Každý volební plakát je vlastně určen k přimalování tykadel
Pozvánka na březnové divadelní Interpelace. Téma: Umění (dělat) umění
Dvě kontroverzní kauzy z poslední doby - semaforoví panáčci Romana Týce a Romanem Smetanou pokreslené předvolební plakáty - znovu připomněly nikdy nekončící spor o to, v jaké míře má státní moc korigovat zásahy do veřejného prostoru a kudy vede hranice mezi občanskou neposlušností a kriminálním činem.
Do aktuální diskuse o kriminalizaci umělců a kultuře občanského protestu chtějí přispět i pravidelné Interpelace, diskusní setkání, ke kterému se společně s Tomášem Sedláčkem a třemi hosty sejdeme 22. března, opět na Nové scéně Národního divadla.
Případ Romana Týce je podle některých "velký mediální kýč", podle jiných naopak projev represe státní moci proti kritickým projevům. Olomoucký řidič autobusu Roman Smetana zase půjde do vězení za to, že na protest proti politickým elitám pokreslil předvolební plakáty a připisoval na ně slogany, v nichž politiky označoval za lháře, zloděje, korupčníky a prostitutky.
Téma neustále měnící se hranice mezi svobodomyslným uměleckým vyjádřením a cílenou provokací porušující zákon rezonuje v české společnosti i s ohledem na její historickou zkušenost s neurvalým a povýšeneckým vztahem státu k umělcům. Proto často toleruje excesy revoltujícím a zákony přestupujícím tvůrcům, ba dokonce se stává, že společensky odsouzen není umělec, ale jeho žalobce.
Lidem, jimž je přiznána identita a status umělců, je tolerováno překračování pravidel, která by jiní překročit nemohli. Příkladem je třeba přístup ke komunitám squatterů (kauzy pražské Ladronky, Milada ad.). Podobná situace nastala při hudebním techno-happeningu CzechTek - negativní obraz byl zpočátku legitimizací pro fyzické násilí ze strany policie. Teprve když se veřejnost seznámila se všemi fakty a akci byl přiznán status hudebního a tanečního festivalu, zvedla se proti represi vlna odporu.
Srovnatelným vývojem prošel v uplynulé dekádě i postoj části veřejnosti ke graffiti a dalším fenoménům městské kultury. Protest Romana Smetany se zase spojuje s narůstajícím fenoménem hackingu (Anonymous a další internetoví piráti), tedy s tématem sdílení, ale i parazitování na dílech jiných, jejich poškozování či rámování do nových významů a souvislostí.
V dnešním blogu představuji prvního hosta nadcházejících Interpelací.
Petr Ostrouchov
Advokát specializovaný na autorské právo resp. filmový a hudební průmysl (partner kanceláře Vyskočil, Krošlák a spol)![](https://blog.aktualne.cz/media/3/20120314-ostrouchov.jpg)
Bývalý člen hudební skupiny Sto zvířat (1993-2006) a skladatel filmové hudby (Želary, Občanský průkaz, Vendeta – za všechny nominace na Českého lva, dále např. série čtyř celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, večerníčky, krátké filmy, televizní filmy atd.)
Absolvent FAMU v oboru produkce a od roku 2002 tam učí – též studenty HAMU a DAMU – autorské a mediální právo
Působí (nebo působil) v různých institucích vážné hudby (Český komorní orchestr, Pražská komorní filharmonie, Institut Bohuslava Martinů) a od roku 2007 provozuje jazzové vydavatelství Animal Music
Je podle Vás nějaký rozdíl mezi svobodou projevu obecně a svobodou, kterou má mít při své tvorbě umělec? A pokud ano, jak se má tento rozdíl společensky popř. institucionálně zohlednit?
Odpovím jako advokát: základním katalogem práv a svobod je Listina základních práv a svobod, kde nalezneme v kategorii „základních práv a svobod“ mimo jiné též svobodu umělecké tvorby a na jiném místě, v kategorii „politických práv“ svobodu projevu. Protože jde o samostatně upravené „svobody“, mají nejspíš i trochu odlišný obsah. Jakékoli vytyčování hranic jednotlivých práv a svobod ovšem souvisí s tím, že práva a svobody do sebe nekompromisně narážejí a je potřeba je vybalancovat.
