Od té doby, co zpěvačka Iveta Bartošová spáchala sebevraždu, za mnou přicházejí kolegové terapeuti a říkají, že jejich pacienti o této tragické události často mluví.

Mnohokrát jsem se ve své praxi setkal s tím, že když někdo v rodině spáchal dokonanou sebevraždu, v další generaci, nebo ob generaci, opět někdo spáchal sebevraždu. Jako by to byl jakýsi vzor, jak řešit stresovou situaci. Když mohl dědeček tímto způsobem ukončit život, je pro mě snazší volit stejný způsob. Sebevražda Ivety Bartošové u lidí s psychickou poruchou, alespoň podle toho, co slyším, pro naše pacienty jako návod naštěstí nezafungovala. Její čin jim ale umožnil téma sebevraždy ventilovat.

Jsem přesvědčen, že každý druhý nebo třetí člověk někdy měl podobný nápad. Ať už jenom v té podobě „nejradši bych tady nebyl“ nebo i ve formě vážnějšího úmyslu „zabiju se.“ Téma sebevraždy se táhne jako červená nit celou historií lidstva, ale je to téma tabuizované. Není se čemu divit. Konec konců ještě v minulém století byli sebevrazi pohřbíváni za hřbitovní zdí, protože si vzali život proti přání Boha. Pokud spáchá sebevraždu nějaká slavná osobnost, lidé získají odvahu tabu porušit. Když to mohl udělat někdo tak krásný, bohatý a slavný, tak já obyčejnská žena o tom také můžu mluvit.

Podobně jako smrt Ivety Bartošové v minulosti zapůsobily sebevraždy jiných významných nebo slavných lidí, jako byl například Bohumil Hrabal. Pokus o sebevraždu má za sebou také herec Marek Vašut. Ten odtabuizoval najednou hned dvě témata, depresi a sebevraždu. Od té doby se u nás o depresích a o sebevraždách daleko víc píše a mluví. Obdobně kdysi profesor Sigmund Freud odtabuizoval téma dětské sexuality, které tehdejší puritánská společnost zakrývala mlčením.

Je potřeba rozlišovat mezi dokonanou sebevraždou a pokusem o sebevraždu, v psychiatrickém slangu označovaném jako demonstrativní suicidální chování, kterým člověk vlastně volá o pozornost a o pomoc. Lidé, kteří se pokusí o demonstrativní sebevraždu, obvykle volí jemné prostředky, především léky, dřív to býval plyn. Většinou je sebevražedný pokus zrežírován tak, aby člověk byl ještě zachráněn. Sebevražedné chování vážně duševně nemocných se liší. Statistiky udávají, že jeden z deseti pacientů se schizofrenní poruchou spáchá (dokoná) sebevraždu, skutečně se zabije.

Mimo jiné je to také tím, že vážně duševně nemocní lidé volí tvrdé, razantní, definitivní způsoby sebezabití, většinou je to oběšení, utopení, skok z výšky, pokud mají střelnou zbraň, tak ji použijí. To znamená, že to myslí fakt vážně a nepočítají se žádnou záchrannou. Pokud o svém úmyslu mluví, je větší šance, že k sebezabití ve skutečnosti nedojde.

Když ke mně přijde pacient s tím, že se chce zabít, řeknu „OK, hm a jakým způsobem ?“ Zpravidla se ukáže, že zatím neví jak, prostě zabít se. „Nevíte, jak se zabít? To já to mám promyšlené.“ Řeknu, že ho chápu, že tahle myšlenka může napadnout každého, a že když neví, jak ji zrealizovat, že mu poradím. A nabídnu svůj bláznivý model, jak ukončit život.

Prostě vypravit se někam do vysokých hor, kde je sníh a mráz, cestou si koupit litrovku nějakého tvrdého alkoholu a jít a jít někam nahoru a při tom popíjet ten tvrdý alkohol, který způsobuje rozšíření cév. Člověk sice vnitřně cítí teplo, alkohol zahřívá, ale ve skutečnosti teplo ztrácí, jak se mu rozšiřují cévy. A člověk jde a jde, až už dál nemůže, řekne si, nejlepší by bylo na chvíli si lehnout, a pak ho za dva roky najdou zmrzlého. Tomu říkám „dolce morte“ – sladká smrt.

Pacient se buď rozesměje, nebo řekne „a kde teď budu hledat nějaké hory se sněhem.“ A tím už se otevírá cesta k dalšímu terapeutickému procesu. Přiznám „to je složité, já sice plně respektuji vaše přání, ale víte co, domluvme se na tom, že mi dáte měsíc, a já udělám všechno pro to, abych vám pomohl.“ A v devadesáti devíti procentech případů to funguje.