Do debaty pod blogem pana Jana Zahradila, europoslance za ODS, který na těchto stránkách komentoval odhalení hrobu po válce zavražděných sudetských Němců u Dobronína i způsob, jak o něm referovala média (Letní záchvat vzteku) se zapojil i v Česku dlouhodobě žijící zpravodaj rakouského Die Presse a německého Die Welt - pan Hans Joerg Schmidt.

Protože mi přišlo zajímavé seznámit se s pohledem takříkajíc odjinud (a říkal jsem si, že by to mohlo zajímat i některé čtenáře), požádal jsem pana Schmidta, zda by jej nechtěl sepsat a podělit se o něj. Pan Schmidt byl tak laskav, že mi poslal svůj komentář pro LN, který zde, přeložený do češtiny, uveřejňuji (autor umí dobře česky, nicméně píše ve své mateřštině, ve které se pochopitelně umí vyjádřit precizněji).

Kupředu levá, zpátky ni krok?

Hans Joerg Schmidt

Kupředu levá, zpátky ni krok – to byla věta, kterou (jako rodilý východní Němec či Dederón, jak někteří Češi dodnes rádi opovržlivě říkají) nikdy nezapomenu. Pochází od Ericha Honeckera. Ti starší jistě ještě vědí, kdo to byl. Těm mladším budiž vysvětleno, že Honecker byl východoněmecký Milouš Jakeš a Gustav Husák v jedné osobě.

Honecker tuto větu vyřkl, když byl osloven, zda by si někdy byl schopen představit rozumný vztah Východního Berlína a tehdejší Spolkové republiky. Samozřejmě si to představit neuměl.

Vzpomněl jsem si na tuto větu, když jsem četl několik uštěpačných komentářů – mezi jinými v Lidových novinách – o mé reportáži pro rakouské noviny Die Presse o hromadném hrobě v Dobroníně. Redakce ve Vídni vložila – bez mého přičinění - do mého rukopisu větu, podle níž Čechy dohonila jejich vlastní historie. Německé noviny DIE WELT byly o něco opatrnější a větu si nepřibásnily.

Přesto jsem ve Vídni neprotestoval, neboť mě tato věta mohla samotného napadnout. Je prostě fakt, že mou milovanou hostitelskou zemi dohonila vlastní historie. To by nemělo být pro Čechy, kteří se trochu ve svých dějinách vyznají, nic nového. Výraz Rabovací gardy (z původního Revoluční gardy) pro pustošící „revolucionáře“, kteří na konci druhé světové války vybíjeli nevinné německé ženy, starce a děti, vymysleli Češi, nikoli Němci, sudetští Němci nebo Rakušané. V této souvislosti se vyplatí přečíst si řeč prezidenta Václava Havla z 15. března 1990 (!) u příležitosti návštěvy tehdejšího spolkového prezidenta Richarda von Weizsäckera v Praze: "Šest let nacistického řádění stačilo k tomu, abychom se nechali nakazit bacilem zla, udávali se navzájem za války i po ní, přijali najednou za svůj - ve spravedlivém i přehnaném rozhořčení - nemorální princip kolektivní viny," řekl Havel." Místo abychom řádně soudili všechny, kdo zradili svůj stát, vyhnali jsme je ze země a potrestali trestem, který náš právní řád neznal. Nebyl to trest, ale pomsta. Navíc jsme je nevyhnali na základě prokázání individuální viny, ale prostě jako příslušníky určitého národa. A tak v domnění, že dáváme průchod historické spravedlnosti, ublížili jsme mnoha nevinným lidem, především ženám a dětem. A jak už to v historii bývá, neublížili jsme jen jim, ale ještě více sami sobě: účtovali jsme s totalitou tak, že jsme její nákazu vypustili do vlastního konání a tím i do vlastní duše, což se nám krátce nato krutě vrátilo v podobě naší neschopnosti čelit nové a odjinud importované totalitě."

Havel hovořil o vyhnání, tedy použil výrazu, který kromě ministra zahraničí Karla Schwarzenberga dodnes žádný český vrcholný politik nepoužil. Ale Havel měl na mysli také ty zločiny, které byly spáchány bezprostředně po válce na bezbranných Němcích, na Němcích, kteří byli uznáni kolektivně vinnými bez ohledu na konkrétního člověka. „Jen mrtvý Němec je dobrý Němec,“ říkalo se tenkrát.