Například svoboda pohybu naráží na nedotknutelnost obydlí, svoboda projevu naráží na právo na lidskou důstojnost, čest, dobré jméno apod. Stejně tak může svoboda umělecké tvorby narážet do práv jiných osob, například do vlastnického práva, do práva na ochranu dobré pověsti apod. V každém jednotlivém případě záleží právě na onom balancování, na tom, jak onen „náraz“ stráví dotčená osoba a jak moc si připadá poškozena.
Rozhodně ovšem nelze paušalizovat, že by hranice práv umělce ležela jinde než hranice práv ostatních osob. Stejně tak je problematické vymezit hranici umělecké tvorby, protože pro konzervativněji naladěnou veřejnost umění končí v galerii nebo koncertní síni a intervence do veřejného prostoru je za touto hranicí. Na opačné straně spektra by za uměleckou reflexi mohla být považována třeba (teoreticky vzato) rituální vražda. Společensky vzato je vymezení hranic přímo závislé na míře vzdělání, informovanosti a reflexe veřejnosti.
Výtvarník Roman Týc, který vyměnil u semaforů na pražských přechodech pro chodce sklíčka za panáčky v nejrůznějších pozicích, si nyní v pankrácké věznici odpykává v souvislosti s tímto svým činem měsíční trest. Jaký je – stručně řečeno – Váš názor na tuto kauzu?
Ta kauza má mnoho rozměrů: jednak jde o obsah a formu umělecké výpovědi, pak jde o práva poškozeného a o odpovědnost umělce za majetkovou škodu, dále o vrchnostenskou represi a otázku „společenské nebezpečnosti“ jako definičního znaku trestného činu, poté o reakci umělce na výkon státní moci v podobě odsouzení (protože chování umělce při tvorbě a při reakci na následky chápu jako jednotný projev osobnosti) a konečně v souvislosti s tím vším o autenticitu a důvěryhodnost umělecké tvorby umělce, která byla zpochybňována s poukazem na to, kdo jej zastupuje a s kým spolupracuje, nebo v souvislosti s potřebou hledat hranici mezi uměleckou výpovědí a pouhou touhou provokovat atd.
Umělecký rozměr při formulaci svého názoru záměrně pominu, necítím se povolán hodnotit osobu umělce, kterého téměř neznám a nemám informace o jeho pohnutkách, motivacích atd. Můj názor je ten, že pokud zvolí umělec takovouto formu uměleckého vyjádření, musí současně přijmout odpovědnost za následky v podobě náhrady škody na majetku, kterou případně způsobí, neboť nelze paušálně připustit, že by svoboda umělecké tvorby měla být „silnější“ než ochrana majetku jiných osob; uměl bych si ale představit i určitou „velkorysost“ poškozeného, protože právo na náhradu škody je čistě soukromou věcí. Trestněprávní represe je ovšem podle mne za hranicí rozumného, neboť v činu neshledávám onu „nebezpečnost pro společnost“, která je definičním znakem trestného činu, je-li umělec identifikován a ochoten nahradit škodu, kterou způsobil.
Olomoucký řidič autobusu Roman Smetana má jít do vězení za to, že na protest proti politickým elitám pokreslil a popsal předvolební plakáty různých politických stran. Co si myslíte o takovéto formě vyjádření občanského či politického postoje?
Domnívám se, že politik kandidující na veřejné funkce má („napříč politickým spektrem“, jak se teď říká) snést kritiku, reflexi a názory všeho druhu bez ohledu na formu vyjádření a považovat pokreslení volebních plakátů za „poškození cizí věci“ mi přijde absurdní. Každý volební plakát je z povahy věci určen pro tykadla, vousy, předělávky sloganů a podobné libůstky. Je to daň za „veřejnoprávnost“ politiky. Jinak by na tom pochopitelně bylo přemalování třeba vývěsního štítu na soukromém obchodě.
