Je to dlouhé. Víme to všichni. Pandemie zasáhla do životů všech. A zavřený sport dětí je jeden dílek do skládačky špatných věcí, které se podílejí na zhoršování fyzické i psychické kondice našich dětí.

Děti jsme připoutali k počítačům online výukou. V tom lepším případě. Nemůžou se stýkat se svými kamarády, spolužáky, mnohdy ani širší rodinou. Kdo je sociálně zdatný, možná si i našel cestu, jak udržet vztahy s druhými. Kdo tolik ne, je už pro něho obtížné překonat nastavené zákazy, doporučení a pravidla, aby se setkal s vrstevníky. To ale neznamená, že pro tyto děti není setkávání s druhými důležité a nemožnost se s kamarády setkávat, ztrátou.

Ze začátku možná bylo i fajn, trochu si odpočinout. Pár dní nečekaného volna přišla vhod. Ale co dál. Děti, které mají sportovní kroužek vedle výtvarky a kytary jako volnočasovou aktivitu, která jim přináší více pohybu, pravděpodobně spíše postrádají kamarády. Ale jejich tělo přišlo o pohyb. Pro nemalé procento dětí téměř o všechen. Děti, pro které je sport víc, s pravidelným tréninkem několikrát týdně a víkendovými zápasy či soutěžemi, je to výrazný zásah do jejich režimu ale i přídělu pozitivních emocí a silných zážitků.

Výkonnostní sport je založen na pravidelnosti, často až monotónnosti. Jdu na trénink, pak do školy, pak zas na trénink. A to se mi opakuje každý den. Pokud je sportovec už ve věku, kdy si dokáže definovat své cíle, dokáže vnímat spojitost mezi tím, proč nyní trénuje určitou dovednost a dovedností, kterou zužitkuje za určitou dobu, je pro něho snazší si naplánovat a plnit svůj tréninkový plán. Ale menší děti potřebují strukturu, nelze očekávat, že budou dělat něco pouze pro sebe, pro vzdálený cíl.

Pokud mě baví běhat, nezasáhla mě krize příliš výrazně, z hlediska samotného běhu možná vůbec. Ale většinu dětí nebaví pouze běhat. Běhají, protože je baví dávat góly nebo koše. Běhají, protože je baví dostat raketou míček přes síť a nejlépe tak, aby mi ho kamarád na druhé straně nedokázal vrátit. Běhají, aby chytily odpálený míček. Děti baví dělat hvězdy, přemety a jezdit na lyžích v bránách nebo na kole v terénu. Můžeme se divit, když tyhle děti nebaví rok chodit běhat? Mnozí trenéři dělají, co mohou, aby alespoň udrželi fyzickou kondici dětí. Připravují pro děti online tréninky, zapojují více do své práce informační technologie. Jenže jak dlouho lze udržet zájem dětí cvičit před obrazovkou mobilního telefonu? I pro sportovce jsou důležité sociální kontakty a pro udržení vzájemných vztahů jsou důležité i ty drobné hovory před tréninkem, po tréninku a často i během tréninku. Tak, jako dospělí potřebují se potkat v kuchyňce jejich kanceláře či prohodit pár slov se sousedem na ulici. Nelze se pak divit, že některé děti rezignovaly a přestaly se zapojovat do online tréninků.

Kromě toho nemůžeme zapomínat, že běžný rok sportovce má rok různé fáze. Roční cyklus je základní jednotkou dlouhodobé tréninkové činnosti každého sportovce. Metody či konkrétní zatížení nemají smysl, pokud nejsou použity ve správný čas. Celý cyklus směřuje k tomu, aby maximální sportovní výkonnost kulminovala v určitém okamžiku. Obvykle začínáme “suchou” přípravou, kdy se nabírá fyzička, přidává se technika a herní dovednosti tak, aby když začne sezóna, byl sportovec připraven. Dále ladíme formu na případné play off. Poté nastává pauza, regenerace, odpočinek, kdy by si sportovec měl odpočinout jak po fyzické, tak i psychické stránce. V tomto období sportovci obvykle zcela přeruší konkrétní sportovní činnosti. V běžném období se nám tyto fáze tzv. přípravné, předzávodní, závodní a přechodné střídají. Jak ale pracovat s tímto cyklem, když nevíme, v jaké jsme fázi? K jakému datu ladíme formu?
U dětí nám situaci ještě komplikuje fakt, že vývoj motorický schopností je nerovnoměrný. Střídají se období, která jsou senzitivní, tzn. důležitá pro rozvoj pohybových schopností, s obdobími stagnace. Během růstu mladého sportovce se jeho pohybové schopnosti nejenom rozvíjejí, ale také diferencují. Je samozřejmě jasné, že i během dospělosti jsou motorické schopnosti ovlivnitelné, nicméně již hůře měnitelné. Otázkou je, jak moc bude chybět tento rok ve sportovní přípravě nadaného malého sportovce?

Samotný zápas či soutěž je největší „droga“. Tam sportovec směřuje, zde může ukázat, co se naučil, kdo má více sil a dovedností, kde zužitkujete taktiku a strategii, a to v situaci, kdy jste pod tlakem, při vysokém fyzickém i psychickém zatížení. Ale tyto vrcholné okamžiky celý rok nenastaly. Děti prostě celý rok jenom udržují kondičku před mobilním telefonem.

Můžeme jen odhadovat, jak velké škody se projeví na psychickém a fyzickém zdraví dětí. Nemáme žádnou zkušenost s podobnou situací. V současné situaci se zdá, že škody budou velké a velmi individuální. Spousta dětí přišla o své sportovní návyky. A často se k nim nevrátí. Vypadl nám jeden rok napříč věkovými kategoriemi důležité přípravy motorických dovedností, který ničím nenahradíme. A nejsou to pouze děti, u kterých lze zaznamenat ztrátu motivace pokračovat ve své práci. Mnozí trenéři dětí a mládeže nejsou profesionálními trenéry a pokud nemohli se svými svěřenci trénovat, našli si jiné aktivity.

V současné chvíli budeme muset všichni, kterým na našich budoucích sportovcích záleží, přispět svým dílem. Rodiče při podpoře dětí, trenéři se správnou dávkou požadavků na malé svěřence, aby je nepřetížili ve snaze hned vše dohnat, sportovní kluby svou vstřícnou politikou. Ale věřím, že i samotné děti se se situací nakonec vyrovnají lépe, než si myslíme. Že u dětí převáží přirozená schopnost adaptovat se na změnu, touha uchovat život v normálních kolejích. A pokud sport patřil do jejich života, že se tam zase vrátí. I když cesta zpět může být trochu klikatá. Ale tak už to u sportu bývá. I v dobrých časech.