Po lednové přestávce vás Aktuálně.cz, Nová scéna Národního divadla a moderátor Tomáš Sedláček zvou na další pravidelné divadelní Interpelace, diskusní setkání nad zajímavými tématy a se zajímavými lidmi.

Naše pozvání do horního foyer Nové scény tentokrát přijali filozof Václav Bělohradský, Irena Kalhousová, hlavní analytička Prague Security Studies Institute, a politický geograf Michael Romancov. Sejdeme se tradičně čtvrtý čtvrtek v měsíci, tentokrát tedy 23. února, v 17 hodin, zváni jste samozřejmě i vy.

Důležité upozornění: Kapacita foyer je omezena na necelou stovku míst. Abychom předešli případnému zklamání, rozhodli jsme se v tomto případě umožnit jejich předchozí rezervaci. Pokud máte zájem, vyzvedněte si „rezervační“ vstupenku již nyní v pokladně Nové scény ND. Samozřejmě zdarma.

K tématu Umění evropanství nás tentokrát inspirovala inscenace Šílená krev, kterou na Nové scéně krátce po únorových Interpelacích uvede berlínský soubor Ballhaus Naunynstrasse.

Tato hra vpadla v loni v zimě do rozvášněné debaty, již v Německu rozpoutal dnes již bývalý berlínský senátor Thilo Sarrazin svou knihou Německo se samo likviduje (Deutschland schafft sich ab), z níž sálá znechucení nad neintegrujícími se imigranty - turecká menšina v Německu se údajně nedá geneticky „upravit“, aby z ní byli řádní, pracovití a úspěšní občané.

Autoři hry vycházejí z této debaty a dohánějí ji ad absurdum do černě vtipné, jízlivé podoby. Režisér tureckého původu a německý dramaturg si vzali na mušku především hloupost všech zobecňujících „pravd“ jak o Turcích, tak o Němcích. Vznikla tak drsná komedie o rasových předsudcích a o spolužití různých etnických skupin v Evropě.

A právě ty „pravdy“ a předsudky budou i jedním z témat naší diskuse. Pokusíme se také zamyslet nad abstraktními a často skloňovanými pojmy vlastenectví a evropanství. A vlastně bychom chtěli přispět k debatě o tom, kam se starý kontinent ubírá, kam by se dle našich představ ubírat měl, kdo je Evropan a zda jím¨ mohou (či mají) být všichni, kdo o to stojí.


Stejně jako při předchozích Interpelacích jsem všem hostům poslal několik otázek, abych je prostřednictvím jejich odpovědí představil ve svém blogu. Pan profesor zvolil namísto toho formu eseje, který zde samozřejmě velmi rád přetiskuji v plném znění.

Nejdříve tedy jako vždy několik životopisných dat z otevžených zdrojů:

Václav Bělohradský

Filozof a sociolog

Vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze češtinu a filosofii.

V roce 1970 po sovětské okupaci odešel do emigrace a působil postupně jako pedagog na Filozofickém institutu v Janově, od roku 1973 byl tamtéž profesorem sociologie. Dlouhá léta spolupracoval s českými exilovými časopisy a nakladatelstvími a českým domácím disentem.

Od roku 1990 je profesorem politické sociologie na univerzitě v Terstu a profesorem na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Svá díla vydával nejprve pouze v Itálii, poté v češtině v exilových nakladatelstvích, v Česku od roku 1991.

Pár poznámek k umění evropanství

Náš postoj k Evropě je určen naší národní mytologií, v níž převládají motivy sporu s Evropou – například motivy husitské (“ubránili jsme tehdy pravdu kacířských lidových Čech proti celé Evropě”, tvrdil Zdeněk Nejedlý neblahé paměti) a také motivy zrady jako Mnichov, Jalta nebo i rok 1968, kdy jsme byli zase pro změnu “opuštěni celou Evropou”. Vztah českého národa k Evropě je proto ambivalentní, osciluje mezi nedůvěrou, politickým utilitarismem a furiantstvím. Například náš vztah k francouzské kultuře a Francii vůbec byl veden nejdříve snahou “zviditelnit se jako samostatný národ ” uvnitř Rakouské říše a odklonit se od převažujícího vlivu kultury německé; po první světové válce pak byla naše zahraniční politika ve služebném poměru k zájmům Francie, která byla hlavní zárukou naší samostatnosti (o to hlubší byla frustrace z Mnichova).

