Od včerejšího odpoledne přemýšlím, co odpovědět panu profesorovi Václavu Hořejšímu, s nímž vedu na těchto stránkách polemiku o mezinárodním právu a současné roli OSN. Děti pofňukávají, proč si s nimi nehraji. Žena 'hudrá,' že už zase sedím u počítače a matlám ty svoje nesmysly. A navíc ještě v neděli odpoledne. Copak ti to někdo platí…

Po nedělním pozdním obědě jsem si začal na netu projíždět některé dokumenty, historii Společnosti národů resp. OSN, dělal výpisky, dal na papír teze a osnovu svého textu. Postupně mi došlo, že bych musel popsat několik desítek možná stovek stránek, abych jen trochu objasnil svůj názor na věci, o nichž pan profesor včera psal ZDE.

A tak jsem se rozhodl, že nebudu svými nudnými úvahami zanášet diskusi pod jeho blogem (a pokusy o hlubší analýzu jsou téměř vždy nudné), ale „zasviním" si blog vlastní ;-)

Základ mé odpovědi panu profesorovi spatřuji právě ve výše uvedených řádcích: věci jsou téměř vždy daleko složitější, než se zdá. A jsem přesvědčen, že jednoduchá řešení na složité problémy prostě neexistují resp. jsou většinou špatná. V mezinárodní politice to platí mnohonásobně. Proti každé analýze se dá položit stejně dobrá analýza, akorát že je s tou původní v naprostém rozporu.

A předesílám, že se toto „pravidlo“ podle mne týká všech (OSN, USA, Iráku, Íránu, Evropy, Ruska, Číny, atd).

Zkusím být tedy co nestručnější. S tím, že řadu aspektů, které považuji za velmi důležité, zde kvůli nedostatku místa ani nezazní.

Někdejší Společnost národů i dnešní OSN jsou podle mého názoru naprosto jednoznačně instituce nutné a potřebné. Každý demokraticky zvolený politik či demokratická instituce by měli mít zájem na tom, aby fungovaly co nejlépe. Jakákoliv snaha o jejich eliminaci či paralyzování je podle mne cestou zpět.

Ale to neznamená, že tak fungují (že to jsou funkční organizace jaksi z definice). Sám duchovní otec Společnosti národů Woodrow Wilson byl pozdějším vývojem v této organizaci tak znechucen, že nasměroval USA k izolacionismu (zjednodušeně řečeno).

Mezi válkami byla zcela bezmocná proti nástupu nacismu, fašismu, komunismu atd. Japonsko a Německo ji občas používaly jako maskovací síť pro své agrese a expanze. Nedokázala zabránit ani okupaci Etiopie, ani účasti Německa, Itálie a Ruska ve španělské občanské válce, ani anšlusu Rakouska, ani uzavření Mnichovské dohody, ani japonské agresi v Číně.

Odváží se dnes někdo říci, že by bylo nesprávné, kdyby kdokoliv - a zřejmě navzdory Společnosti národů - proti těmto agresorům včas zasáhl?

A přesto bylo dobré, že Společnost vznikla. Byl to podle mne logický krok správným směrem. Ne ustavení ideálního funkčního arbitra, ale správná cesta, ve které je nutné pokračovat.

V poválečné euforii chvíli takřka ideálně fungovala nově vzniklá OSN. Podařilo se dokonce prosadit společnou akci pro agresi Severní Koreji vůči jejímu jižnímu sousedovi (ale jen proto, že sovětský zástupce v Radě bezpečnosti bojkotoval její jednání. SSSR tak protestoval proti faktu, že Čínu zastupuje Čangajškův Tchaj-wan. Nebýt tohoto sporu týkajícího se něčeho úplně jiného, žádná společná akce pod vlajku OSN by se v Koreji nekonala).

OSN se od války až dosud podařila celá řada věcí (už je tu jiní vyjmenovávali a já s nimi naprosto souhlasím). V celé řadě případů zase situaci spíše zhoršila, protože neměla sílu ani chuť jednat rázně. V jiných se nedokázala dohodnout prakticky vůbec na ničem.

A důvod? Nic objevného. Shoduji se s řadou diskutujících pod textem pana profesora: systém rozhodování a skutečnost, že podstatná část delegátů zde zastupuje nedemokratické, autoritativní režimy. Ne národy, protože ty do toho v těchto zemích nemají co mluvit, ale jednotlivé lidi či vládnou rodiny (KLDR, Kuba, Barma, ale i Saúdská Arábie, Sýrie, Pákistán, abych jmenoval jen ty nejznámější). Tyto diktatury pak utvářejí účelové koalice či se o jejich přízeň musejí ucházet i státy, kde demokracie již jakž takž funguje.

