Ať už se čínské protesty proti drakonickým lockdownům přelijí v něco víc, anebo zůstane u požadavku návratu do normálu, Si Ťin-pchingova vláda má problém. A naší povinností je přehodnotit naši strategii vůči Číně: podpořit protestující Číňany a trvat na dodržování jejich lidských práv - podporou protestů i sankcemi.

Čínskou společností už delší dobu probublává nespokojenost s tím, jak čínská vláda (ne)zvládá pandemii koronaviru. Periodicky rostoucí nákazu vláda řeší na mnoha místech drakonickými absolutními lockdowny, jejichž trvání si asi neumíme ani představit – Šanghaj se zavřela téměř na měsíce, což má nepochybně dramatické negativní dopady na jedince, rodiny i celé komunity. To vše v době, kdy existují vakcíny a zbytek světa se uvolňuje.

Demonstrovat proti vládě v Číně je samozřejmě riskantní podnik. Jde o totalitní stát řízený militantní komunistickou stranou, která provozuje koncentrační tábory. Pro takový režim není problém nechávat nepohodlné lidi mizet po desítkách i stovkách. Proto dnes celý svět s úžasem sleduje protesty, které sice z výše popsaných důvodů nejsou masové, ale přesto jsou zcela ojedinělé tím, že probíhají v mnoha městech souběžně. Jejich startovní požadavek je ukončení drakonických proticovidových opatření, ovšem ozývají se i výzvy k odstoupení komunistického vedení a Si Ťin-pchinga.

Revoluce, nebo normalizace?
Experti zatím naděje na větší změnu režimu klidní – hlavní linie požadavků stále směřuje k ukončení „zero COVID“ politiky, které by znamenalo především návrat k normálnímu životu. A takové požadavky nakonec komunistická strana dokáže splnit, aniž by dávala všanc svou moc. Nebude to ale mít snadné, protože okamžité rozvolnění by vystřelilo křivku nákazy a úmrtí. A tak hněv stoupá rychleji, než se vládě daří ustupovat požadavkům. A pokud bude režim přitvrzovat v potírání demonstrantů v ulicích, může se stát, že tím bude přikládat pod kotel.

Ono to není jen brutální rozhánění přímo v ulicích, policejní antony nebo vodní děla. Z vlastní historie máme představu, jak postupuje komunistický režim proti svým odpůrcům. Situaci popisuje i analytik CSIS (Center for Strategic & International Studies) Scott Kennedy: studenti budou čelit stále intenzivnějšímu tlaku od komunistického vedení univerzit, tento tlak pak bude mířit i na jejich rodiče a pak budou na mladé lidi tlačit i oni, aby „nezahazovali svou budoucnost“.

Pracující mezi demonstranty se můžou těšit na promlouvání do duše od svých zaměstnavatelů (vyhazov), kterým bude důrazně vysvětleno, ať si svoje zaměstnance postaví do latě. Velká část boje bude pochopitelně probíhat v online světě, kde můžeme očekávat další restrikce.

Pokud jde o zastrašování, umí komunistická strana působit všude tam, kam dosáhne (což je skoro všude). A stejné je to s nespokojeností, která ve společnosti raší – zatímco z veřejných manifestací by člověk usuzoval spíš na zlomky nespokojených, mnozí pozorovatelé upozorňují na rostoucí nespokojenost v privátní sféře. I to je v zásadě typický jev v totalitě, s nímž má česká společnost zkušenosti…

A k tomu musíme přidat další z příčin hluboké covidové krize v Číně, která byla, je a bude také příčinou dalších podobných krizí pro uzavřené ekonomiky, které vsází na protekcionismus. Až 90 % Číňanů sice dostalo aspoň první dávku vakcíny, ovšem jde o vakcínu Sinopharmu nebo Sinovacu, což jsou klasické vakcíny, o mnoho méně efektivní než mRNA vakcíny. Ty ovšem Čína do své populace nevpustila, aby se nestala závislou na Západu.

Bytové semináře jako důsledek restrikcí
Aby těch paralel nebylo málo, silné protesty zažehly násilné incidenty nejen v ujgurské provincii Sin-ťiang, ale i v mnoha továrnách společnosti Foxconn. Skloňovanou rozbuškou je i tragická smrt desítky lidí, kteří po přísném stodenním lockdownu uhořeli při požáru bytu, k němuž se vinou opatření nedostaly záchranné složky. A konečně určitou paralelou je i významná role studentů v protestech.



Protestující mladí Číňané a Číňanky se nazývají Poslední generací. Jde o generaci, která má díky informační a digitální revoluci (ale i díky růstu střední třídy v důsledku čínského ekonomického růstu) mnohem větší rozhled než generace rodičů a prarodičů – a taky docela jiné představy, jak chce naložit se svým dospělým životem a v jaké zemi ho chce prožít. Je ironií osudu, že se jim tentokrát daří tak dobře organizovat i díky tomu, že je čínská vláda zavřela na tak dlouho dovnitř se společnou frustrací. Vlastně takové vládou dirigované bytové semináře.

V Evropském parlamentu se snažíme čínský odboj podpořit i politicky. Ve čtvrtek se chystáme odhlasovat rezoluci, která naléhá na urgentní přehodnocení unijní strategie vůči Číně. Celou svou politickou kariéru opakuji, že je naším národním odkazem a povinností hledat po světě univerzální zápasy o svobodu, podobné těm, které jsme s totalitou svedli my, a využívat tuto svou nedocenitelnou zkušenost v diplomacii na jejich podporu všude po světě.

I proto jsem před dvěma týdny pozvala do Bruselu čínského exilového umělce, který si říká Badiucao, aby přímo v prostorách Evropského parlamentu vystavil svoje díla a uskutečnil několik performancí – přímo na vernisáži vytvořil portrét mladého ujgurského chlapce a před budovou Parlamentu jsme pak společně vyjádřili podporu čínské „poslední generaci“ – snad poslední, která musí žít v totalitě.