Je užitečné se na nadcházející prezidentskou volbu podívat jako na příklad sociálního inženýrství nové doby. Každý prezident se totiž chtě nechtě stává sociálním inženýrem svého druhu.

Kvůli odkazu komunismu se u nás pojem “sociální inženýrství” hodně zdiskreditoval, neboť zahrnoval násilnou snahu ze strany režimu předělat základní fungování společnosti. To zahrnovalo i vysokou míru omezení svobody jednotlivců za účelem dosažení “světlých zítřků”. Neměli bychom však zapomínat na to, že se s určitou mírou sociálního inženýrství stejně setkáváme na každém kroku dodnes - každou snahu ovlivňovat postoje lidí tak lze označit. Protože zpravidla není doprovázena represemi ze strany režimu, můžeme mu říkat třeba sociální inženýrství 2.0.

Je užitečné se na nadcházející prezidentskou volbu podívat jako na příklad sociálního inženýrství nové doby. Kolektivním rozhodnutím bude vybrán prezident, který se stane symbolickou “hlavou státu” a získá tak unikátní příležitost příštích pět let prosazovat svoje postoje a priority ať už pomocí svých reálných pravomocí, tak v mediálním prostoru. Každý prezident se tak chtě nechtě stává sociálním inženýrem svého druhu.

V roce 2017 se jasně ukázalo, že politické osobnosti jako jsou Viktor Orbán, Jaroslav Kaczynski, Miloš Zeman, Donald Trump či Vladimir Putin mají společné to, že jsou velmi schopní sociální inženýři. Dokáží sociální realitu vystavět ke svému obrazu - státy jsou podle nich například “přirozeně” vedeny autoritářskými vůdci ovládajícími hierarchickou strukturu, kde nemá být místo pro odlišné názory a postoje. Svým chováním prosazují v podstatě vůdcovský princip, zákony a ústava je spíše otravují a zdržují. Spojuje je také důraz na uzavřenost vůči okolnímu světu a sebestřednost v prosazování svých zájmů.

Sociální konstrukcí je i staronová primitivní etika, kterou tito prezidenti prosazují a která je velmi problematická, neboť je primárně postavena na odporu vůči “cizákům” a “odlišným”. Navíc nepřipouští kritickou otevřenou diskusi, která údajně pouze zdržuje. Nebezpečí tohoto sociálního inženýrství spočívá v tom, že pokud se bude dál politicky prosazovat, tak opravdu dokáže vytvořit budoucnost plnou ostnatých drátů, strachu a konfliktu.

Naštěstí žijeme v zemi, kdy můžeme označit i samotný proces výběru prezidenta za sociální inženýrství zdola - každý volič svým hlasem aktivně přispěje k tomu, jakou společnost bude budoucí prezident pomáhat utvářet. Sociální inženýrství 2.0 je totiž zároveň velkou příležitostí. Pokud si uvědomíme, nakolik je okolní sociální realita výsledkem různých inženýrských snah, objeví se spousta prostoru pro různé možnosti, stačí se inspirovat ve světě kolem nás. Vzniká ale náročný úkol vytvářet přesvědčivé a přitažlivé sociální konstrukce, které vždy budou mít i svůj politický a hodnotový rozměr. Sociálnímu inženýrství 2.0 se nelze jen tak vyhnout, je všude kolem nás. Pokud si však uvědomíme jeho význam, tak je pak pouze na nás, jaký svět pomáháme svými volbami vytvářet, včetně jeho etických souvislostí.

Z tohoto pohledu je popularita Miloše Zemana alarmující - jako sociální inženýr totiž zatím pomáhá utvářet rozdělenou společnost, ve které jeho příznivcům nevadí ani nadstandardní vztahy z Ruskem a Čínou, ani výhružky novinářům, ani podněcování k nenávisti vůči uprchlíkům. Pokud nechceme, aby dál pokračoval v prominentním utváření naší sdílené sociální reality, je potřeba ho porazit, a to nabídnutím atraktivnější verze sociálního inženýrství. Doufejme, že si to jeho případní protikandidáti do druhého kola dobře uvědomují.