Co tím chci? Nevím, jak tento systém změnit. Nejsem právník, nedokáži domyslet všechny konsekvence.

A tak mohu hovořit jen obecně, řekněme ve východiscích.

Byl bych rád, kdyby se ale v současné době prosazovaly dvě (zdánlivě protichůdné) tendence.

Dál budovat OSN, přemýšlet o jeho transformaci, systému rozhodování, eliminaci extremistických elementů atd. (co třeba, že by v RB OSN byly jen země, ve kterých mohou proběhnout svobodné volby? Nevím, určitě to má nějaká úskalí, které nedokážu domyslet).

Ale zároveň nechci zcela vyloučit možnost, rázně jednat – je-li to potřeba - i mimo OSN

Je mi jasné, že zde rozbouřím vášnivou diskusi o Iráku, Jugoslávii a Afghánistánu. Řada diskutujících mne již tak podezírá z nekritického obdivu vůči USA (v horším případě z toho, že si mne někdo koupil). Těžko to mohu někomu vyvracet. Za sebe mohu říct, že mne motivuje jediné: snažím se přemýšlet a do toho přemýšlení zahrnout co nejvíce pohledů, aspektů a souvislostí.

(Odbočka: dneska publikoval kolega Pavel Kosatík podle mne skvělý text v týdeníku Respekt. Píše v něm, že je pro americký NMD, vyjmenovává své osobní důvody, ale zároveň se zmiňuje o své oslabené důvěře. „Neříkala mi (Amerika, pozn. l.s.) pravdu, když šla do Iráku, neomluvila se mi za to, nevysvětlila mi to, a tím nerozptýlila nebezpečí, že mi podruhé opět nezalže.“ Jsou to přesně mé pocity).

Myslím si tedy, že když nemůže zasáhnout OSN (nedokáže se dohodnout, jednání je zablokováno, státy hájí své partikulární zájmy, prostě na to v dané chvíli „nemá“) lze za určitých okolností akceptovat možnost, že zasáhne někdo jiný. Není to dobré řešení, dohoda OSN by byla lepší. Ale OSN již tolikrát nedostála své roli a některá selhání mohou mít následky pro celý svět (viz neschopnost zastavit fašismus a komunismus).

Vím, že už tv tomto místě bude řada lidí naprosto kategoricky nesouhlasit. Chápu to. Chápu i důvody tohoto nesouhlasu. Akcentují jiná rizika, než která vidím jako podstatnější já. Rozmanitost pohledů je pochopitelná a je jistě třeba se o těchto rizicích bavit (myslím, že například invaze do Iráku je jednou z nejkontroverznějších ukázek těchto rizik).

Budu-li ale pokračovat ve své úvaze, položím si otázku: „Kdo by mohl zasáhnout?“ Proč právě ten někdo a proč ne jiný? Jak mohu jednomu toto právo „přiklepnout“ a jinému upírat?

A tak si vybírám. Vsázím na zemi, kde demokratické instituce fungují v současné době podle mne velmi dobře (ne dokonale, ale velmi dobře).

Pokud ten zákrok bude chybný (a toto riziko je samozřejmě velmi vysoké), je šance, že tamní silné veřejné mínění používající právě tyto demokratické nástroje a instituce (volby, tisk, Ústavní soud atd) to exekutivě záhy spočítá. Samozřejmě s rizikem, že do té doby mohou být napáchány dost velké škody. Riziko je to obrovské. Ale dokáži si představit i větší….

Závěr: z nedostatku lepší alternativy považuji za dobré, když principy demokracie a západní civilizace prosazují USA (znovu opakuji, rizika jsou velká), než když se jich v případě potřeby nedokáže zastat nikdo.

Takhle nudný text už jsem dlouho nenapsal. A o tom, že mezinárodní právo podle mne nereflektuje některé současné jevy a je třeba jej v určitých ohledech doplnit, snad někdy příště.

Poznámka: O všem výše uvedeném mluvím jen sám za sebe. Toto není stanovisko redakce, nikdo mne neúkoloval, nevím, jestli si to samé myslí moji nadřízení (tedy spíš si myslím, že ne). Dále nelobbuji za žádnou organizaci, ani mne žádná neplatí, neplynou mi ani žádné jiné benefity a nikdy mne nepřijal G.W.Bush, i když jsem se kolem Bílého domu několikrát potloukal. Ale kdo mi to nebude chtít věřit, tak mi to stejně neuvěří :-)