Řeší se to prakticky neustále v každém městě, městečku či vesnici. Co zbourat, protože to už dosloužilo svému účelu, a co naopak ponechat, protože jde třeba o něco historicky cenného či to tvoří součást nějakého pozoruhodného celku? A když už se něco zbourá, tak co postavit místo toho?

Nedávno si na toto téma vyměnili v debatě pod blogem své názory dva lidé, kteří mají s urbanismem i architekturou mnoho společného a zároveň reprezentují dva často odlišné pohledy na to, jak by se mělo s centry historických celků nakládat.

Kateřina Bečková, historička a předsedkyně Klubu Za starou Prahu, a Jan Benda, architekt žijící v čínské Šanghaji, kde můžete (podobně jako v dalších čínských městech) najít celou řadu jeho realizovaných projektů staveb a urbanistických řešení.

Přišlo mi škoda, že jejich debata možná zapadla v celé řadě dalších příspěvků, a tak mne napadlo požádat je, zda by se s ostatními nepodělili o svůj názor, jak postupovat při rekonstrukci či revitalizaci městských center. Položil jsem jim oběma tři stejné otázky (sotva mírně poučeného laika) a požádal o příklady z jejich pohledu špatných a dobrých řešení. Zde jsou jejich odpovědi:

Kdo má podle Vás rozhodovat o urbanistických změnách v historickém centru města?

Kateřina Bečková: Mohu-li to říci nejdříve obecně, pak o urbanistických změnách v historickém centru, ale stejně tak kdekoliv jinde ve městě, má rozhodovat subjekt, jehož jediným cílem je prospěch města. Podkladem takového rozhodnutí musí být konsensuální vyjádření městských urbanistů, památkářů a politické reprezentace opírající se o názor občanů. V Praze ale tenhle princip dlouhodobě hapruje, protože developerské firmy si určovaly samy, co kde chtějí stavět, a město sráželo uctivě paty jak při defilírce. Ještě se budeme divit, co všechno má našlápnuto k realizaci, kterou prozatím jen zbrzdila krize či momentální insolvence developera. (Jako příklad viz projekt Rohan City.)


Foto pražských Manin, kde mělo vyrůst Rohan City: Jan Bečka

Jan Benda: Architektura tvoří pozadí nádherného dobrodružství, kterému říkáme lidský život. Autentický a smysluplný život se může odehrávat snad zase jen v autentickém prostředí, nikoli v umělé, i když krásné kulise. Autentičnost našich měst je to, oč tu běží. O změnách v historických částech měst by měl rozhodovat zdravý rozum, lidská zodpovědnost a dobrá profesionální znalost problému i historického kontextu. Legislativa o architektonických památkách nedává prostor jakékoli vizi budoucnosti. Je příliš obecná a schematická, dává prostor pro alibismus a korupci. Nevěřím v kolektivní rozhodování, ale v osvícenou osobnost, která rozpozná a chrání hodnoty a posunuje vývoj. Přes velký respekt k památkám jsem skeptický k památkové péči pro její zjednodušený přístup k problémům. Teze dávající přednost historické stavbě před novostavbou efektivně zastavuje jakýkoli vývoj architektury v historickém kontextu. Kvalita nikoli kvantita, dobrý dům nikoli starý dům je to, oč tu jde.

Jakými zásadami by se podle Vás ta rozhodnutí měla řídit?

Kateřina Bečková: V samotném centru Prahy chráněném jako památková rezervace mnoho prostoru pro zásadní urbanistické změny není, což mnozí architekti nelibě nesou jako nehorázný zásah do přirozeného práva města se stavebně vyvíjet a měnit „furt pryč“ a jejich exkluzívního práva tyto proměny provádět. I proto musejí památkáři počítat s tím, že investoři a jejich architekti se budou vždy snažit památková omezení více či méně prolomit. Pražské prostředí bylo v posledním desetiletí z tohoto hlediska ale dost nezdravé: výkonný památkový orgán otevíral investorům doširoka náruč a jejich podnikatelský zájem povyšoval na zájem obecný, zatímco občané s nimi vedli a stále vedou tvrdou zákopovou válku. Jednoduše bych řekla, že hlavní zásady při rozhodování jsou dvě: zda projekt něco hodnotného a zajímavého neničí a zda prostředí, kam vstupuje, dokáže obohatit a zhodnotit nejen ve prospěch investora.



Za jedno z nejvydařenějších architektonických propojení historie a současnosti u nás považuje Jan Benda rekonstrukci pražského paláce Langhans ve Vodičkově ulici, kterou navrhl jeho spolužák Ladislav Lábus

Jan Benda: Za stavbu, která by si zasloužila ochranu, považuji třeba i včera dostavěný dům, pokud je pro společnost přínosem a hodnotou. O hodnoty, nikoli o zásady, tu jde. Problémem je definice hodnot. Podobně jako estetika, tak i hodnota je jen těžko měřitelná. Památkářská legislativa definuje hodnotu trváním v čase – co je starší je hodnotnější. Pro mě je podstatná integrita návrhu – shoda hmotného a prostorového řešení s tím, v co dnes věříme, nikoli shoda s tím, v co věřili naši předkové. A tady jen těžko vystačíme se zásadami. Hodnota není věcí ceny, ale víry – víry ve smysluplný a autentický život. Obávám se, že dnes věříme máločemu, snad ani sami sobě ne a tak čekáme, že kvalitu určí čas. Karel Čapek říká, že zásada se dá udělat z čehokoli, i z lenosti, setrvačnosti nebo zvyku. Svět tím sice nic nezíská, ale člověk nabude pocit vlastní důležitosti, mravnosti nebo charakteru. A to je problém dnešní památkové péče. Nerozhodujeme se podle vlastního mravního kodexu, podle konkrétní osobní zodpovědnosti, ale podle abstraktních zásad, které stanovil někdo třetí.

Jaká kritéria jsou v tomto ohledu pro Vás důležitá?

Kateřina Bečková: Velmi často se setkávám s tím, že si lidé myslí, že my staromilci bychom nejraději stavěli nové budovy jen v historických stavebních slozích a proluky zaplňovali replikami staveb, které tam třeba někdy dříve stály. Opak je pravdou! Historická architektura, která není autentická, pro nás nemá žádnou hodnotu. Prahu, jejíž historické centrum je považováno za jedno z nejkrásnějších na světě, nelze devalvovat a urážet replikami. Pokud ještě někde nějaká proluka ve městě zbyla, měla by být vyplněna opět autentickou architekturou, tedy soudobým invenčním projektem architekta, který se do prostředí dokázal vcítit a pochopil, jak mu může prospět. Dvě budovy, které stojí vedle sebe, stará a zbrusu nová, mohou být slohově kontrastní a přesto spolu harmonicky souznít, nikoliv se vzájemně atakovat a přebíjet. Architektura jako tvůrčí disciplina je umění a Praha potřebuje ke svému rozvoji pokorné architekty umělce, nikoliv domýšlivé architekty řemeslníky.



Ve světě si Jan Benda cení mimo jiné rekonstrukci bývalého Říšského sněmu v Berlíně, navrženou britským architektem Normanem Fosterem

Jan Benda: Nevím, proč by měl druhohorní kámen být důležitější než kámen čtvrtohorní? Tedy ten starší. Kvalita kamene, jeho zpracování a zasazení do konkrétního kontextu je tím, co dodává mrtvému kameni život a smysl. Pokud se kus kamene ocitne v pozici klenáku, drží pohromadě celou stavbu bez ohledu na jeho stáří. Představa gotického stavitele a dovednost bezejmenného kameníka mění kámen z kusu tvrdé hmoty na důležitou hodnotu ještě i v 21. století. Kritériem není stáří kamene, ale lidská odvaha a um, vize stavitelů i vládců, schopnost proměnit kus kamene nikoli v pomíjivou hodnotu peněz - protože i tehdejší stavitelé dělali pro peníze - ale v trvalou hodnotu, která nás obohacuje i po šesti stech letech. Pokaždé, když procházím Vladislavským sálem, jsem vzrušen nejen rozměrem stavby, technickou dovedností, prostorovou jedinečností a krásou, ale hlavně velikostí ducha Benedikta Rejta. Žádná kritéria to nejsou schopna popsat, ale naše víra v konkrétní hodnoty nám umožní vidět a rozlišit to, co je a co není důležité.



Paní Bečkovou i pana Bendu jsem též požádal, zda by mi mohli zaslat fotografie různých urbanistických řešení, které dle nich zobrazují dobré i špatné skloubení architektonických památek se současností. Shodu okolností přišel od paní Bečkové příklad jednoho špatného řešení a od pana Bendy dvou řešení kvalitních. Paní Bečková jej doprovodila i krátkým vysvětlením.

Příklad velmi sporného urbanistického rozhodnutí – projekt Rohan City. Při břehu řeky v Holešovicích se nacházela obrovská nikdy nezastavěná planina, která se přeložením koryta Vltavy ve 20. letech 20. století ocitla v Karlíně. Nazývá se tradičně Maniny, protože si zde prý řeka vždy dělala, co se jí zamanulo. Maniny jsou dnes obklopeny hustou obytnou zástavbou Holešovic, Karlína a Libně a jsou snadno dostupné tramvajovou dopravou i metrem trasy B. Území má všechny předpoklady pro to, aby se stalo napůl „Letnou“ a napůl „Stromovkou“ této části města, tedy vhodným místem pro sport, oddech i zábavu v přírodě a přitom přímo ve městě. Bohužel se tak nestane. Za primátorování Pavla Béma uzavřelo město prakticky nevypověditelnou smlouvu s developerem Sekyra Group, který zde plánuje obytnou i administrativní výstavbu pod místopisně chybným názvem Rohanský ostrov. Odkaz na stránku developera.