Z tehdejšího hlediska to bylo pochopitelné. Hitlerovo Německo nemělo s Čechy v plánu nic dobrého. Každý, jenom trochu dějin znalý Němec, zná plány takzvaného „zastupujícího říšského protektora“ Reinharda Heydricha, které měl s Čechy. Za dvacet let mého působení v Česku jsem byl mnohokrát v Lidicích, kráčel jsem ohromným areálem, zkoušel jsem si představit, co Němci – jiní Němci než já – způsobili, a vždy jsem nakonec položil kytici. Nikdy mě k tomu nikdo nenutil. I když jsem se narodil až po válce, mám natolik schopnost vnímat historii, abych pochopil, jakou nesmírnou vinu si Němci vůči Čechům na sebe naložili. Češi, kteří se dnes v debatách na internetu rozhorlují, když přijde řeč na českou vinu, a kteří pak rádi odkrývají ohromnou vinu německou, by měli vědět, že nejsem jediný Němec se schopností chápat historii. Dnešní Němci vědí nadmíru přesně, co spáchali jejich otcové a dědové. A dodnes se zato stydí. Já osobně vyjadřuji svůj stud každou kyticí položenou v Lidicích. To se může některým čtenářům těchto řádků zdát málo. Ale člověk nemůže jako jedinec odčinit to, co se stalo. Může však i jednoduchou kyticí vzkázat, kde stojí.

Opravdu se však rozzlobím, když čeští kolegové novináři, kterých si jinak velmi vážím, vykřikují, že rakouské nebo německé noviny informují o - z českého pohledu pochopitelně - nepříjemných pravdách. Vypadá to, jakoby Němci nebo Rakušané neměli právo, vytýkat Čechům, že selhali. Pak se ale musím ptát, zda máme my a Češi rok 1989 opravdu za sebou, nebo ne. Zda se Česko těší z demokratických poměrů, nebo setrvává v komunistické ideologii.

Mrtví z Dobronína jsou skutečností, nejsou výmyslem zlých nepřátel této země. Odvážný český kolega z televize David Vondráček a další režiséři, kteří dokazují, že to s tou oblíbenou českou „holubičí povahou“ po válce nebylo jen tak, kvůli tomu nejsou nutně „káleči do vlastního hnízda“. Primitivní rozdělení na „dobré Čechy“ a „zlé Němce“ prostě nefunguje. Rád bych připomněl, že desetitisíce sudetských Němců bylo připraveno bránit Československo proti Hitlerovi i se zbraní v ruce a to ještě před tím, než Češi sami od sebe ustoupili a postupujícím vojákům Wehrmachtu dobrovolně předali každé letadlo a každou patronu. Já vím, že to bolí. Ale bylo to tak.

Bohužel nová vláda pod vedením Petra Nečase (ročník 1964!) budí dojem, že nemá větší odvahu než předchozí vlády. Jeho slova, která pronesl v Berlíně a podle kterých se musíme dívat pouze kupředu a ne také zpátky, jsou zklamáním. Nikdo nezpochybňuje, co Češi a Němci vyjádřili ve společné deklaraci z roku 1997: Zlá minulost by neměla česko-německou budoucnost zatěžovat. Ale snad je ještě dovoleno upozorňovat na věci z minulosti, zejména když čeští policejní vyšetřovatelé nebo ostatní projeví odvahu hledat kostlivce ve skříni.

Pokud se Němci při svém těžkém a nepříjemném hledání historické pravdy něco naučili, pak je to toto: Uvědomění si svých vlastních špatných činů má v sobě také něco osvobozujícího. Možná by na to měli Češi postupně přijít též. Jsem velmi vděčný a obdivuju ty Čechy, kteří v Dobroníně na okraji masového hrobu vztyčili kříž. Tito lidé pochopili to, co je na vzpomínkách osvobozující. Bylo by hezké, kdyby se jejich čin stal příkladem.

Přeložil Marek Juráček