Stále častěji se setkávám s pacienty a jejich rodinnými příslušníky, kteří se na mě obracejí jako na „soud posledního odvolání.“ Mám na mysli případy rodin, které mě žádají o pomoc, když předchozí snahy o odbornou psychologicko-psychiatrickou pomoc selhaly. Tvoří tři skupiny.

Do první skupiny patří například matka se svými dvěma dcerami, z nichž jedna je zdravá a druhá je psychicky nemocná, ale svoje onemocnění si nepřipouští. Matka společně se zdravou dcerou za mnou přijely minulý týden ze 180 kilometrů vzdáleného městečka kvůli druhé dceři Janě, která po řadu měsíců, možná i rok, možná i déle, jeví známky duševního onemocnění – pravděpodobně schizofrenie. Jana se v listopadu vrátila domů po dlouhém období, kdy cestovala po celém světě a jen občas o sobě dávala vědět.

Po návratu začala mluvit o tom, že má v těle implantovaný čip, který reaguje na elektromagnetické vlnění, takže ji někdo může na dálku ovlivňovat. Neví, kde se čip vzal, ale o jeho existenci je nevývratně přesvědčena. Matka a sestra zareagovaly správně, nic Janě nevyvracely. Došlo jim, že se asi jedná o duševní onemocnění, ale zároveň o ni měly velkou obavu. Jana byla chaotická, trpěla úzkostí, slyšely ji, jak si s někým povídá, i když v místnosti nikdo nebyl. Bydlí v pátém patře a máma se bojí, že by, třeba pod vlivem hlasů, mohla vyskočit z okna, nebo sebere baťoh a někam zmizí a bůhví co se s ní stane.

Když jí naznačí, že by mohlo jít o nějaký zdravotní problém, hned vyletí a řekne, „vy si o mě myslíte, že jsem schizofrenik?“ Přitom slovo schizofrenik před ní nikdo nevyslovil. Je za tím tzv. podvojné účetnictví, nebo dvojkolejnost schizofrenního myšlení. Tito lidé někde uvnitř vnímají, že mají vážné problémy, ale navenek to naprosto nemohou přiznat. Jana vždycky proklamuje, že k žádnému odborníkovi nepůjde.

V tom malém městečku, odkud přijeli, kontaktovali psychologa a psychiatra. Od obou se dozvěděli, že pokud Jana nepřijde, nemůžou nic dělat. Krátká konzultace vedoucí nikam. Slepá ulička. Psychiatr zmínil možnost nedobrovolné hospitalizace, ale pouze v případě bezprostředního ohrožení sebe nebo svého okolí. Takže klasický rigidní přístup. Myslím, že psychiatr na malém městě by mohl něco udělat, jít se tam alespoň pod nějakou záminkou podívat.

Nakonec se s prosbou o pomoc obrátili na mne. Společně jsme hledali varianty nějaké pomoci. Nejschůdnější se ukázala možnost, že si matka odnese krabičku léku, který je rozpustný v pití a bude ho své dceři po nezbytně nutnou dobu potají dávat. Neví ještě jakým způsobem, jestli se jí to podaří, má se za čtrnáct dnů ozvat. V případě, že se to nevydaří, se asi nevyhneme nedobrovolné hospitalizaci. Je tu ovšem problém vzdálenosti. Když máme v Praze někoho hospitalizovaného, tak někdo z našeho týmu za ním každý týden dojíždí, udržuje s ním kontakt. Pokud je léčebna daleko, tak je těžké tohle zajišťovat.

Do druhé skupiny patří rodiče, kteří se na odborníky obrátili s žádostí o pomoc, jedenkrát nebo dvakrát přivedli syna nebo dceru k psychiatrovi, ale výsledek nebyl žádný. Za současného stavu psychiatrická péče, kdy je na pacienta sedm minut, plná ordinace pacientů a psychiatr nevysvětlí, na co ty léky jsou, jaké vedlejší účinky mohou vyvolávat, je to velmi častý výsledek. Někdy se pacient s psychiatrem domluví, že bude užívat nějaký lék, ale na další kontrolu už nepřijde a nic nebere.

Takový pokus se odehraje jednou nebo dvakrát, a i když si je pacient částečně vědom, že potřebuje pomoc, že má nějaké duševní problémy, už nikam nechce. Rodiče se pak na mě obracejí s tím, že mají takového potomka doma, je neschopen práce, odmítá už kamkoliv jinam jít, protože má za sebou pár negativních zkušeností s psychiatrickou péčí a oni si nevědí rady.

V takových případech se snažím navázat s pacientem kontakt prostřednictvím rodiny. Je na nich, aby vymysleli, jak ho ke mně dostat. Třeba tak, že mě vykreslí v příznivých barvách, že nechodím v bílém plášti a že si spíš budeme povídat, než že bych synovi cpal léky. Pak už je na mě, na mých zkušenostech, jak toho člověka získám, aby to se mnou zkusil. Nebudu ho rovnou nálepkovat, nebudu mu rovnou vnucovat léky, nabídnu mu co nejoptimističtější realistickou variantu řešení jeho problémů.

V něčem mi psychiatři, kteří před tím nezvolili dobrý postup, přece jen pomáhají. Když doktor po desetiminutovém rozhovoru cpal pacientovi neuroleptikum, tak vím, že něco takového udělat nemůžu. Říkám: „Slibuju, že nebudu tlačit na léky. Co ale takhle jedenkrát týdně jezdit sem za mnou popovídat si?“ To zpravidla zabere.

Nemluvím jen s pacientem, ale věnuju pozornost také rodičům, aby tu nestál jeden označený schizofrenik, který obdržel léky. V mnoha případech rodina odchází ze společného setkání s tím, že otec dostal lék na spaní, mámu jsem doporučil ke své známé psychoterapeutce, protože se hroutí a potřebuje podporu a se synem jsme se domluvili, že nedostane léky, že si se mnou bude chodit povídat. Jestliže vím, že má největší obavu o nemocnou mámu, tak třeba i tohle budeme řešit.

Třetí skupina příběhů, to jsou téměř rezignované rodiny, u kterých je už dlouhodobá psychiatrická anamnéza. Synovi nebo dceři byla před deseti lety diagnostikována schizofrenie. Má za sebou tři, čtyři hospitalizace, nyní dochází ke svému ambulantnímu psychiatrovi jedenkrát měsíčně. Je v plném invalidním důchodu a rodiče vnímají, že se s jejich potomkem nic neděje. Obávají se, co s ním bude, až my tady nebudeme. Vystřídali bůhví kolik psychiatrů v léčebnách i v ambulancích, řadu léků a žádný pohyb kupředu.

I tady se samozřejmě dá nějak pomoci, ale platí to, že čím déle trvá tohle psychotické bezvětří, tím hůř se daří ten rigidní systém v rámci rodiny nějak rozhýbat, nějak toho člověka zmobilizovat, „nakopnout.“ Opět je to otázka systému. Kdyby dlouhodobě nemocní měli k dispozici centra denních aktivit, chráněné dílny, chráněné byty, kdyby psychiatr byl dostatečně flexibilní, měl víc času na pacienta, dalo by se to zkusit i s takovým člověkem. Nemusí to být jenom psychiatr, může to být sociální pracovník, erudovaná psychiatrická sestra, v optimálním případě tzv. klíčový pracovník, který by se tomu člověku intenzivněji věnoval. Pak jsem přesvědčen, že téměř každý „balvan“ lze rozhýbat, ale chce to intenzivní, téměř každodenní pomoc.