

Stávající švédský zákon na ochranu zvířat (Djurskyddslag 1988:534) má zajímavý příběh. V osmdesátých letech minulého století se v otázce ochrany zvířat, zvláště těch hospodářských, začala angažovat spisovatelka Astrid Lindgrenová. Psala články do novin, debatovala s politiky a snažila se prosadit lepší legislativní ochranu pro hospodářská zvířata. Její úsilí nakonec vyústilo v nový zákon na ochranu zvířat, jehož návrh jí tehdejší švédský premiér věnoval jako dárek k osmdesátinám. Zákonu se okamžitě začalo říkat „Lex Lindgren“. Lindgrenová s jeho zněním nebyla zcela spokojená, avšak přinesl několik zásadních změn v chovu zvířat. Například uzákonil pastvu pro mléčný skot a zakázal klecový chov nosnic, což bylo na tu dobu opravdu mimořádné. Po nátlaku chovatelů na zákonodárce byl po nějaké době klecový chov nosnic znovu povolen, avšak pouze v obohacených klecích (pro srovnání, u nás byly neobohacené klece zakázány až díky EU v roce 2012). Mezitím však švédský spotřebitel natolik prozřel, že přestal klecová vejce kupovat. Nyní jsou tedy obohacené klece ve Švédsku povolené, avšak nosnic v klecích je pouze 11% (u nás je to 87 %).
I zákon z roku 1988 ale začal Švédům připadat nedostačující a již od roku 2013 se diskutovalo o potřebě zákona nového. Ten je nyní schválen a měl by vejít v platnost 1. 4. 2019. Zákon přináší zcela nový pohled na zvířata a jejich potřeby, staví totiž utrpení psychické na úroveň utrpení fyzického a respektuje přirozené potřeby zvířat. Abych byla zcela konkrétní, překládám například 2. kapitolu § 2:

„Zvířata mají být chována v takovém prostředí, které je pro ně vyhovující a které:
1. podporuje jejich welfare,
2. jim umožňuje vykonávat takové chování, pro které jsou silně motivována a které je důležité pro to, aby prospívala (umožní jim tedy chovat se přirozeně),
3. předchází vzniku poruch chování.“

Chování, pro které jsou zvířata silně motivována, je chování instinktivní. Například pro prasata to může být potřeba rytí v zemi za účelem hledání potravy, pro slepice hřadování (nocování na vyvýšených místech) či popelení ("koupel" v prachu, písku či hlíně). Neumožníme-li jim toto vykonávat, budou frustrována, neboť potřeba uspokojit toto chování je nepřekonatelně zakódovaná.
Tento paragraf by mohl přinést značné pozitivní změny především v chovu prasat, drůbeže a mléčného skotu. Dále § 11 uvádí, že šlechtění zvířat nesmí být na úkor omezení možnosti vykonávat přirozené potřeby zvířat.
Česká zákon na ochranu zvířat (Zákon č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání) se o přirozených potřebách či potřebě vykonávat přirozené chování nijak konkrétně nezmiňuje. Narazíme na pár míst, která základní etologické potřeby zvířat velmi obecně popisují, avšak nikde nenajdeme konkrétní popis, co tím je myšleno, což dává samozřejmě prostor pro obcházení zákona. Utrpení zvířat je definováno pouze jako „stav zvířete způsobený jakýmkoliv podnětem nebo zákrokem, kterého se zvíře nemůže samo zbavit a který u zvířete způsobuje bolest, zranění, zdravotní poruchu anebo smrt“, není tedy vůbec jmenováno možné psychické utrpení. Jedinou konkrétnější zmínku o požadavcích na psychickou pohodu zvířat najdeme v prvním odstavci § 12:

„Chovatel je povinen zajistit s ohledem na druh hospodářského zvířete, stupeň jeho vývoje, adaptaci a domestikaci, životní podmínky odpovídající fyziologickým a etologickým potřebám hospodářských zvířat tak, aby jim nebylo působeno utrpení a byla zajištěna jejich pohoda v souladu se získanými zkušenostmi a vědeckými poznatky.“

Toto sice krásně zní, avšak ve výsledku je to velmi vágní a nekonkrétní požadavek, který je přímo v rozporu s tím, jaké požadavky na chov hospodářských zvířat klade doplňující vyhláška. Příkladů bychom našli mnoho, ale uvedu jeden za všechny – prasnice, o kterých víme, že mají přirozenou potřebu stavět hnízdo před porodem, může chovatel zavřít do porodních fixačních klecích, kde se nemohou prakticky ani pohnout, natož aby mohly stavět hnízdo. Takovýto způsob ustájení rodících prasnic je ve Švédsku zakázán.
Konkrétní požadavky na ochranu zvířat jsou samozřejmě v obou státech doplněny příslušnými vyhláškami, které vychází z legislativy EU. Ale zatímco Švédsko v mnoha ohledech evropskou legislativu daleko přesahuje (například již zmíněnou povinnou pastvou pro dojnice), Česko se stále drží na nezbytném minimu. Snad se jednou i my ke švédským zákonům přiblížíme a také dopřejeme našim dojnicím pastvu, prasatům podestýlku a nosnicím volný pohyb.