Letná 16. listopadu byl obrovský úspěch. 300.000 lidí na pláni, ačkoli byl listopad, téměř 5 měsíců se žádná masová akce nekonala a Spolek Milion chvilek agitoval jen velmi defenzivně. I přesto, že soukolí desinformací a lživých nařčení jela na plné obrátky. Úspěch Milionu chvilek i všech občanů, kteří vědí , že naše země potřebuje politiky, kteří nejsou ve střetu zájmů, nelžou a nepřekračují své pravomoci.

Je tedy zřejmé, že je tady velká část společnosti, která současnou situaci odmítá a chce věci jinak. Už zaznívají i konkrétnější návrhy, jaké dílčí změny systému jsou potřeba, aby byly občanské svobody a demokratické principy lépe ochráněny.

Nutnost změny volebního systému, který silně deformuje převod hlasů na mandáty ve prospěch vítězů. Dále identifikovaná nutnost změnit způsob jmenování rad veřejnoprávních médií, aby nebyla média v rukou vítězů jednoho volebního cyklu. Novelizace zákona o střetu zájmů v politice, aby si ji nemohl nikdo vyložit tak, že své vlastnictví dočasně zaparkuje do svěřeneckých fondů a dál ještě se všemi výhodami, které střet zájmů poskytuje bude rozmnožovat své majetky až do doby, kdy uzná za vhodné politiku opustit a majetky si opět převede na svou osobu. Nebo potřebnou reformu státních zástupců, aby byli co nejméně závislí na politické moci, kterou však musí navrhnout a schválit důvěryhodní politici a nikoli v situaci, kdy premiér je trestně stíhaný.

Všechny tyto požadavky jsou legitimní. Naše společnost nesmírně potřebuje, aby vzrostla důvěra v právní stát, dělbu moci ve státě i samotnou politiku.

Občanská společnost na nepravost může poukázat, je to velký a první krok. Ale druhý krok, krok ke změně musí učinit politici. Zvolení politici, ve svobodných a spravedlivých volbách, kde rozhodují programy nikoli finance oligarchů.

Kdybychom žili ve světě, kde morální pravidla a etika jsou nepsaným zákonem, nikdy by se nestal premiérem člověk, který je v očividném střetu zájmů a nikdy by se nestal prezidentem člověk obklopený lidmi napojenými na ruské a čínské zájmy, kteří nesplňují ani podmínky bezpečnostní prověrky. A Ústavu by nikdo nenatahoval na skřipec, ale případné nejasnosti by interpretoval Ústavní soud. Vládní politici by nerabovali státní rozpočet a státní rezervy pod rouškou populismu a podfinancováním neničili desetiletí nastavované mechanismy neziskového sektoru v oblastech sociální péče, prevence závislostí a dalších tématech veřejného zájmu. Poslanecká sněmovna, která je v tuto chvíli jasně v rukou většiny ANO, KSČM a SPD, by nedopustila postupné ovládání veřejnoprávních médií, nechala by ústavní soudce s plnou odborností posoudit chování prezidenta nebo iniciovala změnu volebního zákona k narovnání síly každého hlasu.

V takové situaci se nenacházíme.

Jediná možnost vedoucí ke změně je změna rozložení politických sil, ta může nastat až při příštích parlamentních volbách.
Opozice je velmi roztříštěná, navíc tři z nich se pohybují na hranici pětiprocentní klauzule a tedy neví, zda-li se do parlamentu dostanou či zdali si hlasy jejich voličů rozdělí z největší části vítězové voleb. Opoziční strany lpí na své jedinečnosti a nesjednocují svůj hlas ve prospěch demokratických pravidel.

Kdo tedy může přinést kýženou změnu? Tím, kdo drží v rukou žhavý politický kapitál je právě Spolek Milion chvilek. Několik málo lidí za pomoci dvou set dobrovolníků dokázalo dostat do ulic statisíce lidí. Obrovský úspěch občanské iniciativy vyrostlé autenticky zdola. Milion chvilek svou prací, autentičností a nadšením pro věc nashromáždil velký politický potenciál. Potenciál ke změně.

Hodně lidí bylo zvědavých, s čím na Letnou Milion chvilek přijde. Jaká bude ta dopředu ohlašovaná vize spolku, který pohnul lidmi z letargie?

