Má smysl debatovat na internetu?

29. 11. 2012 | 10:07
Přečteno 19498 krát
Před pěti lety, pár měsíci a několika týdny jsem si jako obvykle pustil k snídani zprávy Radiožurnálu a z přehledu zahraničního tisku se dozvěděl, že internetové blogy už mají svůj vrchol za sebou.

Následovalo několik povzbudivých informací o tom, že nový blog si oproti předchozím letům registruje stále méně lidí, že na webu visí statisíce (nebo možná miliony, už nevím) „mrtvých“ blogů, do nichž dávno nikdo nic nepíše… no, prostě jeden mohl lehce nabýt dojmu, že to jde celé tak nějak do kopru…

Shodou okolností se to odehrálo nedlouho poté, co jsem kývl na nabídku kolegů z Aktuálně.cz, abych se o blogy staral na jejich stránkách.

Jak se ale ukazuje, bude to (stejně jako všechno) přece jen o něco složitější. Prvotní boom, kdy si blog (slovo vzniklo stažením anglického „web log“, což v češtině zhruba znamená „webový zápisník“, na „weblog“ a pak ještě krácením na „blog“) otevíral každý, neboť byl přesvědčen, že jeho názory někdo bude číst, je skutečně pryč.

Potvrdilo se – ostatně jako vždycky, že lidé čtou jen to, co je zajímá, ať už kvůli obsahu či způsobu, jak je to napsáno. A to ostatní nikoliv, takže nestojí za to něco psát (tedy pokud člověk vyloženě není zvláštní odrůda grafomana, která nepotřebuje publikum).

A tak postupně z té bezbřehé záplavy blogů začaly stále více vystupovat ty, které měly co říct, dokázaly druhé zaujmout, a těch ostatních už není tolik, co dříve (i když stále více než dost). A tzv. blogosféra se začala měnit, nyní ji opanují především „insideři“, tedy lidé, kteří mají informace či toho vědí víc než většina ostatních.

Zkusili jsme tomuto trendu vyjít naproti a nabízet rovnou blogy lidem, o nichž jsme přesvědčeni, že jejich texty druhé zajímají (a vlastně tak na našich stránkách vědomě rezignovali na jeden z hlavních atributů tohoto fenoménu, tedy že si jej může založit každý, kdo chce).

Mezi autory takto pojatých blogů jsou špičkoví politici a politologové (zde jde především o oboustrannou zpětnou vazbu, tedy pokud o ni politik a voliči mají zájem), vědci, lidé od „kumštu“, představitelé různých myšlenkových proudů či hnutí a v neposlední řadě i ti, kdo podle nás prožívají (či prožili) nějakou zajímavou zkušenost, o kterou se ostatními dokážou přitažlivou formou podělit (pěstouni, cestovatelé, lidé z neziskovek, ale třeba i herpetologové nebo houbaři).

Řeč tedy nebude o typické tradiční „blogosféře“, kde se probíráte spoustou textů, abyste narazili na to, co vás zajímá (považuji za důležité toto zdůraznit, protože tato „atypičnost“ ovlivňuje více či méně vše, co s takto pojatými blogy souvisí).

Jak se tedy chová typický účastník internetových debat, co od nich očekává, jak reaguje?

Umíme diskutovat?

Asi nikoho nepřekvapím, když napíšu, že na stránkách blogů hledá každý něco jiného. Někdo zábavu, poučení, jiný si chce popovídat, další vykřičet ze svých frustrací. O to zajímavější je sledovat, jak takto různorodá skladba lidí reaguje, a to nejen na autory blogů, ale i na sebe navzájem.

Nemám k dispozici žádný sociologický průzkum, který by něco vypověděl o typickém čtenáři. Ale za ta léta, co se o debaty na našich blozích starám (a řadu diskutujících už znám osobně či aspoň virtuálně, protože mi napsali a někteří se chtěli i setkat), není těžké načrtnout jeho „portrét“. Nejčastěji diskutuje dospělý muž (ženy jsou v debatách zastoupeny z necelé čtvrtiny), přinejmenším středoškolského vzdělání, který dokáže poměrně dobře argumentovat, formulovat své názory a často je i podepřít nejrůznějšími fakty (bez zajímavosti není, že na netu diskutuje zpravidla od osmi ráno do oběda, tedy dvanácti hodin. Vrací se kolem jedné a znovu debatu opouští po třetí hodině odpolední. K PC opět usedá po večerních TV zprávách – během nich se pod blogy prakticky vůbec nediskutuje – a odchází často až kolem půlnoci).

Zároveň ale takovýto typický debatér prakticky vždy (čest výjimkám) vstupuje do debaty s přesvědčením, že má jako jediný ve věcech, o nichž se mluví, jasno a jeho jediným cílem je vysvětlit to i ostatním. Pokud to nejsou ochotni přijmout, začíná být agresívní, nedebatuje, ale potírá jiné názory a nakonec útočí ad hominem.