Historicko-politickým důvodem tohoto ambivalentního vztahu k Evropě je to, že Československo vzniklo v roce 1918 proti svým historicky nejbližším sousedům v Evropě (dokonce se hovořilo o Československu jako nástroji potrestání Němců), proto byli jako ochránci vnímáni vítězové první světové války tedy “vzdálené státy” jako USA, Francie, Velká Británie, po druhé světové válce zase SSSR a dnes (anti-evropskou pravicí) USA. Mnoho pravicových politiků vidí dodnes v USA ochránce před “centralizující se bruselskou říší pod vládou Berlína”, před novým „německým nebezpečím“.

V současnosti je proces evropské integrace v patové situaci, způsobené tím, že nenašla nové energické hybatele, jakými byly v minulosti:

(i) francouzské velmocenské ambice realizovatelné jen skrze politickou integraci Evropy;
(ii) poválečná potřeba Němců nahradit nacionalismus evropanstvím;
(iii) italská potřeba zajistit si větší modernizaci země úzkou spoluprací s rozvinutějšími sousedy v Evropě;
(iv) výhodná nad-reprezentace malých států v EHS i v ES.

Po roce 1989 se nepodařilo nalézt nové ”hybatele evropské integrace”, jakými by mohly být například zelená kritika ekonomického růstu, etičtější vztah k Třetímu světu, demokratický socialismus atd. V rostoucím kulturním vakuu se rozbíhá „identitární panika“, hysterická poptávka po identitě, jejímž důsledkem jsou vlny neorasismu, klerikalismu a neonacionalismu; krize společné měny navíc prudce oživila stereotyp „líný Jih parazitující na pilném Severu“.

Otázka společné tradice, v níž proces evropského sjednocování ukotvit, je dnes špatně položena. Evropskou tradicí není jednota, ale otevřenost vůči tomu, co sjednocuje . Co je dnes takovým základním sjednocujícím tématem v Evropě? Ohrožení demokracie planetární expanzí techno-vědecké moci a mediální neoreality? Vyprázdnění velkých polarit jako například legitimnost – legalita, hnutí – strana, pospolitost – společnost či reprezentace – lobování? Nebo redukce kultury na pouhou „národní“ tradici, jejíž uchování sponzorují nadnárodní koncerny tím, že do ní vpisují své reklamní šoty? Na tuto otázku jsme odpověď nenalezli.

Připomeňme si obecnou formu, kterou má to, co nazýváme „ohrožení Evropy“ či „evropského dědictví“. Nesmrtelně ji zachytil Franz Kafka v dialogu mezi Josefem K. a duchovním v kapitole Před zákonem v románu Proces: “Není třeba, abychom pokládali všechno za pravdivé, je jen třeba, abychom to pokládali za nutné.” “Bezútěšné mínění,” řekl J. K.- “Lež se nastoluje jako světový řád”.

Evropská tradice (a dědictví) je vzpoura proti všemu, co vyžaduje, abychom to pokládali za nutné; tradice vzpoury proti nutnosti - ať už vystupuje jako nutnost dějinná, zjevená, vědecká, ekonomická, rozpočtová krize vynucující si škrtání sociálních výdajů či jednoduše jako nutnost „jednat co nejefektivněji“ je jádrem evropské identity. Například v LN novinář Tomáš Němeček komentuje tezi o nelegálnosti “cíleného zabíjení jaderných vědců v Iránu“ takto: “Ale myslím, že ani Menachem Begin v roce 1946 po útoku na sídlo tehdejší britské mandátní správy netvrdil, že je to legální. Stačí, když je to účinné.” Být Evropanem znamená především jedno – nikdy nepřipustit, aby platilo, že “stačí, když je to účinné”. Ideou Evropy je věčný svár mezi legitimností a legalitou, mezi smyslem a cílem, mezi etikou a efektivitou: lež se nastoluje jako „světový řád“ vždy, když je jeden pól té dichotomie redukován na druhý - etické je, co je účinné, co je legální, je i legitimní a smysl je to, co je naším cílem.

Evropa je půda věčného sporu mezi těmi dvěma póly. Ten spor je univerzálně nakažlivým stavem ducha, není z něj návratu do říše poznané nutnosti.