Umění odjakživa „posouvá hranice“ způsobem, který velká část společnosti považuje za nepřípustně provokativní, ba přímo protizákonný (a další generace pak zpravidla za normotvorný či dokonce krotce konzervativní). Kde je v současné době dle Vás ta hranice (opět stručně řečeno), přes kterou by se umělec neměl pustit?
To nelze obecně říci, pro každý druh umění existuje jiná forma vyjádření. Jinou míru tolerance navíc poskytuje informovaná veřejnost, jinou tzv. široká veřejnost, jinou sám poškozený a jinou stát jako orgán vrchnostenské represe. Myslím si ale, že pokud je umělec schopen vidět za svým vyjádřením i případný (neoprávněný) zásah do práv jiných osob, který je odstranitelný nebo napravitelný a onomu odstranění nebo nápravě se nebrání, není vůbec vhodné jej kriminalizovat.
Zveme všechny na čtvrteční Interpelace, které hostí foyer Nové scény pražského Národního divadla (22. března od 17. hodin).
Vstup volný, kapacita foyer je ale omezena na necelou stovku míst. Abychom předešli případnému zklamání, rozhodli jsme se umožnit jejich předchozí rezervaci. Pokud máte zájem, vyzvedněte si „rezervační“ vstupenku od pondělí 19. 3. v pokladně Nové scény ND. Kdo to má daleko, nemá čas či se mu prostě do divadla nechce, může sledovat přímý přenos zde na Aktuálně.cz popřípadě ze záznamu tamtéž.
Své komentáře a případné otázky můžete psát do debaty pod tímto článkem (a také pod další texty o únorových Interpelacích). Zprostředkujeme jejich přenos na Novou scénu ND (nemůžeme ale zajistit, že na ně bude někdo reagovat, popř. že se všechny otázky dočkají odpovědi). Publikovat lze jen dotazy, které mají maximálně 140 znaků (jen pro srovnání: běžná SMS jich má 160), protože Twitter, který k tomuto účelu využíváme, jich více napsat neumožňuje.
Text byl sepsán s využitím souhrnu publikovaného na webových stránkách Nové scény ND, jehož autorem je dramaturg Daniel Přibyl
Dvě kontroverzní kauzy z poslední doby - semaforoví panáčci Romana Týce a Romanem Smetanou pokreslené předvolební plakáty - znovu připomněly nikdy nekončící spor o to, v jaké míře má státní moc korigovat zásahy do veřejného prostoru a kudy vede hranice mezi občanskou neposlušností a kriminálním činem.
Do aktuální diskuse o kriminalizaci umělců a kultuře občanského protestu chtějí přispět i pravidelné Interpelace, diskusní setkání, ke kterému se společně s Tomášem Sedláčkem a třemi hosty sejdeme 22. března, opět na Nové scéně Národního divadla.
Případ Romana Týce je podle některých "velký mediální kýč", podle jiných naopak projev represe státní moci proti kritickým projevům. Olomoucký řidič autobusu Roman Smetana zase půjde do vězení za to, že na protest proti politickým elitám pokreslil předvolební plakáty a připisoval na ně slogany, v nichž politiky označoval za lháře, zloděje, korupčníky a prostitutky.
Téma neustále měnící se hranice mezi svobodomyslným uměleckým vyjádřením a cílenou provokací porušující zákon rezonuje v české společnosti i s ohledem na její historickou zkušenost s neurvalým a povýšeneckým vztahem státu k umělcům. Proto často toleruje excesy revoltujícím a zákony přestupujícím tvůrcům, ba dokonce se stává, že společensky odsouzen není umělec, ale jeho žalobce.
Lidem, jimž je přiznána identita a status umělců, je tolerováno překračování pravidel, která by jiní překročit nemohli. Příkladem je třeba přístup ke komunitám squatterů (kauzy pražské Ladronky, Milada ad.). Podobná situace nastala při hudebním techno-happeningu CzechTek - negativní obraz byl zpočátku legitimizací pro fyzické násilí ze strany policie. Teprve když se veřejnost seznámila se všemi fakty a akci byl přiznán status hudebního a tanečního festivalu, zvedla se proti represi vlna odporu.