Svým způsobem je zábavné pozorovat, jak si podstatná část internetových debatérů velmi rychle osvojí schéma, které vlastně jakoukoliv debatu předem vylučuje.

Prvních několik vět je podle něj třeba vždy věnovat tomu, komu je příspěvek určen. Pořádně to dotyčnému vytmavit, říct mu něco, co si za rámeček nedá, nejlépe třeba, „že podobnou blbost jsem už dlouho nečetl“, popř. doporučit, aby si dotyčný zopakoval základní školu.

Nezřídka pak následuje docela zajímavá úvaha na diskutované téma (někdy i dost propracovaná analýza) podepřená mnoha zajímavými fakty (která ovšem podporují jen a pouze autorův pohled na věc).

Napadený oponent (pokud vůbec do debaty vstoupí) zareaguje obdobně, jen o něco ostřeji.

Pokračování takové „výměny názorů“ vede k tomu, že část diskutujících debatu znechuceně opouští a zbytek se rozdělí na dva tábory, které poplácávají „své borce“ virtuálně po ramenou a občas vypustí směrem k odpůrcům nějakou tu jízlivost či sprostotu vlastní provenience (přičemž oba hlavní aktéři si už zpravidla jen vzájemně snaží dokázat, kdo z nich je větší blbec).

Postupně několik takovýchto alfa-samců opanuje dlouhodobě celé diskusní fórum a jejich příznivci se těší, kdy si to zase mezi sebou rozdají, aby se mohli přidat, a i ideovému oponentovi tak jednu též vrazit.

Nemyslím, že internetové debaty jsou spolehlivou reflexí celé společnosti, ale určité tendence (i když třeba v poněkud zkarikované podobě) přeci jen naznačují. A je-li to pravda, pak je až zarážející, nakolik se tímto schématem necháváme v debatách pohltit, jsme ochotni se k němu dříve či později připojit či se jím od diskuse nechat zcela odradit.

Jen opravdu málokdo udrží věcný a nekonfrontační tón svých příspěvků tváří tvář osobně laděným útokům.

Je to samozřejmě pochopitelné, navíc nelze očekávat, že internetové debaty něco vyřeší, tak proč v nich investovat nervy a čas.

Přemýšlím nad tím od doby, co jsem se na tenký led internetových diskusí pustil. Pokud se člověk naučí diskutovat na internetu způsobem, který prolamuje výše uvedené schéma, nenechá se vyprovokovávat, ale ani znechutit, je podle mne dobře vybaven i pro diskurs v reálném, tedy nevirtuálním světě (třeba tím, že druhého hned od debaty neodradí a ani on sám se odradit nenechá). A to vůbec není k zahození, zvláště pak v naší současné společnosti, kde se reálná debata často až moc podobá té internetové.

Anonymita ničí diskusi?

Kdyby nebyly diskuse anonymní, debatovalo by se úplně jinak, slýchám či čtu poměrně často. Z vlastní zkušenosti bych ale řekl, že by se spíše nedebatovalo vůbec či jen ve velmi úzkém okruhu lidí a o nepříliš zajímavých věcech.

Důvody jsou pro to dva:

- po létech obcování s internetovými debatami se mi potvrzuje, že řada Čechů je stále velmi ostražitá vůči jakékoliv registraci, nechtějí projevit názor pod svým vlastním jménem, obávají se persekuce, ať už politické či třeba od zaměstnavatele. Než by se registrovali jako stálí přispěvatelé do debaty, najdou si raději nějaké anonymní fórum.

- Do debat přispívá řada tzv. insiderů, kteří přinášejí zajímavé informace, které však podle zákona či různých interních směrnic nesmějí zveřejnit. A přesto je z hlediska společnosti žádoucí, aby se dostaly na veřejnost. Jedná se o úředníky ve státních službách, ale třeba i bankéře či zaměstnance nejrůznějších korporací. Osobně znám renomovaného soudce, investičního bankéře, diplomata a několik dalších podobných diskutujících, kteří do debaty přinášejí řadu zajímavých postřehů, za něž by je jejich zaměstnavatel asi nepochválil. Tito lidé z celkem pochopitelných důvodů neohrozí své postavení jen proto, aby si mohli povídat na internetu, bez nich bychom ale přišli o zajímavé postřehy a souvislosti (ano, vím, dá se to i zneužít, ale to je riziko, které se asi na internetu nijak odbourat nedá. Prostě je potřeba na to při čtení všech příspěvků myslet).

