Mezi zavedenými demokratickými státy se dnes těžko najde země, ve které se nekoná ostrá debata kolem zdravotnictví. Zatímco státní rozpočty do zdravotnictví nadále rostou, zákonodárci stále zůstávají pasivní tím, že se nechtějí pustit do bitvy, která se koná na politickém a společenském minovém poli. Ve Spojených státech debata kolem zdravotnických reforem prezidenta Baracka Obamy rychle zdegenerovala do řvavých frašek. Od malých radnic, kde nechyběli ani stateční občané se samopalem, aby „chránili svá práva proti socialistům“, až po Sněmovnu ve Washingtonu, kde jeden poslanec při státní řeči prezidenta vykřikl: „Vy lžete!“ (byl pak za to oficiálně pokárán sněmovnou).
V České republice na tom nejsme o nic lépe. Cesta k nedávnému pádu vlády vedla, alespoň částečně, přes zavedení třicetikorunového poplatku se snahou snížit naši celoevropskou rekordní návštěvnost lékařů (zabralo to a navíc přineslo další nutné peníze do zdravotnictví).
Mezi ekonomicky vyspělými zeměmi výdaje na zdravotnictví tvoří nejrychleji rostoucí sektor státního rozpočtu. Jejich růst nyní ohrožuje nejen státní rozpočty, ale i rozpočty firem a jednotlivců. Ve Spojených státech je dnes neschopnost nadále hradit stále rostoucí výdaje za pojistné nejčastějším důvodem bankrotu nejen firem, ale i rodin. I přesto, že 90 procent voličů v posledních amerických volbách mělo zdravotní pojištění (náklady si hradí sami, anebo jim je hradí zaměstnavatel), Amerika zůstává jedinou zemí, která nenabízí zdravotní pojištění všem občanům automaticky. Výsledkem je, že dnes 47 milionů Američanů nemá zdravotní pojištění a jeden ze tří Američanů přijde o zdravotní pojištění (alespoň krátce) v nějaké fázi svého života.
Amerika utrácí za zdravotnictví víc, než kterékoliv jiné země – 17 procent HDP, tedy 7,421 USD (130 tisíc Kč!) za každého občana ročně. Útrata průměrné evropské země je 8 procent HDP. Ale Amerika se nemá čím chlubit – dle Světové zdravotnické organizace je na 37. místě žebříčku týkajícího se kvality a dostupnosti zdravotních služeb a efektivnosti financování. To poslední je vůči poměrně neznámé statistice: ve Spojených státech, více než 50 procent výdajů za zdravotnictví je pro méně než 5 procent populace mnohokrát na to, aby bylo udrženo při životě jen pár dnů či týdnů navíc. V Americe je smrt hlavním nepřítelem. Nikdo nesmí zemřít.
Pokud by se prezidentovi Obamovi a ostatním politikům podařilo upřednostnit lékaře oproti technologii (jak můžeme vědět, že má doktor pravdu, když se jeho diagnóza nepotvrdila drahým testem?), pak Američané přehodnotí touhu žít co nejdéle za každou cenu a ušetřily by se tak miliardy dolarů. To by však byla politická sebevražda v zemi, ve které se občané stále domnívají, že jsou unikátní.
V jakékoliv zemi souvisí úspěšná politika s tím, že se kauzy pečlivě vybírají, i když jsou mnohokrát ve spodní části seznamu. Potřeba pojistit 47 milionů Američanů, kteří pojištěni nejsou, rezonuje u většiny z nich. Kontrola zvyšujících se výdajů na pojištění (samo od sebe mnohonásobně větší škůdce) je sice také chápána jako problém, ale mnohem složitější. Proto zvolil Obama taktiku k vytvoření státního zdravotního pojištění pro Američany, kteří ho nemají, i když jejich „podíl“ na ztrátě ve zdravotnictví tím, že používají pohotovostní služby jako náhražku ambulantní kliniky, nepřesahuje 10 procent. Právě i tento tah se stal problémem, protože se Obama rozhodl, že státní pojištění může být přístupné všem, čímž tvoří přímou „konkurenční nabídku“ všem ostatním soukromým pojišťovnám. Pro zemi, která upřednostňuje svobodný trh bez státní intervence a soukromí, a to až do míry, že pojištění vozu je povinné, ale zdravotní pojištění není, to bude zajímavá debata.
Na rozdíl od Ameriky neklade Evropa důraz na vyhýbání se smrti. To, že by stát nenabízel zdravotní pojištění svým občanům, je nemyslitelná představa. I když je Evropa více socialistická, než jsou Spojené státy, obě země čelí stejným problémům ve zdravotnictví, převážně eskalující ceny služeb, léků a technologie. I když Evropa utrácí mnohem méně peněz za zdravotnictví než Amerika, je průměrný věk dožití v Evropě ve skutečnosti delší než v Americe. Česká republika, která trochu dohání evropský standard, vydá za každého občana 1, 276 USD ročně, přičemž Češi žijí pouze o rok méně než průměrný Američan.