Dozvěděli jsme se, že Spolek Milion chvilek vidí svou roli v občanské rovině jakéhosi „hlídacího psa demokracie“. To je nesmírně záslužná činnost. Poukazovat na problémy systému, pregnantně formulovat slabá místa, povzbuzovat společnost k občanské aktivitě, motivovat občany k politické angažovanosti, to jsou velmi záslužné cíle. Dlouhodobé cíle. V situaci, kdy jsou však ohroženy základní pilíře právního státu a odbourávány kontrolní mechanismy politického systému, by to ale nemuselo stačit. Tato aktivita sama o sobě nepřinese změnu od koncentrace moci k rovnováze moci v krátkém horizontu, horizontu příštích voleb.

Důvody, proč Milion chvilek volí tuto cestu, mohou být různé. Od obavy z rozmělnění svého poselství v běžném nastavování konkrétních politik (zdravotnictví, školství…), přes jasný vzkaz supům, kteří se jistě nad politickým kapitálem slétají, až po osobní důvody jednotlivých členů.

Milion chvilek má na svůj postoj samozřejmě právo a nám nezbývá, než ho respektovat. Co z toho však plyne?

Kdybych byla v kůži Andreje Babiše, velmi by se mi ulevilo při zjištění, že Milion chvilek zůstává na občanské rovině. Znamená to totiž, že politický potenciál, který Milion chvilek svou prací, autentičností a nadšením pro věc nashromáždil, současné mocné v nejbližší době neohrozí. Politický kapitál, který „chvilkaři“ nechali vyrůst doslova ze země, zůstane ležet tam, kde vyrostl, na ulici.

Milion chvilek sice vyzývá nás spoluobčany, abychom se do politiky zapojili, abychom se chopili svých občanských práv a zodpovědnosti. Troufám si podotknout, že tady na důvěryhodnosti ztrácí, neboť slábne hlas toho, kdo volá, zapoj se, ale já sám se tímto způsobem nezapojím. Věřím, že autentičnost, která z Milionu chvilek sálá, by velmi pomohla změnit postoj lidí „politika je špína, dejme od ní ruce pryč“ ke zdravějšímu, kýženému „politika je taková jakou ji uděláme, politici takoví, jaké zvolíme“. Pokud by určité angažmá v politice připustili.

Cesta politické angažovanosti pro Milion chvilek by nemusela nutně znamenat přerod v politickou stranu. Role v politice by mohla být dočasná, jasně vázaná na jedno volební období, jasné cíle, které by měly být za dané období dosaženy. Například konkretizované zákony a novely, které by měly být v daném období přijaty (volební zákon, veřejnoprávní média, střet zájmů, státní zástupci). Demokratické strany by je mohly začít připravovat již nyní. Možná by se k výzvě připojili i konkrétní poslanci za ANO, KSČM či SPD, pro které je situace již neakceptovatelná nebo by v ní viděli svou příležitost.

Přenos politického kapitálu z ulice do politiky by mohl mít podobu zastřešující koalice stran, které by se ke konkrétnímu programu zavázaly. Podpora by se tak nesměřovala k jedné politické straně, byla by rozpuštěna ve prospěch všech demokraticky smýšlejících stran. Pokud by byla obava z 5 % klauzule u koalice, mohla by mít spolupráce formu hnutí (tento termín Andrej Babiš cíleně zprofanoval a zneužil) po vzoru Občanského fóra s omezenou obsahovou i časovou působností, na jejíž kandidátce by figurovali ve stejné poměru kandidáti menších demokratických stran.

Nenabízím hotová řešení, vše by bylo otázkou času a složitých vyjednávání. Pevně věřím, že s časem bude politický kapitál, který na sebe spolek váže a jistě si ho uvědomuje, co nejvíce využitý ve prospěch udržení standardů liberální demokracie v našem státě.

Jako již několikrát v minulosti i dnes v naší zemi přichází na řadu „nepolitická politika“ jako morální korektiv současné politiky (Vladimír Just). Každý národ se někdy potřebuje opřít o své myslitele. Nám zanechali tento odkaz demokraté Karel Havlíček Borovský, Tomáš G. Masaryk a Václav Havel, každý v pojetí své doby. Jakou podobu by mohla mít nepolitická politika začátku 21. století?