Někteří lidé s diagnózou schizofrenie uvažují o tom, zda se mohou stát rodiči, respektive mít děti. Většina psychiatrů to nedoporučuje, ba přímo zakazuje. Je to správné řešení?

Podíváte-li se do námi užívané klasifikace duševních chorob, najdete, že schizofrenie je závažné duševní onemocnění, které se projevuje dvěma typy příznaků. První typ příznaků je nazýván pozitivním, respektive produktivním. Sem patří bludy a halucinace. Druhý typ příznaků jsou tzv. negativní a patří mezi ně apatie, emoční oploštělost, inhibice psychomotorického tempa atd.

Blud je nevývratné přesvědčení o něčem, co neodpovídá skutečné realitě. Halucinace je šálený vjem, který je produktem kteréhokoli z našich smyslů. Nejčastější blud je paranoidní, tedy podezíravý. Nejčastější halucinace je sluchová. Odborná i laická veřejnost je zpravidla přesvědčena, že schizofrenie je nevyléčitelné onemocnění a že její léčba musí trvat po celý život.

Problém je však v tom, že schizofrenie není vždy stejná. V klasifikaci nemocí sice máme uvedených šest typů tohoto onemocnění, a to od paranoidní sch. až po katatonní. Toto však nemám na mysli. Existuje tzv. bleulerovské třetinové pravidlo, které je známé a stále funkční již sto let. Dle tohoto třetinového pravidla se udává, že jedna třetina lidí s touto diagnózou se vyléčí po jedné atace schizofrenie zcela. U druhé třetiny se tyto ataky objevují během života častěji a mají pak pochopitelný dopad na fungování dotyčného jedince v jeho životních rolích. U poslední třetiny (zpravidla se to týká lidí s negativními sch. příznaky) onemocnění probíhá dlouhodobě, někdy celoživotně.

V takovýchto případech jedinec potřebuje silnou podporu ze strany zdravotnické, psychologické i sociální. Vtip je v tom, že předem nikdy nevíme, jakým průběhem nemoci se bude dotyčný člověk ubírat. Bohužel se často stává, že zvláště ve velkých psychiatrických institucích se tato diagnóza, která je zatížena velkým stigmatem, dává pacientům velmi lehce, a to třeba již po několika měsících průběhu onemocnění. Ačkoliv v takovémto případě by určitě bylo na místě použít diagnózu přechodná psychotická epizoda.

Ve své dlouhodobé psychiatrické praxi jsem se zaměřoval a stále zaměřuji především na pomoc lidem s diagnózou schizofrenie. Minimálně desetkrát jsem byl osloven především ženami s tímto onemocněním, zda mohou mít děti. Vždy jsem si dotyčný pár (většinou se jednalo o situaci, kdy oba partneři měli nějaké duševní onemocnění, jeden z nich dg. schizofrenie) pozval na společné setkání. Seznámil jsem je s výše uvedenými skutečnostmi, snažil jsem se odhadnout stupeň přiléhavosti této diagnózy a možný následný průběh. Dále jsem je seznámil s tím, že na původu schizofrenie se podílí faktory biologické, psychologické, sociální a spirituální. Že ačkoliv genetický přenos není zanedbatelný (když jeden schizofrenní jedinec má dítě se zdravým člověkem, tak je desetiprocentní pravděpodobnost, že jejich dítě se taktéž narodí s vrozenou vyšší citlivostí a tudíž vyšší zranitelností a tudíž vyšší inklinací ke vzniku schizofrenního onemocnění; pokud oba budoucí rodiče mají tuto diagnózu, procento genetického rizika je více jak dvojnásobné).

Tyto biologické faktory zpravidla podávám v duchu optimistického realismu. Dále pak zdůrazňuji vliv dalších velmi významných faktorů podílejících se na vzniku daného onemocnění. A to se jedná právě o faktory psychologické, sociální a spirituální. Na rozdíl od genetického přenosu tyto faktory jsou zvenčí i vnitřně ovlivnitelné. V rozhovoru s budoucími rodiči jsem jim také pomáhal zmapovat jejich situaci, co se týče přístupu k finančním zdrojům, dále co se týče pomoci ze strany rodinných příslušníků, jejich celé sociální zakotvení v okolním prostředí atd. A poté jsem jim dal ku zvážení, zda chtějí toto riziko podstoupit. Ubezpečil jsem je, že pokud se rozhodnou, že ano, bude jim poskytnuta adekvátní pomoc jak z mé strany, tak ze strany ostatních pomocných terapeutů. Mám konkrétní přehled o skoro deseti rodičích, kterým se narodily jedno či dvě děti. Pro nikoho z nich to není situace jednoduchá, avšak s výraznou pomocí okolí všechny rizikové situace zvládají velmi dobře.

Takže má odpověď zní, že ano, avšak za určitých podmínek.