Vynutit si korektnost tím, že účast v debatě podmíníme nějakou formou registrace, je tedy myslím v tomto ohledu dost sporné (i když v některých případech asi nevyhnutelné, záleží na tom, o jak velké fórum se jedná, jak je organizováno, moderováno apod.). Z diskursu totiž vyloučíme i ty, kteří mu neškodí, ba právě naopak. A to je příliš velká cena.

Cenzura versus svoboda projevu

Drtivá většina médií si však již uvědomila, že zcela ponechat svému osudu internetovou debatu též nelze. Nejen že ji záhy zaplaví spamoví roboti odkazy na nejrůznější komerční stránky (nejčastěji v čínštině), ale zaměří se na ni nejrůznější extremisté, psychicky narušení lidé a sprostotami provokující výrostci.

Myslím, že legendární Larry Flynt by byl překvapen, co všechno se lidé do debaty snaží protlačit s odvoláním na ústavně zaručenou svobodu projevu. Málokdo i z těch slušnějších diskutérů si uvědomuje, jaký potenciál mají vulgarismy, nadávky a hrubé urážky v internetové debatě.

Každý „blbec“ či „idiot“ (ať už jej napíše autor blogu či diskutující a třeba i neadresně) takřka neodvratně generuje ještě silnější nadávku, tentokrát již adresnou. Podobný spouštěcí efekt mají i vulgarismy, obscenity či různé násilnické proklamace. Téměř okamžitě se přidávají další, a pokud tomu moderátor neudělá včas přítrž, debatní prostor se stane vyhledávaným místem lidí, kteří se v podobných projevech vyžívají.

Na druhé straně je jakýkoliv jeho zásah vnímán (a komentován) jako nepřípustná cenzura, a to často i lidmi, kteří sami diskusní pravidla serveru neporušují.

V lepším případě je osočen z formalismu („idiot či hovno vám vadí, ale že se tady krade, je vám asi jedno“), v horším pak označen za manipulátora v žoldu… (zde se proporcionálně střídá vládnoucí klika, opoziční klika, StB, KGB, GRU, CIA, Mossad, Bilderberg, Cikáni, sudetští Němci, Židi, papeženci a pár dalších institucí či etnik, které někteří nemohou vystát).

Skutečnost, že debatu je nutné chránit, aby se vůbec mohla vést, v tu chvíli už málokoho zajímá. Cenzurujete příspěvky a basta!

Zvláštní kapitolou je pak skutečnost, že jen málokdo si uvědomuje jedno velmi důležité specifikum nejrůznějších virtuálních debat: s člověkem, se kterým diskutujeme, nesedíme například u stolu. Nemůže tedy smysl toho, co chceme sdělit, odečítat i z naší mimiky, gest apod. (neverbální komunikace se na našich sděleních podílí až ze 70 procent).

Odhadem nejméně polovina flejmů (wikipedia: označení internetové diskuse, která překročila hranice pro účastníky přínosné výměny názorů a stala se hádkou) vznikla jako nedorozumění způsobené nepochopením toho, co chtěl druhý sdělit (druhá pak na základě cílené provokace, jejímž jediným smyslem je hádku vyvolat).

Třeba jen nevinné „ste snad spad’ z višně” může být míněno jako přátelské popíchnutí, ale i naprosto vážné zpochybnění oponentovy kompetence, které ho od další debaty s vámi odradí. Pokud tedy nepřipojíte emotikon, lidově řečeno smajlíka, nemá šanci z výrazu vaší tváře či gest posoudit, jak to myslíte).

Pišme, jak slyšíme, na internetu tedy moc nefunguje. Pokud si tam chceme s někým popovídat, je nezbytné na to neustále myslet.

A co vlastně?

Po tomto nepříliš dlouhém výčtu možností, jak by se na internetu debatovat dalo, bych mohl popsat řadu stránek o tom, jak se ve skutečnosti debatuje (a drtivé většině lidí bych asi nic nového neodhalil).

Zbývá tedy jen odpověď na otázku, kterou jsem položil v titulku: Má smysl debatovat na internetu?

Po více než pěti letech, během nichž z titulu svého současného zaměstnání trávím každý den s internetovými debatami řadu hodin, mohu nabídnout jen jedinou: záleží na tom, co si od toho slibujete. Máte-li čas hledat (nacházet) zajímavé postřehy a informace v často jinak nepříliš inspirativních debatách či hádkách, pak ano.

Ještě zajímavější (a časově náročnější) ale je poznávat, jak taková internetová komunikace vlastně funguje, nakolik je člověk schopen v ní obstát podle svých představ, nenechat se vyprovokovat, neprosazovat své ego či dokonce přimět aspoň někoho, aby s ním smysluplně diskutoval. A taková zkušenost se může hodit i jinde než na internetu.

Text byl sepsán na žádost zdejšího blogera a bývalého kolegy z novin Jaroslava Veise pro věstník Syndikátu novinářů.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peka Karel · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy