"Ty, nebo já...“ (příběh dvou mužů z pláže Omaha, 6. 6. 1944)

06. 06. 2014 | 07:28
Přečteno 94390 krát
Původně jsem měl v úmyslu napsat do svého blogu text o nějaké méně známé události spojené s vyloděním v Normandii, který by tuto významnou operaci druhé světové války, od níž právě uplynulo sedmdesát let, připomínal. Napadlo mne poradit se o tématu s historikem, který píše své příspěvky do debat na Aktuálně.cz pod přízviskem Jakelin de Mailly. Navrhl podle mne velmi zajímavý pohled a nakonec jej na moji žádost i sám zpracoval. Jeho text je delší, než bývá v blozích obvyklé. Myslím si ale, že stojí za přečtení. Žádná data, popisy taktických manévrů či strategických souvislostí podle mne nedokážou lépe přiblížit, co se 6. června před sedmdesáti lety na jedné z normandských pláží odehrávalo. A především to, že za každým historickým datem, údajem či nákresem stojí osudy jednotlivých lidí. Znát je pomáhá lépe pochopit. Autorovi děkuji.

***

Dorazí-li dnes návštěvník přes malebný normandský venkov a městečko St. Laurent k pobřeží, naskytne se mu z vyvýšené planiny úchvatný rozhled na téměř sedm kilometrů dlouhou pláž. Táhne se v mírném oblouku a připomíná jakýsi obří amfiteátr ukončený z obou stran strmými, téměř třicetimetrovými útesy.

V šumění trávy, vlnící se v poryvech větru, křiku racků a vzdáleném šplouchání příboje, zahlédne stopy polozasypaných zákopů a siluety betonových bunkrů, které tu zůstaly jako němí svědci krveprolití z doby před sedmdesáti lety. Šestého června 1944 zde přistáli muži, kteří se přeplavili přes Atlantik do Anglie a poté přes Lamanšský průliv, aby v cizí zemi bojovali proti Hitlerovi za osvobození Evropy od nacistické nadvlády. Proti nim naopak stáli muži, kteří tuto cizí, porobenou zem měli pro svého šíleného Vůdce bránit, zdaleka ne všichni však tak činili z přesvědčení.



Mnoho bylo napsáno o událostech na tomto kousku francouzského pobřeží, které se stalo symbolem celého spojeneckého vylodění. Filmová tvorba (z poslední doby zejména Spielbergův snímek Zachraňte vojína Ryana) pomohla k zapsání této pláže, která dostala od plánovačů spojenecké invaze kódové označení "Omaha", do podvědomí lidí po celém světě.

Známý je průběh bojů tohoto dne, jeho účastníci, jeho výsledek, hrdinové i následná cena vítězství přes všechny překážky, nešťastné náhody, omyly i vážná podcenění. Proto se jimi tento článek zabývat nebude, neboť tak jistě učiní k tomuto výročí jiní. Přeneseme se na toto místo onoho památného dne a budeme sledovat osud dvou mužů, kteří stáli každý na jiné straně, a přesto sdíleli řadu podobností. Když boj na pláži utichl, ani jeden z nich si neodnesl vyznamenání či slávu, pouze holý život a rozdílnou osobní tragédii, se kterou se musel vypořádávat až do smrti.
***

Je 6. června 1944, půl hodiny po půlnoci. Na britském transportním plavidle "Empire Javelin", součásti invazního svazu O, směřujícím spolu se zbytkem obrovské invazní flotily k francouzskému pobřeží Normandie, se plaví 1. prapor 116. pluku 29. americké "Blue and gray" pěší divize.

Ray Stevens
Ray Stevens
Rota A je určena pro první vlnu výsadku a jejím cílem je pobřeží v západním podúseku Omahy zvaném Dog Green, za kterým leží Vierville-sur-Mer. Seržant Roy Stevens, jeho bratr-dvojče Ray a 32 dalších mladých mužů tvoří skutečné jádro roty A. Všichni, včetně velitele roty kapitána Fellerse, pocházejí z městečka Bedford ve Virginii.

Většina "Bedford boys", jak se jim říká, nevstoupila do armády, aby se stala vojáky. Byla to hospodářská krize, která je přiměla ke vstupu do Národní gardy, 30 dolarů měsíčně bylo v té době velikou sumou za občasné hraní si na vojáky a okouzlování bedfordských slečen v nažehlených uniformách, když pochodovali ulicemi. V únoru 1941, pod vlivem dění ve světě, byla znovu aktivována 29. pěší divize a "Bedford boys" se stávají její součástí. Délka služby – dvanáct měsíců.

Musí opustit své městečko a odjíždějí do shromažďovacích táborů. Nepřidá jim to na morálce, v létě se začne šířit nuda a demoralizace. Po Pearl Harboru se dvanáct měsíců mění náhle na "službu po dobu trvání války", Hitler vyhlašuje Spojeným státům válku a "Bedford boys" připlouvají v říjnu 1942 do Anglie. Náročný výcvik, přesuny k jiným jednotkám a jiné okolnosti zredukují počet "Bedford boys" v rotě A na 35 z celkového stavu roty 210 mužů. Jsou z nich nyní výborně vycvičení a motivovaní vojáci, tvrdé jádro své jednotky. Přestože se sami kvůli svému úkolu na špici invaze nazývají "sebevražednou vlnou", většina jich věří, že se své role zhostí úspěšně a se ctí a přežijí. Vždyť viděli sílu invazní flotily, slíbili jim podporu bombardérů a lodních děl, slíbili jim tanky.

Když před úsvitem zakotví "Empire Javelin" devatenáct kilometrů od pobřeží, má čtyřiadvacetiletý Roy Stevens problém. Starosti mu dělá jeho dvojče Ray, který už před odplutím do Anglie, během dovolenky v USA ve dvaačtyřicátém roce, začal trpět předtuchou své smrti. Před spuštěním výsadkových člunů proto Roy hledá svého bratra, který má k pláži vyrazit v jiném plavidle než on. Když jej najde, setkání je ponuré. Ray, bledý jako stěna, podává svému bratrovi s rezignovaným výrazem ruku na rozloučenou se slovy "Bratře, vím, že to nezvládnu." Roy má dost svých chmur, ale chce věřit, že vše dobře dopadne, vždyť si oba před válkou pořídili farmu, na které chtějí spolu hospodařit. Proto napřaženou pravici odmítne se slovy "Nesmysl! Ruce si podáme někdy odpoledne, na křižovatce u Vierville." Ray sklopí hlavu, pak ji zvedne a znovu podává ruku se slovy "Nezvládnu to." A Roy znovu odmítne.



To ale již zní signál a kapitán Fellers, 29 let, velitel roty A, popohání své mužstvo do člunů. Fellers, který kvůli nemoci mohl zůstat v Anglii a který za chvíli vyrazí se svými muži k pobřeží, protože "je v tom nemohl nechat samotné", jemně plácne každého svého vojáka po paži pro povzbuzení. Fellers je realista a ví, že když jen něco půjde špatně, mnoho se jich nevrátí. Netuší, že výsledek, kterého se sám nedožije, překoná jeho nejčernější obavy.

Mužstvo roty A nastupuje do výsadkových LCA, bratři Stevensovi, dvojčata, která prožila celý život spolu, jejichž nejdelší odloučení trvalo týden a dělila se spolu vždy "o vše, kromě děvčat", se již nikdy neuvidí a jejich plány zůstanou nenaplněny.
***

Ve stejnou dobu, kdy "Empire Javelin" vyrazila na moře vstříc Omaze, spí v podkroví vesnického domu francouzských farmářů, které sdílí se svým velitelem, nadporučíkem Bernhardem Frerkingem, dvacetiletý svobodník wehrmachtu Heinrich Severloh. Oba jsou příslušníky 1. baterie 352. dělostřeleckého pluku nedávno sem přisunuté 352. pěší divize a mladý Hein je Frerkingovým příkazníkem.

Heinrich Severloh
Heinrich Severloh
Severloh, statkářský synek z Metzingenu v Dolním Sasku, není typickým prototypem německého vojáka. Jako většina jeho vrstevníků má sice za sebou členství v Jungvolku a Hitlerjugend, ale nesdílí nadšení ani pro režim, ani pro armádu. Když je v roce 1942 odveden ze zemědělské fakulty k wehrmachtu, záhy jej znechutí zupáctví a povýšenectví důstojníků.

Je převelen do Francie, kde se cvičí jako motospojka, v prosinci se ocitá na východní frontě, kde se díky znalosti zacházení s koňmi z domovského statku uplatní v týlových složkách jako vozka. Severloh není dobrý voják. Nemá pochopení pro německé válečné nadšení, jeho neustálé poznámky na adresu nadřízených a na válku mu přinášejí jen problémy, za které je trestán těžkou fyzickou prací a dlouhými hlídkami v mrazu. S podlomeným zdravím a zánětem mandlí je poslán zpět do Německa a po vyléčení zařazen k 352. pěší divizi.

Nyní je s ní ve Francii, nedaleko východního úseku pláže, který Spojenci nazývají podúsekem Fox Green, když jej budí Frerking v temném podkroví se slovy "Rychle, Heine, musíme vyrazit, přicházejí!" Jejich stanovištěm je hrozivý opěrný bod, Widerstandsnest 62, dominující svým postavením na hrotu náhorní plošiny, pětadvacet metrů nad pláží nejen podúseku Fox Green, ale i Easy Red a jedné z důležitých průrev, vedoucí z Omahy ke Colleville-sur-Mer.



Úkolem nadporučíka Frerkinga je z jednoho z bunkrů WN 62 navádět palbu 1. baterie z jejího postavení pět kilometrů ve vnitrozemí. Dvaatřicetiletý Frerking, v civilu učitel angličtiny, francouzštiny a tělocviku, je prvním důstojníkem s lidskou tváří, kterého Severloh v armádě potkal. Obdivuje jej, když potrestá muže své jednotky za to, že nepomohli staré Francouzce s těžkými taškami, obdivuje jej, protože na něj nekřičí a nepovyšuje se nad ostatní, vidí v něm "ostříleného fronťáka" a "výborného chlapa", díky kterému je pro něj poprvé život v armádě snesitelnějším. Severloh má v případě potřeby obsluhovat kulomet ve venkovním postavení. Noc je větrná, do pláže bijí vlny. Když se rozední a muži v německých postaveních spatří spojenecké invazní loďstvo, Severlohovi se sevře hrdlo při zjištění, že plavidel je více než německých obránců na pobřeží. "Můj dobrotivý Bože, proč jsi mne opustil?" Ještě netuší, jak následující hodiny změní navždy jeho mladý život.
***

O kus dál na západ si před Dog Green šest výsadkových člunů LCA roty A, každý obsazen důstojníkem a 31 muži, razí svou dlouhou cestu neklidným mořem k pobřeží. Krátce po vyplutí se srazí výsadkový člun, ve kterém je Roy Stevens, s jiným plavidlem, tato srážka se nakonec ukáže pro Royův LCA osudnou. Nad hlavami jim duní vlny těžkých bombardérů, které mají za úkol zasypat německá postavení po celé délce Omahy tisíci pumami a neutralizovat je, následovat má kanonáda z plavidel podpůrného svazu a nakonec salvy raket z raketových člunů, než pěchota vystoupí na břeh.

Muži roty A i všech ostatních amerických prvních sledů na Omaze jsou potěšeni tímto pohledem ve své mizérii, kdy zmoženi mořskou nemocí zvracejí mezi modlitbami. Netuší však, že díky husté oblačnosti z obavy před zasažením vlastních jednotek piloti na pár vteřin zaváhají a třináct tisíc pum dopadne s ohlušujícím rachotem daleko do polí a vesnic, kde pozabíjejí jen dobytek a francouzské civilisty. Když jim nad hlavami s hukotem přelétají granáty z lodních děl, netuší, že pro prach a kouř z bombardování i tyto salvy padnou většinou vedle a Němcům, kromě otřesení, nezpůsobí žádné větší škody. Na rozbouřeném moři mají podpůrné raketové čluny problémy a zůstávají pozadu, jejich mohutné salvy jsou odpáleny daleko od pobřeží a dopadají neškodně do vody namísto na německé pozice a pláž, kde měly vytvořit krátery pro úkryt vyloděným pěšákům.

Poškozený výsadkový člun, na kterém se plaví Roy Stevens, nabírá stále více vody, čerpadlo nestíhá příval a pokusy vojáků vylévat mořskou vodu přílbami zcela selžou. Devět set metrů od pláže se člun potopí tak rychle, že jim "doslova zmizí pod nohama", a muži obtěžkáni výstrojí se začínají okamžitě topit. Nafukují záchranné vesty, ale stále jsou taženi ke dnu. Vojín Barnes aktivuje nádobu s CO2 u svého pasu, vesta se mu prudce naplňuje, ale její přezka, poškozená zřejmě při nástupu do člunu, odlétává a nafouklou vestu odnáší moře. Barnes panikaří, sápe se na záda druhému muži a začínají se topit oba. Nade vším se nese křik tonoucího radisty, naposledy jej spatří na hřebenu velké vlny.



Roye Stevense zachrání jeho starý kamarád z Bedfordu Clyde Powers, který jemu a dalším pomůže udržet se nad hladinou, zatímco poručík Gearing, velitel potopeného člunu, plave od vojáka k vojákovi a pomáhá jim odřezávat tlumoky s výstrojí a municí. Gearing nařídí Royi Stevensovi, aby "udržoval hovor a držel muže pohromadě", než budou vyloveni. Pak začne sám plavat směrem k pláži. Zbylých pět člunů zatím pokračuje k pobřeží, setkávají se zatím jen s nepřesnou dělostřeleckou a minometnou palbou, jedna střela však zasáhne jeden z člunů a zabije dva muže.

V 6:31 narážejí čluny na mělčinu, 180 metrů od břehu, rampy jsou spuštěny a rota A se brodí k pláži. První, co je šokuje, jsou neexistující stopy po spojeneckém náletu a ostřelování, včetně kráterů, které jim měly v případě nouze poskytnout úkryt. Na pláži panuje zlověstný klid, připadají si jako v neskutečném snu, jsou osamoceni, vlevo v dálce vidí několik vyloděných tanků Sherman, před sebou německé překážky a dva ponuré bunkry, dominující Viervillské průrvě, jejich cíli – nepoškozené, ale mlčící. Námořníci z výsadkových člunů, kteří se obracejí k "Empire Javelin" pro další vlnu výsadku, slyší z pláže jen rozkazy amerických důstojníků, jeden z člunů vyšle na "Empire Javelin" zprávu "Přistáli jsme přesně na cíl proti lehkému odporu".



Rota A zaléhá, ale postupující příliv ji donutí se zvednout a jít dál. Náhle, ve strašlivém okamžiku, jako by všechny spouště německých zbraní obsluhovala stejná ruka, zavalí "Bedford boys" a ostatní vojáky roty příval prudké německé palby. Kapitán Fellers je s celou posádkou svého člunu zabit mezi prvními. Před rokem napsal v dopisu své matce z Anglie: "Myslím, že je těžké překonat bedfordského chlapce jako vojáka. Jsem opravdu hrdý na to, že mohu velet staré partě z mého rodného města, a pouze doufám, že je tím vším provedu bez úhony a přivedu je všechny domů."

Vojín Nash leží na pláži a všude kolem něj vyhazují dopadající německé střely gejzíry písku, když za sebou uslyší chraplavý křik. Otáčí se a vidí poručíka Tidricka na kolenou, z prostřeleného krku mu tryská krev, snaží se nařídit Nashovi, "aby vyrazil vpřed s nůžkami na drát", ale Nash žádné nůžky nemá a s očima rozšířenýma hrůzou sleduje, jak kulometná dávka téměř rozpůlí Tidricka od hlavy až k rozkroku.

Přání kapitána Fellerse zůstane nevyslyšeno. Během chvíle jsou "Bedford boys" a celá rota A rozstříleni na kusy, 100 ze 155 vyloděných mužů je zabito a většina zbytku zraněna, mezi mrtvými je 19 chlapců z Bedfordu, včetně Raye Stevense, který marně podával svému bratrovi ruku na rozloučenou, Jacka Powerse, bratra Clyda Powerse, který pomohl zachránit muže z potopeného LCA, a dvou bratrů Hobackových.



Do chaosu přistává další LCA roty A, který měl dorazit třicet minut po první vlně, je tady o dvanáct minut dříve a německá palba zasáhne všechny muže na jeho palubě, jen několik jich přežije, včetně poručíka Raye Nanceho, zástupce velitele roty, který měl na pláži vytvořit velitelské stanoviště. Už nemá pro koho. Ze tří zdravotníků na palubě přežije jen desátník Cecil Breeden, později toho dne se vyznamená při záchraně životů. Rota A se svými hrdými "Bedford boys", která tvrdě cvičila téměř tři a půl roku a připravovala se na tento den, "nejbáječnější generace, jakou kdy Amerika měla", přestává během několika hrůzostrašných minut existovat jako bojeschopná, organizovaná jednotka, aniž by jakkoli ublížila nepříteli, kterého ani nespatřila. Její rozprášené, žalostné zbytky, většinou zranění, hledají spásu zpět ve vlnách, za překážkami, za několika právě vyloděnými tanky.

Roy Stevens a ostatní přeživší ze ztroskotaného LCA jsou vyloveni vracejícím se člunem a podchlazeni a na konci svých sil jsou dopraveni zpět na "Empire Javelin", která je odveze do Anglie k odpočinku. Roy ještě neví, že si už nikdy nepodá ruku se svým bratrem, stejně jako neví Clyde Powers, že i jeho bratr už není mezi živými. Zatímco je Roy Stevens balen do dek, dostává horký grog, přemýšlí o osudu svého bratra a svých kamarádů a začíná si uvědomovat, že on sám si při tomto dni ani nevystřelil, o kus dál na západ se ve WN 62 naplňuje příběh muže z druhé strany, který se na rozdíl od něj stane synonymem anděla smrti a "bestií z Omaha beach".
***

Na opevněném postu WN 62 se Heinrich Severloh a jeho spolubojovníci, třináct mužů z jeho vlastní 352. a 27 ze 716. pěší divize, krčí v betonových bunkrech, zatímco za nimi dopadají svržené pumy a poté se vše otřásá výbuchy granátů z lodních děl. Severloh se stejně jako ostatní modlí, stejně jako se modlí muži ve člunech z 1. americké "Big red one" pěší divize, kteří se blíží, aby jejich pozici dobyli a je zabili. "Každý myslel jen na jedno: jak se dostanu živý z tohoto svinstva?"

Když bombardování a palba z lodí skončí, stejně jako po celé Omaze neutrpí WN 62 téměř žádné škody. Nadporučík Frerking posílá Severloha ven ke kulometu. Severloh, který si během náletu a ostřelování "nadělal do kalhot", vyplivne z úst písek a vyběhne z bunkru, v hlavě mu zní Frerkingova slova "Musíš začít střílet, dokud budou po kolena ve vodě, dokud se nebudou moci rozběhnout."

Severloh, který "nechtěl do armády, nechtěl do této války, nechtěl do Francie, nechtěl být střelcem z kulometu", nyní stojí za kulometem MG 42, hrozivou zbraní schopnou vychrlit za minutu 1200 střel. Není sám, WN 62 se ježí zbraněmi – protitankovými kanóny, polním kanónem, minomety, kulomety. Je ironií, že Američané budou zabíjeni i spojeneckými zbraněmi – součástí výzbroje WN 62 je kořistní český polní kanón a dva polské kulomety.



Američané přicházejí, "mladí zobáci jako my", a když jsou po kolena ve vodě, zmáčkne Severloh spoušť. "Co jsem měl dělat? Myslel jsem, že se odtamtud nikdy nedostanu, věděl jsem, že střílím o svůj život – ty, nebo já." Bál se přitom ještě? Co cítil? "Když začne člověk střílet, necítí už nic, je klidný, udělá to. Člověk ví jen to, že když to neudělá, když je nechá přijít, udělají mu to samé."

Stejně jako "Bedford boys" i zde padají Američané ve smršti palby z postavení, která měla být, ale nebyla umlčena, hledají úkryt ve vodě, za překážkami, za vyloděnými tanky, které se nemohou samy dostat z pláže, protože speciální ženijní jednotky, které měly uvolnit výbušninami cestu v zátarasech a minových polích, většinou selhaly či byly zabity.

Z jednoho z bunkrů WN 62 pálí do Američanů i osmnáctiletý kulometčík Franz Gockel, příslušník 726. pluku 716. pěší divize, a myslí si to samé co Severloh. "Ty, nebo já... musíš se bránit, abys přežil". Když vidí katastrofu, která postihla první dvě vlny amerického výsadku, ze kterých se "ani jeden nedostal na pláž", pomyslí si, že to zvládnou.

Severloh je zpočátku stejného názoru, když pozoruje spoušť na pláži a pauzy mezi výsadkovými vlnami, ve kterých se vyměňují hlavně jeho MG 42 a on pálí po jednotlivcích z karabiny, zatímco mu kolegové přisunují další munici do kulometu. Ale jak čas běží, přes strašlivé ztráty vyloďují Američané další a další vojáky, k pobřeží se přibližují torpédoborce, které podporují zle tísněné Američany svou palbou.

V osm hodin dostane Gockelův bunkr zásah, který zničí jeho kulomet a on sám je zasypán troskami. Když se vyhrabe, přiletí další granát a je zasypán znovu a znovu se vyhrabe. Pak se chopí karabiny a pokračuje v palbě. S dalšími hodinami se Američané posouvají stále blíž, jestliže na počátku byli vzdáleni 600 metrů, nyní je to pouze 150, ale německá obrana stále drží a pláž a vlny se stále barví krví.

Severloh stále střílí, střílí i ostatní, podle Gockela "naše dělostřelectvo pálilo mocně, ale výsadkových člunů bylo příliš mnoho". Kolem poledne je Gockel poslán do týlu pro jídlo. Severloh vidí, jak se kamarádi postupně vytrácejí dozadu, ale on zůstává, "nemohl jsem svého nadporučíka nechat v průšvihu, celý život bych si to vyčítal, nešlo to".

Nakonec je posledním Němcem střílejícím z WN 62, ale Američané, podporováni tanky, se propracovávají k pozici z jiných směrů, kde se jim již podařilo prorazit, a nadporučík Frerking velí k ústupu. Je patnáct hodin a Severloh, který za necelých devět hodin boje vypálil dvanáct tisíc nábojů z kulometu a čtyři sta z karabiny, přestává střílet a se zraněnou tváří se stahuje přes krátery do týlu. Pak se ale zastaví a čeká na svého velitele.

Ve stejnou dobu se chystá k návratu na pozici Gockel, ale vidí, že je už v rukou Američanů. Gockela zasáhne zbloudilá střela a prostřelí mu ruku. Jeho dva kamarádi jej obvazují a povzbuzují jej: "Člověče, taková trefa domů!" Gockel, který bude později zajat v Paříži, najde po válce v Normandii jen jejich hroby, stejně jako většiny svých spolubojovníků.

Ani Severloh se Frerkinga nedočká, jeho důstojník zemře po zásahu do hlavy, když se snaží následovat Severloha z WN 62. Stejně jako Gockel najde Severloh Frerkingův hrob po válce v Normandii, na válečném hřbitově v La Cambe.

Severloh je zajat následující noci, je přepraven do Anglie a po jedenácti dnech do USA. Když z něj opadne prožitý stres, uvědomí si, čeho se dopustil, a výčitky svědomí jej udeří naplno. "Neví přesně, kolik lidí zastřelil", on, který "nechtěl do armády, nechtěl být kulometčíkem ve Francii", ale s hrůzou zjišťuje, že počet lidí, na které střílel, je vysoký. V návalech pocitů naprosté zdrcenosti a neštěstí si s hlavou ve dlaních znovu promítá strašlivé scény toho dne a snaží se počítat, nakonec se obviňuje ze způsobení smrti tří tisíc Američanů. Tento počet je přehnaný, na celé Omaze ztratili Američané toho dne 4720 mužů. Je však 100, 300, 500 málo? Je jeden zabitý člověk málo?



Ve stejnou dobu se mu začne zjevovat noční můra, která jej neopustí po celý zbytek života. V jeho snech se mu neustále zobrazuje scéna s neznámým americkým vojákem, kterého na pláži skutečně zabil. Když se voják snažil vyběhnout z vln a skrýt se za vlnolamem, Severloh zamířil karabinu na jeho hrudník a vypálil. Střela zasáhla muže do čela, jeho přílba odlétla a odkutálela se do vln, mužova hlava klesla nejdříve na jeho hrudník a pak se svalil mrtev. Severloh se budí uprostřed nocí s očima plnýma slz, pokrytý studeným potem, chce se mu zvracet a někdy také zvrací.
***

Přeživší členové posádky potopeného výsadkového člunu z "Empire Javelin" se vracejí do Normandie 11. června. Roy Stevens a Clyde Powers, kteří oba měli bratry v jiných člunech, slyšeli útržkovité zprávy o tom, co se v den D na Omaze odehrálo. Mučeni zlými předtuchami, prohlížejí identifikační štítky padlých visící na křížích improvizovaného vojenského hřbitova u Colleville-sur-Mer, seškrabují z nich zaschlý písek a bláto, někdy s krví. Oba nakonec najdou štítky se jmény svých mrtvých bratrů a zůstanou v pokleku jen na sebe tupě zírat, neschopni slov. Ze své jednotky nenajdou téměř nikoho a zjistí, že k 19 padlým "Bedford boys" přibyli do konce dne D další tři.

Roy, zcela zdrcen smrtí bratra, přísahá, že "zabije každého Němce, kterého potká". 13. června se přihlásí dobrovolně na bojovou hlídku, ale během noci, kterou stráví v trychtýři po granátu v zemi nikoho "rozmluvou s bratrem a s Bohem", od svého záměru upustí. 30. června je zraněn výbuchem miny, repatriován do USA a válka pro něj končí. Co pro něj nekončí, jsou výčitky nepodané ruky s bratrem, scéna posledního setkání na palubě "Empire Javelin" se mu neustále vrací ve snech.

V Bedfordu ještě nikdo neví rozsah tragédie, která je v daleké Francii zasáhla a zajistila jim smutné prvenství jako sídlu, které v den D v USA ztratilo nejvíce svých mužů. Když 17. června přijde jednadvacetiletá Elizabeth Teass, zaměstnankyně Western Union v Bedfordu, do své kanceláře, začne během její směny chrlit dálnopis zprávy začínající ponurým "Ministerstvo války Vám s lítostí oznamuje, že Váš..." Elizabeth přepisuje zprávy do 22 telegramů, které musí rozeslat rodinám, a nemůže se ubránit slzám, s každým jménem pláče víc. Je to ale jen malá předzvěst strašlivého smutku, bolesti a zoufalství, které městečko s 3200 obyvateli, kde každý zná každého, zachvátí.
***

Severloh v americkém zajetí pracuje v USA na bavlněných plantážích a bramborových polích, závěr jeho zajetí jej přivede znovu do Anglie. Zde se uzavírá zvláštní ironie našeho příběhu. Muž, který s největší pravděpodobností zabil na pláži Omaha nejvíce Američanů, opravuje cesty v hrabství Bedfordshire, odkud kdysi vypluli za oceán kolonisté, jejichž potomci založili ve Virginii městečko Bedford. A Bedford, pojmenovaný po lordu Russelovi, čtvrtém vévodovi z Bedfordu, ztratil na Omaze nejvíce mužů ze všech amerických sídel.
Je to konec příběhu? Ne, ještě ne.

Heinrich Severloh se vrací ze zajetí v roce 1947, jeho propuštění urychlí jeho otec, který napíše dopis se žádostí a vysvětlením, že potřebuje nutně syna na statku. Dlouhá léta žije Severloh sám se svým strašlivým tajemstvím a nočními můrami. Třináct let od událostí na Omaze čte knihu C. Ryana "Nejdelší den" a naráží na jméno David Silva, který byl v jeho úseku zasažen třemi kulkami a přežil. Zároveň se k němu dostávají příběhy dalších amerických veteránů, kteří hovoří o neznámém německém kulometčíkovi, pro kterého mají jen jedno jméno – "bestie z Omaha beach".

Severloh zjišťuje, že tou bestií je s největší pravděpodobností on sám. Rozhodne se prolomit své mlčení a Silvovi, který se stal vojenským kaplanem, napíše. Oba muži se setkají poprvé v Karlsruhe, Silva, ačkoli si není jistý, zda mu jeho zranění způsobil Severloh, mu otevřeně odpustí, oba se stanou přáteli a pravidelně se setkávají při výročích vylodění v Normandii, kde Severloh potkává další americké veterány. Prolomení mlčení, smíření a odpuštění z americké strany pomáhají Severlohovi vyrovnat se s nešťastným dnem svého života.

Jeho příběhu se dostane nakonec pozornosti médií, napíše knihu vzpomínek, dává rozhovory. Mluvení o věcech, které spáchal, mu přináší alespoň částečnou úlevu. Své noční můry, vojáka, který přišel z moře, aby zemřel jeho výstřelem, se nadosmrti nezbaví. Vzpomínka na tento moment jej v každém rozhovoru donutí k slzám, stejně jako vzpomínka na nadporučíka Frerkinga. Zemřel v roce 2006.

Roy Stevens se stal zbožným člověkem, který zasvětil svůj život práci a pomoci bedfordské komunitě. Významně se podílel na památníku obětem dne D v Bedfordu. Své noční můry, nepodané ruky s bratrem, se nadosmrti nezbavil. Zemřel v roce 2007.

V areálu památníku obětí dne D v Bedfordu stojí socha vojáka, prostovlasého "Bedford boye", helmu má smeknutou. Jeho oči hledají na zemi své mrtvé kamarády.

Jen prostý náhrobek označuje v Eldingenu hrob Heinricha Severloha, "bestie z Omaha beach".


Kromě portrétů Stevense a Severloha jsou všechny snímky jen ilustrační a nejsou na nich osoby vystupující v textu.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy