Pozvánka na únorové divadelní Interpelace. Téma: Umění evropanství

„Připadáme si chudí, ale ve skutečnosti nejsme, připadáme si malí, ale v Evropě jsme minimálně ‘středně‘ velcí, připadáme si, že se neustále jedná ‚o nás bez nás‘, ale když máme možnost spolurozhodovat, tak s ní často naložíme způsobem, jenž nás do situace o nás bez nás vlastně nakonec dovede,“ popisuje Michael Romancov (jehož specializací je politická geografie a geopolitika), jak mnozí Češi vnímají své postavení v Evropě.

Po Václavu Bělohradském a Ireně Kalhousové dnes představujeme třetího hosta únorových Interpelací, za jejichž téma jsme vybrali Umění evropanství.

Michael Romancov

Působí na Metropolitní univerzitě Praha a v Institutu politologických studií FSV UK

Absolvoval Pedagogickou fakultu UK v Praze (1995), kde vystudoval učitelství občanské nauky, a Fakultu sociálních věd UK v Praze (1998), kde vystudoval politologii.

Na Institutu politologických studií UK FSV pak pokračoval v postgraduálním studiu zaměřeném na politickou geografii a geopolitiku.

Vedle politické geografie a geopolitiky se dlouhodobě věnuje Rusku a působil či působí v redakčních radách časopisu Přítomnost a Mezinárodní politika, komentáři přispívá do tištěných i elektronických médií, rozhlasu i televize.


Existuje něco jako společná evropská identita a evropská sounáležitost?

Určitě ano, existujeme v rámci relativně malého prostoru, a jsme proto „odsouzeni“ k tomu, abychom ho sdíleli, ať se nám to líbí, nebo ne. Jelikož fyzická vzdálenost dnes hraje výrazně menší roli, než v minulých staletích tak je možné, aby dnes tak „vzdálené“ oblasti, jako jsou třeba Estonsko a Portugalsko, sdílely jak základní demokratické hodnoty, tak i celou řadu institucí a tedy i (zatím jen slabou a zárodečnou) identitu. Vzorem v tomto ohledu může být například úspěšná integrace tak svébytných regionů, jako je například Bretaň do Francie, nebo Skotska do Velké Británie. Zároveň je však třeba zdůraznit, že právě tyto dva regiony ukazují na to, že si svébytné regiony vždy udrží jistou míru odlišnosti, které však právě evropský projekt umožňuje neskonale méně konfliktní koexistenci, než rámec národního státu.

Rozpadá se Evropa, nebo integruje?

To záleží na tom, jak vnímáme evropský projekt. Navzdory tomu, že máme jen jednu EU totiž stále není dána odpověď na otázku, k čemu má Unie nakonec dospět. Pokud bychom ji chápali například jako geopolitický projekt, tak dokud nebude součástí Ukrajina či Turecko, bude zde stále prostor pro integraci. Chápeme-li EU jinak, například jako klub bohatých, tak přijetím chudších členů, jejichž socio-ekonomické podmínky jsou nesrovnatelně horší než, například, u zakládajících států, byla zahájena dezintegrace…

Mají političtí lídři vizi, kudy Evropskou unii vést? Je správné usilovat o vyšší, hlubší stupeň integrace?

Na úrovni EU žádný politický lídr není a to z vůle jejích členských států, díky nimž je dnes Unie reprezentována zejména triem Barroso, van Rompuy a Ashtonová. Kdyby v čele EU, například, stálo duo Blair – Bildt, a oba pánové o takovou pozici usilovali, bylo by možné o nějakém vůdcovství na celoevropské úrovni alespoň uvažovat. V této situaci tedy pouze máme lídry jednotlivých členských států a ti mají různě silný/slabý hlas a zcela odlišnou představu i motivaci co a proč s Unií dělat. Dokonce ani entitu označovanou jako „Merkozy“, nebo, jak se nedávno vyjádřil T. G. Ash Merkelzy, není možno označit za evropského lídra v pravém slova smyslu. Pokud jde o druhou část otázky, tak správné je takové úsilí v očích těch, kteří chtějí silnější a sebevědomější roli Evropy ve světě.

Jaký je náš postoj k Evropě? Jak se v ní sami vidíme a jak Evropa pohlíží nás?

Těžko říci, neboť sami pořádně nevíme, kdo jsme. Připadáme si chudí, ale ve skutečnosti nejsme, připadáme si malí, ale v Evropě jsme minimálně „středně velcí, připadáme si, že se neustále jedná „o nás bez nás“, ale když máme možnost spolurozhodovat, tak s ní často naložíme způsobem, jenž nás do situace o nás bez nás vlastně nakonec dovede. Možná to je tím, že se místo se sobě rovnými máme neustále tendenci poměřovat jen s těmi, kteří jsou výrazně větší a proto i většinou silnější.


Zveme všechny na čtvrteční Interpelace, které opět hostí foyer Nové scény pražského Národního divadla (23. února od 17. hodin). Vstup volný, kapacita foyer je ale omezena na necelou stovku míst. Abychom předešli případnému zklamání, rozhodli jsme se umožnit jejich předchozí rezervaci. Pokud máte zájem, vyzvedněte si „rezervační“ vstupenku již nyní v pokladně Nové scény ND. Kdo to má daleko, nemá čas či se mu prostě do divadla nechce, může sledovat přímý přenos zde na Aktuálně.cz popřípadě ze záznamu tamtéž.

Své komentáře a případné otázky můžete psát do debaty pod tímto článkem (a také pod další texty o únorových Interpelacích). Zprostředkujeme jejich přenos na Novou scénu ND (nemůžeme ale zajistit, že na ně bude někdo reagovat, popř. že se všechny otázky dočkají odpovědi). Publikovat lze jen dotazy, které mají maximálně 140 znaků (jen pro srovnání: běžná SMS jich má 160), protože Twitter, který k tomuto účelu využíváme, jich více napsat neumožňuje.