Agrese související s duševním onemocněním může mít různé podoby. Ne každý psychiatr ji dokáže zvládnout.

V médiích se nejčastěji objevují články o útocích schizofreniků. Bulvární média se pasou na tragédiích obětí i nemocných útočníků a ve formě drastických záběrů a reportáží posílají agresivní impulz dál, ke svým divákům a čtenářům. Agrese vyvolává strach a novou agresi. Veřejnost krmená zprávami o vraždících šílencích se pochopitelně obává nevyzpytatelných duševně nemocných agresorů (aniž by dostala o charakteru jejich onemocnění jakoukoli objektivnější informaci) a sama reaguje strachem, z něhož pramení stigmatizace, odsuzování a diskriminace duševně nemocných lidí.

Přitom lidé trpící nějakou formou psychotického onemocnění jsou křehčí a zranitelnější než běžná populace a už jenom proto, že jsou „nějací divní,“ méně pohybově nadaní, úzkostnější, atd. se od mládí stávají terčem útoků a posměchu. I v dospělém věku jsou daleko častěji v roli obětí než útočníků. To všem neznamená, že dekompenzovaný schizofrenik nemůže být v některých okamžicích (situacích) nebezpečný. Jde o to, jak se civilizovaná společnost k problému agrese související s duševním onemocněním postaví. Zda zareaguje pouze represí a izolací „bláznů,“ nebo nějak jinak.

Odbornou pomoc duševně nemocným lidem, kteří se jsou v akutní fázi svého onemocnění, poskytují obvykle psychiatři. Měli by zvládnout i agresivní projevy nemocného člověka. Ne každý psychiatr je ale dobrý krizový psychiatr. Krizový psychiatr musí být akční, musí být schopen zorientovat se v situaci a zareagovat rychle, musí být schopen poskytnout informace rodinným příslušníkům popřípadě potomkům, vysvětlit, o co jde, co můžou dělat, jaký bude další průběh, musí situaci dobře strukturovat, aby se co nejvíc zklidnila. Já sám jsem se během své kariéry dopustil řady chyb. Jedna z prvních mě stála zlomenou ruku.

V bytě mého pacienta Františka slyšeli sousedi nějaký křik. Věděli, že František je nemocný, našli moje telefonní číslo a zavolali mi. Měl jsem tehdy zřejmě víc času, než dnes, tak jsem se hned sebral a jel tam. S Františkem jsme měli dobrý vztah, chodil ke mně na kontroly, jakž takž bral léky, ale když se dostal do psychotické krize prožíval různé paranoidní bludy a halucinace. Tehdy se právě v takovém stavu dopustil agrese vůči ženě, která bydlela ve vedlejším bytě.

Co se stalo před mým příchodem, jsem se dozvěděl až následující den: Přelezl přes balkón k sousedce do jejího bytu, přivázal ji řemeny ke křeslu a na zeď v jejím obýváku napsal obrovskými písmeny krvavě červenou barvou: Probuď se! Pracoval jsem s ním i později, takže jsem pak pochopil, že svoji sousedku platonicky miloval, ale nedovedl jí to dát najevo. Když jsem zazvonil u dveří byl už zpátky u sebe v bytě. Říkal jsem: „Františku to jsem já, pusťte mě dovnitř, potřebuji s vámi mluvit!“ Měl ještě nějaký zbytek důvěry, otevřel, pustil mě k sobě a zamkl za mnou.

Vešel jsem dovnitř, tam to bylo jak v hororu – všechno, co mohlo být zapnuto, bylo zapnuto. Svítila všechna světla, na plynovém sporáku byly zapnuté všechny čtyři hořáky, žehlička zapnutá, rádio hrálo na plné pecky, televize na plné pecky. Snažil jsem se chovat správně krizově, v klidu jsem se zeptal, jestli bych si u něj nemohl sednout, jestli by mi neuvařil čaj. Zpočátku všechno probíhalo celkem normálně, i když bylo cítit silné napětí. Nejvíc jsem se zhrozil zapnuté žehličky, pořád jsem po ní pošilhával. Tehdy nebyly žehličky, které se samy vypínají, tahle byla položená na prkně a to od ní mohlo chytnout. K tomu tam byl puštěný plyn, říkal jsem si, že to není dobře, vstal jsem a tu žehličku vytáhnul ze zásuvky.

František v té chvíli stál u sporáku, už měl uvařený čaj, jak to viděl, tak po mě skočil, začal mě tlouct a řvát: „Ty jsi jí zabil! Ty jsi jí zabil!“ Snažil jsem se bránit, jak jsem mohl, ale i malý střízlík, který jedná agresivně pod vlivem psychózy, má sílu jak deset chlapů. Povalil mě na zem, já jsem se snažil bránit a sousedi, kteří slyšeli hluk, zavolali policii. Policie kupodivu dorazila velmi rychle, zvonili, klepali na dveře a já jsem slyšel, jak policista říká, pane (…) otevřete nám, potřebujeme s vámi mluvit, ale dveře byly zamčené a František do mě pořád tloukl. Podařilo se mi vysmýknout a nějak doběhnout ke dveřím. V úzké panelákové chodbičce mě František chytil za pravou ruku a tak mi ji zkroutil, že mi dvakrát přelomil předloktí, ale levou rukou jsem stačil otočit klíčem a otevřít dveře. Policie se dostala dovnitř a už Františka nějak zpacifikovali a odvezli k hospitalizaci. Tak dopadl můj první krizový zásah.

Hlavní chyba, které jsem se dopustil, spočívala v tom, že jsem za Františkem šel sám. Na základě téhle zkušenosti jsem později při Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov vytvořil krizové oddělení s výjezdní službou. Za akutně zblázněnými pacienty vyjížděli vždy dva pracovníci krizového oddělení. Než se tým krizového oddělení naučil zvládat situace, v nichž ze strany nemocného člověka hrozilo agresivní chování, dopustil se také mnoha chyb. Například jeden psychiatr, který nebyl krizový pracovník, vyjel bez přípravy společně se zdravotní sestrou za jednou pacientkou. Zazvonil u dveří, otevřela vysoká šlachovitá ženská a on řekl: „Dobrý den, já jsem psychiatr a potřebuji s vámi mluvit!“ A okamžitě dostal ránu do obličeje. Samozřejmě jsme to pak vyhodnocovali a říkali jsme si, že takhle ne.

Úplně první zkušenosti jsem nasbíral před více než třiceti lety v psychiatrické léčebně Kosmonosy. Jeden vysoký pacient, který se dostal do psychotické krize, potřeboval uklidňující injekci. Řekl jsem sestře na oddělení ´dejte mu Cisordinol acutard´ to je akutní injekce, která člověka zklidní. Otočil jsem se k němu zády a začal jsem si sedat. To byly dvě chyby. Za prvé otočit se zády k pacientovi, který je napumpovaný a za druhé neudržet
s ním stejnou rovinu očí. Takže po mě skočil a začal mě ze zadu škrtit. Nakonec jsem se mu vysmekl a pak přiběhl nějaký ošetřovatel, který mu bodl injekci. Z každé takové chyby jsem se o něčem poučil. A členové výjezdního krizového týmu také. Naprostá většina jejich zásahů probíhá v klidu. Krizový tým při Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov funguje už patnáct let. V České republice je prakticky jediný.