Zdravotnictví v České republice prezentuje unikátní scénář tím, že žádný skutečný „systém zdravotnictví“ neexistuje. Po roce 1989 se pustil kapitalismus do zdravotnického sektoru bez pravidel, což rozštěpilo systém a vedlo k tomu, že náklady rychle rostly. Ke dnešku je zdravotnictví postiženo fatálními vadami. Ta nejpodstatnější je, že stále neexistuje definice vytyčující základní péči, což specifikuje přesně to, na co má pacient nárok při dané diagnóze (například rentgen, krevní testy, specifickou léčbu apod.). Stejně tak neexistuje standard, který by určil přesné rozmístění zdravotních služeb, například jak daleko by měl pacient cestovat k nejbližšímu lékaři, kolik center transplantace máme mít apod. Tahle fatální vada znamená, že pojišťovny, nemocnice a lékaři mohou libovolně určovat, co nabídnout pacientovi, což vede k tomu, že standart péče je různý. Stejně tak se mohou nemocnice privatizovat dle politických či ekonomických možností a nikoliv dle srozumitelného plánu státní sítě. Vše se komplikuje tím, že během posledních dvaceti let měla Česká republika třináct ministrů zdravotnictví, což není optimální manželství. K dnešnímu dni neexistuje vůbec žádná představa, jak má zdravotnictví v České republice vypadat za pět, deset, patnáct let. Absence centrální kontroly a plánování na jedné straně a zdravá stratifikace a konkurence uvnitř systému přes soukromý sektor a připojištění na straně druhé znamenají, že se tento obraz hned nezlepší. Vše to znamená, že hlavní aktéři – lékaři, pojišťovny, nemocnice a ministerstvo - mezi sebou zápasí o kontrolu „vlastní půdy“, přičemž na to pacienti doplácejí. Navíc absence centrálního a efektivního dohledu znamená, že zdravotnický sektor je dnes infikován obrovskou dávkou korupce, která vyžere 20 procent všech výdajů v tomto sektoru. Stačí se podívat na to, kam odcestoval primář na dovolenou anebo v jakém domě bydlí, aby člověk zjistil, jestli bere úplatky od farmaceutické firmy za to, že exkluzivně předepisuje její léky.
V Americe se prezident Obama postavil před Kongres a prohlásil: ,, Zdravotnictví je náš hlavní problém! Nic jiného se mu nepřibližuje.“ Ve stejné větě pak pokračoval s plánem, jak to změnit – státní pojištění, ztráta možnosti odmítnutí pacienta u soukromých pojišťoven, omezení výdajů pacientů atd.
V České republice neexistuje osoba či hnutí, které by převzaly vedení zdravotnictví, i když se o to ministr Tomáš Julínek pokusil. Prezident Václav Klaus, postižen fatální dávkou narcismu a EU fobií, doposud neřekl půl slova o korupci, která dnes ubližuje zdravotnictví a to nejvíce ze všech sektorů.
I přes různé přístupy (a nepřístupy) k řešení otázek ve zdravotnictví, Amerika i Česká republika mají ve skutečnosti hodně společného. Za prvé, i když v v obou zemích vnímají občané roli státu úplně jinak, je u nich stále vysoké napětí týkající se těch nejmenších změn – stačí připomenout zuřivé debaty na radnicích v Americe anebo hysterii kolem třicetikorunového poplatku v Česku. Za druhé - řešení problémů ve zdravotnictví v obou zemích nevyžaduje zvýšení výdajů, ale restrukturalizaci uvnitř zdravotnického sektoru samotného. To však vyžaduje i změnu v přístupu k určitým otázkám a faktům ze strany populace. Za třetí, obě země jsou handicapované v tom, že odměňují kvantitu práce a výkonů a nikoliv kvalitu výsledků. Právě tento přístup je příčinou neustálé eskalace výdajů.
Úspěch společnosti se nejlépe měří dle postavení těch nejchudších, nikoliv nejbohatších. To velice úzce souvisí s jejich zdravím. Přístup k této otázce a její řešení definuje charakter společnosti. Na obou stranách oceánu se budou muset obě její části přesunout více ke středu, ať už z pravice či levice.

autor praktikuje medicínu ve Spojených státech jako asistenční klinický profesor neurologie na Yaleské univerzitě a v Praze, kde působí jako ředitel Polikliniky Na Národní

Článek byl ve zkrácené verzi 8.10. otištěn v Lidových novinách