MUDr. Cimický byl médii označen jako sexuální obtěžovatel pacientek - a to právem. V psychiatrické obci není však jediný.

V pondělí ČT1 uvedla dokumentární pořad, ve kterém byl MUDr. Cimický téměř pranýřován za sexuální obtěžování pacientek. Není mi ho líto. To, z čeho byl nařčen, skutečně spáchal. A to v možná ještě větší míře. Jsem však přesvědčen, že v naší psychiatrické, sexuologické, psychoterapeutické aj. praxi se podobného jednání dopustilo vícero jedinců, jen doufám, že ne v takovém rozsahu.

Určitě k tomu přispívá nerovnoměrné postavení ve vztahu terapeut-pacient. Terapeut, tedy lékař, se jeví pacientům coby dominantní, autoritativní postava s téměř neomezenou mocí. Sedí si ve své pracovně v bílém plášti, obklopen dalšími terapeutickými atributy. K němu přichází pacient či klient se svými obtížemi. Někteří psychiatři dokonce měli potřebu zdůrazňovat výsostnost svého postavení tím, že seděli zády k pacientovi v obrovském křesle a psali na počítači, co pacient říká, zatímco ten byl usazen na malou stoličku.

V moci psychiatra je možnost rozhodovat takřka o všem. O tom, co je pravda a lež. O tom, co je reálná skutečnost, či nemoc. Pokud se jedná o projevy psychické nemoci, navrhuje odpovídající terapii, většinou psychofarmaky. Na něm je rozhodnutí, jaký lék a v jaké miligramáži pacient dostane, může takto ovlivňovat jak jeho nemocné příznaky, tak i pacientův celý život. Může taktéž rozhodovat o nezbytnosti hospitalizace, dobrovolné či nedobrovolné, a o její délce. Pacient je pochopitelně plně odkázán na rozhodnutí vyšší moci a může se stát na terapeutovi i závislým.

Takovéto asymetrické vztahy s tendencí k vytvoření závislosti probíhají nejen u psychiatrů, ale i u terapeutů, kteří léky neordinují. Na pacienta působí takzvanou psychoterapií. Jenže psychoterapie je velmi mocná a v případě jejího nevhodného použití může pacienta i vážně poškodit. Kdysi jsem se seznámil s výzkumem na amerických psychoanalyticích. V tomto anonymním výzkumu se potvrdilo, že cca 40% psychoanalytiků mělo během své terapie erotický či sexuální kontakt se svými klienty. V případě psychoanalýzy snad k tomu dopomáhá i uspořádání pacienta a terapeuta v místnosti. Pacient leží na gauči, zatímco terapeut za jeho hlavou si dělá poznámky. Součástí psychoanalytické práce je vytvoření takzvaného přenosu, tedy záměrného vyhrocení vztahu závislosti klienta vůči svému terapeutovi. Poté se vzniknuvší vztah terapeuticky zpracovává.

I já jsem se během své čtyřicetileté psychiatrické praxe setkal s tím, že se do mě některé mé pacientky zamilovaly. Například mladá pohledná slečna se svádivýma očima ke mně vzhlížela málem jako k božské autoritě. Dokážu si představit, ba přímo vím o takových případech, kdy terapeut svou roli neustál a došlo k porušení terapeutických hranic. Takovému pokušení může odolat jedině vnitřně stabilní jedinec s patřičnou psychiatrickou a psychoterapeutickou erudicí. Proto jsem přesvědčen, že MUDr. Cimický je pouze na vrcholu domnělého ledovce.