Tuto otázku si pokládáme v naší organizaci již více než měsíc. A odpovědi se nám pochopitelně různí. Podle úhlu pohledu, kterým se na situaci díváme, i při bližším zkoumání situace konkrétních dětí. Většina rodičů si stěžuje na přetíženost učivem a úkoly, nejednotnost či nejednoznačnost v zadávání, někdy i na nesmyslnost dílčích úkolů. Nejinak je tomu i v případě mnoha rodin, jejichž domácím jazykem není čeština. Tam pak přichází ještě zásadnější problém s neporozuměním a nemožností podpořit vlastní děti, a to i v případě, že je chuť, vůle i čas. Učitelé čelí přechodu na distanční výuku, sami zprvu bez podpory a mnohdy potřebného vybavení, na druhé straně pak mají (v lepším případě) na příjmu děti s naprosto odlišnými životními situacemi, mnohdy bez vybavení a v našem případě i bez společného jazyka. Podpora a výuka dětí s odlišným mateřským jazykem v současné situaci je zkrátka ještě větší výzva než dřív…

Co mi dělá radost
Mám opravdu velkou radost, že se i na poli podpory dětí s OMJ ukazuje solidárnost a ochota rychle jednat a pomáhat. Například více než kdy jindy naše organizace spolupracovala s Národním pedagogickým institutem ČR (NPI ČR). Natočili jsme společně dva webináře, vydali Desatero pro pedagogy a přeložili důležité informace pro rodiče včetně tipů na online zdroje. Schůzek, mailů a telefonátů s NPI bylo zkrátka za poslední měsíc víc než téměř za celou dobu fungování META.

Nesmírně mě těší počet zhlédnutí zmiňovaných webinářů, dohromady je vidělo více než 2 tisíce osob. Je vidět, že učitele situace žáků s OMJ nenechává lhostejnými a že se v tématu chtějí vzdělávat a dozvídat aktuální informace a možnosti.

Radost mi asi nejvíc dělá, když slyším další příklady škol, které převedly výuku češtiny jako druhého jazyka (nejen dětí začátečníků) i na dálkovou formu. Mnohé školy hledají cesty, jak s dětmi komunikovat, zavádí konverzaci, aby děti nevyšly ze cviku. Osobní konverzace je pro děti totiž nesmírně důležitá, některé nemají možnost doma mluvit česky. Děti společně s učiteli sledují videa, poslouchají písničky, nahlas čtou. Výuka probíhá individuálně i skupinově. Učitelé ČDJ, češtináři, asistenti nebo speciální pedagogové dětem konzultují také úkoly z předmětů od ostatních učitelů, zadávají zábavné projekty, které děti nafocené posílají zpět. Smekám před tím, jak za měsíc některé školy postavily novou školu online, včetně individuální podpory znevýhodněných žáků!

Těší mě také akčnost různých iniciativ a aktérů. Domluva s Červeným křížem, že část nevyužitých dobrovolníků bude doučovat děti s OMJ, zapojení univerzit. Akčnost organizací, které se běžně věnují např. právnímu poradenství cizincům, v aktuální situaci organizují doučování ve spolupráci se školami. Mám radost i z naší operativnosti v METĚ, kdy jsme jednak za poslední měsíc přidali na web pro učitele mnoho praktických tipů a ukázek, ale i to, že jsme se rozhodli věnovat se ještě více doučování online a kromě dobrovolníků doučují i naši odborní a sociální pracovníci.

Radost mi dělá i to, že současný online svět je velkou příležitostí rozvinut některé aspekty činností, ze kterých jsme měli dříve obavy (natáčení videí, online semináře na dálku, využití online výukových nástrojů). Zkrátka jsme si (někteří s velkým sebezapřením) zvykli na kameru a vzdálenou komunikaci! Díky tomu můžeme doučovat i děti ze Zlína.

Jsem nadšená, že na našem e-learningu Čeština2, který je podporou dětí začínajících s češtinou, se za poslední měsíc přihlásilo nově kolem 350 uživatelů (což je víc než polovina celkového počtu loňských přístupů)! Je vidět, že učitelé hledají způsoby, jak podpořit i děti, které se do běžných úkolů se třídou nemohou zapojit. Díky, že hledáte možnosti a předáváte je dětem a rodičům!

Co mě trápí a z čeho mám strach
Trápí mne, že v současné chvíli je ještě mnohem víc vidět, když škola nemá nastavenou podporu dětí s OMJ, nebo je podpora nedostatečná, nebo když není nastavena komunikace s rodiči z ciziny.

Děti s OMJ jsou i v běžné výuce velmi často dezorientované, nerozumí výkladu ani úkolům, nezažívají úspěch. Ale „alespoň“ jsou fyzicky přítomné, může jim pomoct spolužák, odkoukávají od ostatních, co se děje a mají dělat, učitel či asistent může taky drobným způsobem ad hoc pomoct, improvizovat. V současné situaci, kdy výuka online neumožňuje příliš improvizace a každý je na ní sám, dostanou děti například emailem úkol, kterému nerozumí, mnohdy nerozumí ani zadání a často jim nemá kdo pomoct (konzultace ke konkrétním úkolům nenabízí zdaleka všechny školy). To je opravdu frustrující…

Při našem doučování se setkáváme někdy až s neuvěřitelnými věcmi. Například s prezentací na zeměpis, která je ve slovenštině (učitel najde na internetu prezentaci a pověsí ji na web s úkoly – pro žáka, který bojuje s češtinou, jsou úkoly v češtině v kombinaci s „výkladem“ ve slovenštině smrtící elixír). Nebo zadání a výklad z českého jazyka (gramatický jev), kterému nerozumí ani dospělí s vysokoškolským vzděláním, natož děti a ještě méně děti s OMJ. Vídáme zadání bez srozumitelných příkladů, bez úpravy pro žáky s nedostatečným porozuměním vyučovacímu jazyku, bez kontextu...

Setkáváme se stále s přetěžováním. A to jak u těch nejmenších, například rodiče dětí přípravné třídy dostanou v podstatě „výhružný email“ s instrukcemi a úkoly na týden na 1 stránku, samé musíte, nesmíte, pokud nebudete dělat, děti budou mít ve škole velké problémy …(!) Co si s takovým dopisem počne maminka z Vietnamu, která svému dítku těžko bude každý večer povinně číst českou pohádku? Proč přidávat rodičům další úzkosti a špatný pocit, že jejich dětem něco utíká, že jim nejsou schopni dost pomoct?

Na opačné straně spektra jsou pak případy, kdy učitelé dětem s OMJ raději nedávají úkoly žádné, protože jsou si vědomi, že je nemohou zvládnout. Ačkoliv je přizpůsobení úkolu z pohledu učitele často vnímáno jako “práce navíc”, z pohledu dítěte je to jediná možná varianta, jak se vůbec nějak vzdělávat. Protože jinak budou tyto děti šest měsíců “bez práce”.

Přetěžování a výhrůžkám čelí i ti nejstarší, co letos budou maturovat. Ačkoliv se poctivě s námi připravují teď už online na zvládnutí maturity z českého jazyka, hrozí jim neklasifikace z předmětů, z nichž nematurují a na něž jim učitelé posílají až 20 online úkolů jako podklad ke klasifikaci. Neodevzdají-li včas, nebudou připuštěni k maturitě… Nemluvě o neskutečné nejistotě, kdy a jak a jestli vůbec maturita proběhne, které čelí všichni. Stejně jako přerušené a tudíž nedostatečné přípravě na ni. Bohužel mnoho maturantů nemá zatím žádné informace, což jim na motivaci k přípravě také mnoho nedodá.

Děsí mě také představa jednoho pokusu u přijímacích zkoušek, o jehož termínu také zatím není nic bližšího známo. Žáci bez dostatečné znalosti češtiny mají i tak neskutečně ztížené podmínky, s přerušeným a do přijímaček neobnoveným vzděláváním a třeba i intenzivní přípravou mimo výuku bude pro mnoho z nich jedna jediná možnost testu naprosto fatální.

Od rodičů pak dostáváme nešťastné maily typu: „…máme veliký problém, syn je ve škole v ČR druhým rokem, je cizinec, chodí na 2. stupeň. A letos už nepůjde do školy, nemůže samoučení zvládnout, hlavně český jazyk. Nevím na koho se mám obrátit, vláda nepomyslela na tyto děti, které mají i hodiny češtiny v týdnu navíc. Teď tyto děti přišly o všechno a jejich návrat až v září se určitě odrazí na výsledcích“. A to nemluvím stále o situaci, kdy rodiče nejsou v kontaktu se školou vůbec, případně není v rodině potřebné vybavení…

Dětí, co s češtinou začínají, je podle našich odhadů kolem 1500 až 2 000 v celé ČR. Nemáme samozřejmě přesná čísla, ale podle ohlasu našich klientů je velké procento těch, kteří s výukou češtiny jako druhého jazyka na dálku nepokračují (respekt a vděk výjimkám, viz výše). Přerušení výuky v ČDJ se velmi pravděpodobně odrazí na tom, že zapomenou většinu z toho, co se již naučily…

Pro celou situaci je také signifikantní, že podpora a iniciativa jde často a více odspoda než od „ústředí“. Informace na webu MŠMT o situaci a postupných krocích jsou pouze v češtině, přitom cizinců je v českých školách (od MŠ po SŠ) téměř 45 tisíc a rozhodně všichni jejich rodiče česky nečtou a nerozumí. Přitom přeložené informace má na webu k dispozici NPI ČR, ale tam je rodiče určitě hledat nebudou… Stačí ale tak málo - připustit, že čeština nemusí být jediný komunikační prostředek! V tomto by MŠMT mělo jít školám příkladem, ne naopak...

Letos měl být zlomový rok pro podporu cizinců v povinném vzdělávání. Ministerstvo slibuje již více než rok, že v roce 2020 připraví nový a lepší systém podpory v jazykové přípravě, který se spustí v roce 2021. Moje největší obava je, že se to kvůli pandemii a „prioritnějším“ úkolům opět posune na neurčito. Přitom současná situace ještě víc ukazuje, jak systematická podpora dětem s OMJ i jejich pedagogům zoufale chybí.

Je to potřeba a má to smysl!
Nerada bych ukončila výčtem negativ a obav. Je jasné, že nám se do poradenství dostanou spíše případy, kdy něco nefunguje, podpora selhává a někdo (nejčastěji rodič) volá o pomoc. Proto se vracím k úvodu. Myslím, že tato situace nám všem ještě více než kdy dřív ukázala, jak jsme schopní spojovat síly, reagovat akčně na výzvy, ochotu většiny učit se novým věcem a pomáhat. A na to je dobré navázat, s tím je možné počítat jak teď, kdy hrozí stagnace výuky u velké části dětí, tak i při nastavování systému podpory a výuky žáků s OMJ do budoucna. Příklady škol, kde to funguje skvěle, je třeba sdílet a inspirovat ostatní, kteří teprve cesty hledají.

Je ale potřeba koordinace na vyšší úrovni – zjistit potřeby škol a dětí (a rodičů) a reagovat na ně. Klidně i za pomoci nesystémových prvků, ale reagovat. Vždyť do září jsou to ještě čtyři dlouhé měsíce! Žáci s OMJ skutečně nemohou zůstat odstřižení od výuky na tak dlouhou dobu. A to jen proto, že nerozumí dost česky na to, aby zvládli úkoly s celou třídou. Kde by pak byla rovnost příležitostí ve vzdělávání?

Z pohledu výuky žáků s OMJ tedy vnímám současnou situaci jako příležitost uvědomit si, že v ČR je opravdu velká část rodin, které česky nemluví a mluvit dostatečně na to, aby mohly svým dětem pomáhat, nikdy nebudou. A že tak je to OK, vždyť vzdělávací systém nemůže být založen na podpoře dítěte rodinou, to není fér. Již léta nám mezinárodní šetření ukazují, že právě toto je jedna z velkých bolestí našeho vzdělávacího systému. Při pandemii to vidíme naprosto zřetelně. A pro děti s migrační zkušeností to platí snad ještě více. Berme to jako příležitost ke změně!

Je třeba si uvědomit, že musíme s rodiči srozumitelně komunikovat prostřednictvím minimálně světových jazyků (a ideálně vietnamštiny) a že teď více než jindy potřebují slyšet uklidnění, že se svět neboří. Vždyť oni také chtějí pro své děti jen to nejlepší, jen se s námi často nemohou domluvit na těch nejzákladnějších věcech! A nejvíc je třeba uvědomění, že děti bez dostatečné znalosti vyučovacího jazyka potřebují cílenou podporu, zpočátku hlavně v češtině jako druhém jazyce. Ale že pro tyto děti je neméně důležitá i srozumitelnost, smysluplnost a adekvátnost úkolů, které mají zvládat. Na všech úrovních systému (učitel-škola-zřizovatel-kraj-MŠMT) je potřeba uvědomit si tento problém, nebo raději tuto výzvu a začít situaci skutečně poctivě řešit… rozhodně nám to hned příští generace vrátí i s úroky.

Řešení situace v konečném důsledku povede totiž ke kvalitativní změně celé výuky a věřím, že i celého vzdělávacího systému. Jestliže se jako učitelé zaměříme při výuce jakéhokoliv předmětu na jazyk a porozumění, ale i na způsoby zadávání úkolů a jejich zvladatelnost, prospěje to nakonec úplně všem našim žákům. Potvrzují to zahraniční zkušenosti, ale i učitelé z Česka, kteří touto změnou již prošli. A zaměří-li se vzdělávací systém na podporu na základě skutečných potřeb žáků, nikoliv na podporu dle státní příslušnosti, máme ve školách vyhráno…

A jakou zkušenost máte s podporou online výuky dětí s OMJ vy? Co byste pro své žáky nebo děti potřebovali?