Srovnatelným vývojem prošel v uplynulé dekádě i postoj části veřejnosti ke graffiti a dalším fenoménům městské kultury. Protest Romana Smetany se zase spojuje s narůstajícím fenoménem hackingu (Anonymous a další internetoví piráti), tedy s tématem sdílení, ale i parazitování na dílech jiných, jejich poškozování či rámování do nových významů a souvislostí.
V dnešním blogu představuji prvního hosta nadcházejících Interpelací.
Petr Ostrouchov
Advokát specializovaný na autorské právo resp. filmový a hudební průmysl (partner kanceláře Vyskočil, Krošlák a spol)
![](https://blog.aktualne.cz/media/3/20120314-ostrouchov.jpg)
Bývalý člen hudební skupiny Sto zvířat (1993-2006) a skladatel filmové hudby (Želary, Občanský průkaz, Vendeta – za všechny nominace na Českého lva, dále např. série čtyř celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, večerníčky, krátké filmy, televizní filmy atd.)
Absolvent FAMU v oboru produkce a od roku 2002 tam učí – též studenty HAMU a DAMU – autorské a mediální právo
Působí (nebo působil) v různých institucích vážné hudby (Český komorní orchestr, Pražská komorní filharmonie, Institut Bohuslava Martinů) a od roku 2007 provozuje jazzové vydavatelství Animal Music
***
Je podle Vás nějaký rozdíl mezi svobodou projevu obecně a svobodou, kterou má mít při své tvorbě umělec? A pokud ano, jak se má tento rozdíl společensky popř. institucionálně zohlednit?
Odpovím jako advokát: základním katalogem práv a svobod je Listina základních práv a svobod, kde nalezneme v kategorii „základních práv a svobod“ mimo jiné též svobodu umělecké tvorby a na jiném místě, v kategorii „politických práv“ svobodu projevu. Protože jde o samostatně upravené „svobody“, mají nejspíš i trochu odlišný obsah. Jakékoli vytyčování hranic jednotlivých práv a svobod ovšem souvisí s tím, že práva a svobody do sebe nekompromisně narážejí a je potřeba je vybalancovat.
Například svoboda pohybu naráží na nedotknutelnost obydlí, svoboda projevu naráží na právo na lidskou důstojnost, čest, dobré jméno apod. Stejně tak může svoboda umělecké tvorby narážet do práv jiných osob, například do vlastnického práva, do práva na ochranu dobré pověsti apod. V každém jednotlivém případě záleží právě na onom balancování, na tom, jak onen „náraz“ stráví dotčená osoba a jak moc si připadá poškozena.
Rozhodně ovšem nelze paušalizovat, že by hranice práv umělce ležela jinde než hranice práv ostatních osob. Stejně tak je problematické vymezit hranici umělecké tvorby, protože pro konzervativněji naladěnou veřejnost umění končí v galerii nebo koncertní síni a intervence do veřejného prostoru je za touto hranicí. Na opačné straně spektra by za uměleckou reflexi mohla být považována třeba (teoreticky vzato) rituální vražda. Společensky vzato je vymezení hranic přímo závislé na míře vzdělání, informovanosti a reflexe veřejnosti.
Výtvarník Roman Týc, který vyměnil u semaforů na pražských přechodech pro chodce sklíčka za panáčky v nejrůznějších pozicích, si nyní v pankrácké věznici odpykává v souvislosti s tímto svým činem měsíční trest. Jaký je – stručně řečeno – Váš názor na tuto kauzu?
Ta kauza má mnoho rozměrů: jednak jde o obsah a formu umělecké výpovědi, pak jde o práva poškozeného a o odpovědnost umělce za majetkovou škodu, dále o vrchnostenskou represi a otázku „společenské nebezpečnosti“ jako definičního znaku trestného činu, poté o reakci umělce na výkon státní moci v podobě odsouzení (protože chování umělce při tvorbě a při reakci na následky chápu jako jednotný projev osobnosti) a konečně v souvislosti s tím vším o autenticitu a důvěryhodnost umělecké tvorby umělce, která byla zpochybňována s poukazem na to, kdo jej zastupuje a s kým spolupracuje, nebo v souvislosti s potřebou hledat hranici mezi uměleckou výpovědí a pouhou touhou provokovat atd.
Umělecký rozměr při formulaci svého názoru záměrně pominu, necítím se povolán hodnotit osobu umělce, kterého téměř neznám a nemám informace o jeho pohnutkách, motivacích atd. Můj názor je ten, že pokud zvolí umělec takovouto formu uměleckého vyjádření, musí současně přijmout odpovědnost za následky v podobě náhrady škody na majetku, kterou případně způsobí, neboť nelze paušálně připustit, že by svoboda umělecké tvorby měla být „silnější“ než ochrana majetku jiných osob; uměl bych si ale představit i určitou „velkorysost“ poškozeného, protože právo na náhradu škody je čistě soukromou věcí. Trestněprávní represe je ovšem podle mne za hranicí rozumného, neboť v činu neshledávám onu „nebezpečnost pro společnost“, která je definičním znakem trestného činu, je-li umělec identifikován a ochoten nahradit škodu, kterou způsobil.
Olomoucký řidič autobusu Roman Smetana má jít do vězení za to, že na protest proti politickým elitám pokreslil a popsal předvolební plakáty různých politických stran. Co si myslíte o takovéto formě vyjádření občanského či politického postoje?
Domnívám se, že politik kandidující na veřejné funkce má („napříč politickým spektrem“, jak se teď říká) snést kritiku, reflexi a názory všeho druhu bez ohledu na formu vyjádření a považovat pokreslení volebních plakátů za „poškození cizí věci“ mi přijde absurdní. Každý volební plakát je z povahy věci určen pro tykadla, vousy, předělávky sloganů a podobné libůstky. Je to daň za „veřejnoprávnost“ politiky. Jinak by na tom pochopitelně bylo přemalování třeba vývěsního štítu na soukromém obchodě.
Umění odjakživa „posouvá hranice“ způsobem, který velká část společnosti považuje za nepřípustně provokativní, ba přímo protizákonný (a další generace pak zpravidla za normotvorný či dokonce krotce konzervativní). Kde je v současné době dle Vás ta hranice (opět stručně řečeno), přes kterou by se umělec neměl pustit?
To nelze obecně říci, pro každý druh umění existuje jiná forma vyjádření. Jinou míru tolerance navíc poskytuje informovaná veřejnost, jinou tzv. široká veřejnost, jinou sám poškozený a jinou stát jako orgán vrchnostenské represe. Myslím si ale, že pokud je umělec schopen vidět za svým vyjádřením i případný (neoprávněný) zásah do práv jiných osob, který je odstranitelný nebo napravitelný a onomu odstranění nebo nápravě se nebrání, není vůbec vhodné jej kriminalizovat.
***
Zveme všechny na čtvrteční Interpelace, které hostí foyer Nové scény pražského Národního divadla (22. března od 17. hodin).
Vstup volný, kapacita foyer je ale omezena na necelou stovku míst. Abychom předešli případnému zklamání, rozhodli jsme se umožnit jejich předchozí rezervaci. Pokud máte zájem, vyzvedněte si „rezervační“ vstupenku od pondělí 19. 3. v pokladně Nové scény ND. Kdo to má daleko, nemá čas či se mu prostě do divadla nechce, může sledovat přímý přenos zde na Aktuálně.cz popřípadě ze záznamu tamtéž.
Své komentáře a případné otázky můžete psát do debaty pod tímto článkem (a také pod další texty o únorových Interpelacích). Zprostředkujeme jejich přenos na Novou scénu ND (nemůžeme ale zajistit, že na ně bude někdo reagovat, popř. že se všechny otázky dočkají odpovědi). Publikovat lze jen dotazy, které mají maximálně 140 znaků (jen pro srovnání: běžná SMS jich má 160), protože Twitter, který k tomuto účelu využíváme, jich více napsat neumožňuje.
Text byl sepsán s využitím souhrnu publikovaného na webových stránkách Nové scény ND, jehož autorem je dramaturg Daniel Přibyl