V právě probíhajících předvolebních debatách jsme svědky stále méně čistě ideologických sporů. Na druhou stranu se mnohem více mluví o potřebě zefektivnit fungování státu či dokonce o řízení státu jako firmy. Následné diskuze však vykazují značnou mělkost, což je velká škoda.

Na úvod je možné říct, že řídit firmu je podstatně snazší než řídit stát, neboť zadání majitelů či akcionářů je vcelku jednoduché. Firma má obvykle jasnou ex post metriku své úspěšnosti, kterou je samozřejmě zisk, ale také často opomíjený růst hodnoty pro akcionáře či majitele. Obě tyto metriky jsou snadno měřitelné, protože jsou vyjádřeny v penězích a relativně snadno sledovatelné. Zisk je možné dohledat v účetní závěrce (problém operací mimo rozvahu zde pro zjednodušení není řešen, neboť na základní srovnání řízení firmy a státu nemá vliv). Hodnotu firmy je obvykle možné také snadno stanovit, pokud je daná společnost veřejně obchodovatelná. Jinak se určuje pouze v případě, že původní majitelé svou firmu nabídnou k prodeji na trhu. Trh také poskytuje manažerům nejdůležitější informace pro jejich rozhodování a to zejména ve formě cen konkurenčních produktů a produkčních vstupů.

Přestože se státy pohybují ve finančním prostředí a musí tedy fungovat v rámci finančních omezení (o krizi veřejných rozpočtů se píše nemálo), vzhledem ke svým občanům, jakožto konečným vlastníkům, jasné zadání ani metriku pro měření své úspěšnosti státy nemají. Dokonce ani růst HDP nám zde příliš nepomůže, protože vliv státu je „pouze“ nepřímý, HDP je ovlivňováno řadou externích faktorů a jakýkoliv zásah státu se projeví s citelným zpožděním.

V jazyce ekonomie by stát měl pravděpodobně maximalizovat blaho či kvalitu života VŠECH svých občanů. Kromě relativně jednoduše měřitelných statků jako je veřejná infrastruktura se však jedná i o bezpečnost, kvalitu zdravotní péče či školství (měřitelné alespoň relativně ve srovnání s jinými státy). Navíc stejně jako u všech osobních služeb, není ve veřejných službách důležitý pouze výsledek, ale také proces. Je důležité, co se žák až do maturity naučil (výsledek), ale snad ještě podstatnější je, že těch třináct let se do školy těšil a chodil tam rád (obtížně měřitelný proces). Svoboda, kvalita demokracie, důvěra ve společnosti či kultura nebo dlouhodobý vliv na krajinu jsou však ještě mnohem obtížněji měřitelné, ale z pohledu mnohých se jedná právě o nejdůležitější hodnoty.

Přes tyto problémy byla pro podporu řízení veřejných záležitostí vyvinuta řada metod, které vycházejí z přístupů řízení v soukromém sektoru, a které jsou v současnosti v nějaké formě využívány v mnoha vyspělých zemí.

Jedním z takových přístupů je hodnocení veřejných investic. Zde se veřejný sektor inspiroval v metodách, které pomáhají manažerům zvolit nejlepší způsob investování v rámci podniku (mám pořídit nový stroj na výrobu zmrzlin, nebo stroj na výrobu šlehačky). Vznikla tak technika, která srovnává hodnotu přínosů a souvisejících nákladů nezbytných pro jejich dosažení. Ve své jednoduché formě tak tato technika porovnává pouze finanční náklady a přínosy, např. finanční náklady vybudování nové komunikace versus celospolečenský finanční přínos vyplývající z lepší dopravní dostupnosti. Sofistikovanější varianta této metody pak dokáže zohlednit i dopady na životní prostředí a sociální užitky i náklady.

Co je zde důležité, je to, že tento způsob hodnocení se nezabývá pouze jednorázovým nákladem na danou investici, ale zohledňuje i tzv. náklady vlastnictví a provozu po celou uvažovanou dobu životnosti. Proti těmto celkovým nákladům pak staví přínosy, opět po celou dobu předpokládané doby životnosti. Jakékoliv utracení veřejných peněz je tak analyzováno v celém životním cyklu dané investice. Vždy jsou navíc zvažovány dopady na různé skupiny obyvatel, ale i podniků zvlášť. V neposlední řadě náklady či přínosy, které není možné kvantifikovat, musí být alespoň explicitně pojmenovány. Z obdobných východisek vychází i hodnocení dopadů nově zamýšlené legislativy, které bývá zpracováváno jako hlavní podklad pro rozhodnutí ministrů.

Další inspirace ze soukromého sektoru pochází z oblasti tzv. managementu výkonosti (performance management). Před časem i manažeři v soukromém sektoru pochopili, že ex post finanční úspěšnost jejich firmy (zejména zisk na konci účetního období) stojí a padá s faktory, které je třeba sledovat ex ante. Zejména se jedná o vztahy se zákazníky, kvalitu a spokojenost zaměstnanců a vnitřní procesy ve společnosti. Pro všechny tyto oblasti byly tedy vyvinuty metriky pro jejich měření a sledování. Stejně tak se v řadě vyspělých zemí začal měřit výkon veřejných služeb, např. město Baltimore má nastaveno, že díra v silnici musí být opravena do 48 hodin od jejího nahlášení.

Bohužel pokud jsou v Česku tyto techniky uplatňovány, obvykle se jedná pouze o jejich formální použití. Ve vyspělých zemích se v poslední době ve veřejném sektoru začínají využívat techniky behaviorální a experimentální ekonomie. Stejně jako privátní firma napřed ověří úspěšnost nově vyvinutého produktu, před tím než od základu přebuduje celou svou prodejní síť, ukazuje se, že může být přínosné napřed pilotně otestovat i zvažovanou intervenci ze strany státu a následně ji přenastavit tak, aby skutečně plnila svůj zamýšlený účel (škoda, že takto nepřemýšleli např. autoři s-karet). V budoucnu se dá předpokládat, že při tvorbě politiky budou více a více využívána a analyzována již existují data a budeme svědky veřejné politiky založené na „velkých datech“ (Big Data).

Mohlo by se zdát, že v zemi, která si osvojí výše popsané techniky již není pro politiky místo. Je tomu právě naopak. Role politiky zůstává klíčovou. Politici jsou nezbytní ve všech fázích. Zejména však pro identifikování společenských problémů, neboť jejich ucho je (či by mělo být) citlivé vzhledem k potřebám různých skupin obyvatel a v současném komplexním světě se vždy budou objevovat nové problémy, které žádný existující index či metrika nesledují. Role politiků je snad nejdůležitější při výběru alternativních řešení daného problému a vyvážení různých zájmů ve společnosti. To klade na politika v exekutivní funkci vysoké požadavky. Politik nemusí být odborník na danou tématiku, ale musí mít dostatečnou kapacitu, aby právě z pohledu často konfliktních zájmů dokázal porovnat varianty řešení a vybral to nejvhodnější (či nejméně bolestivé). A samozřejmě politik musí být připraven vzít za své rozhodnutí politickou odpovědnost a obhajovat ho na veřejnosti.

V demokratické společnosti tak budou techniky veřejné správy vycházející z přístupů řízení soukromých firem vždy pouze podpůrným prostředkem pro rozhodování politiků. Obecně tyto techniky nutí politiky uvažovat více strategicky a dlouhodobě. Pro nás pak může být zajímavé, že právě země, které vedou pomyslný globální žebříček ve využívání výše popsaných technik, jako jsou například Nový Zéland či Velká Británie, patří mezi státy, kde se korupci daří v globálním srovnání nejméně.