Psychiatři by neměli uvažovat jen o psychiatrických symptomech svých pacientů, ale také o nich samotných. Duševně nemocný člověk má stejné potřeby jako všichni ostatní. Patří mezi ně i partnerský vztah.

Klasická psychiatrie má za cíl zbavit pacienta psychiatrických symptomů a tím končí. Léčba psychózy, například bipolární poruchy nebo schizofrenie, u nás začíná nasazením léků a v optimálním případě končí vymizením příznaků. O člověka, jeho osobnost a život (včetně partnerských vztahů) se psychiatrie nezajímá.

Abych byl k psychiatrům spravedlivý, donedávna se nedalo dělat o moc víc. V padesátých letech dvacátého století byla objevena klasická neuroleptika. Jsou to léky, které tlumí psychotické projevy, ale zároveň působí tlumivě na organismus pacienta, protože ovlivňují celou šedou kůru mozkovou. Pacienti neměli tolik halucinací a bludů, ale byli pasivní. Necítili potřebu někam chodit, natož pak se s někým seznamovat. Říká se, že po objevu Plegomazinu, prvního neuroleptika účinného na psychózu, pacienti sice byli puštěni z klecí a lůžek, ale jen proto, aby zalezli pod radiátory, protože Plegomazin a podobné léky, snižují tělesnou teplotu. Personál se o ně mnohdy dostatečně nestaral, takže často měli od radiátorů typické spáleniny.

Teprve před 15 lety nastala éra „atypických neuroleptik“, jako je třeba Zyprexa nebo Risperidon, které vedle toho, že odstraňují příznaky nemoci, pacienta také aktivizují. Nemocní, kteří se do té doby léčili klasickými neuroleptiky, začali po jejich podání procitat, vnímat okolní svět. Ukázalo se však, že mnohdy na to nebyli připraveni.

Jeden sedmačtyřicetiletý pacient, který dlouhodobě užíval klasické neuroleptikum, mě požádal, abych mu nasadil lék ze skupiny atypických neuroleptik. Za dva měsíce přišel, že „už na to nemá.“ Najednou začal cítit potřebu navazovat kontakty se ženami, které potkával na ulici, ale po dvacetileté psychiatrické kariéře s plným invalidním důchodem, tuhle výzvu (nový lék) sám odmítl.

Schizofrenie nejčastěji propuká mezi třináctým a devatenáctým rokem. Nemocní mladí lidé (vlastně kluci a holky v pubertě) mají stejné potřeby jako jejich vrstevníci, ale bez pomoci odborníků a okolí (rodiny, přátel, společnosti) je nemohou naplnit. Chtějí se zařadit mezi ostatní, pracovat, mít někoho blízkého. Moderní léky jim sice dávají velkou šanci na uzdravení a návrat do normálního života, ale společnost ani odborníci na to zatím nejsou připraveni. Farmakoterapie, ambulantní psychiatrická léčba (jednou měsíčně deset minut) nebo hospitalizace, celoživotní nálepku schizofrenik a případně invalidní důchod, to je většinou vše, co je lidem trpícím psychózou nabízeno.

Na začátku onemocnění, při první psychotické krizi, by měl pacient (a také rodiče a další blízcí) dostat od lékaře co nejoptimističtější (avšak realistickou) informaci – že ani případné onemocnění není celoživotní, že nemusí brát celý život léky a snášet vedlejší příznaky, že mají velkou šanci na uzdravení, že je možné, aby dostudovali, našli si zaměstnání a partnera. Bohužel se velmi často od psychiatra dozvědí pravý opak. Přitom u jedné třetiny pacientů nakonec dojde k úplnému uzdravení a u další třetiny alespoň k částečné úzdravě, kdy člověk navenek působí normálně, i když podle potřeby bere malé množství léků.

Schizofrenie narušuje fungování člověka v mnoha rovinách – sociální, pracovní, vztahové – jak vůči rodičům, tak vůči svým vrstevníkům, včetně intimní partnerské oblasti. Duševně nemocní proto potřebují komplexní péči. Nejde jen o léčbu základního onemocnění (farmakoterapii), ale také o pomoc v oblasti pracovní, sociální, vztahové. V průběhu uzdravování postupně klesá význam podávání léků, naopak stoupá význam individuální a skupinové psychoterapie a dalších forem psychosociální rehabilitace. Jde například o nácvik kognitivních funkcí, zlepšení koncentrace, pozornosti, paměti, orientace v novém prostředí a dalších schopností, které byly psychózou a působením léků výrazně oslabeny.

Do sociální rehabilitace spadá i vylepšování komunikačních dovedností a získání schopnosti navázat a udržet si partnerský vztah. Pro duševně nemocného člověka to bývá velmi obtížný úkol, i když prošel komplexní léčbou a jeho kognitivní funkce se vracejí k normálu. Než se začne připravovat na navazování partnerských vztahů, měl by projít individuální a skupinovou terapií, které mu pomohou vnitřně zpracovat, co se s ním vlastně stalo. Člověk, který je stále ve víru halucinací a bludů, neuvažuje o partnerských vztazích. Nácviku komunikačních dovedností se ale mohou účastnit i lidé, kteří nejsou ještě zcela uzdraveni a mají třeba zbytkové halucinace. Důležité je, že mají chuť se s někým seznámit. Mít aspoň kamarády, patřit do nějaké party, mít partnerku nebo partnera a případně i založit rodinu.

Většinu mladých lidí, kteří za sebou mají akutní fázi duševního onemocnění, dělí od těchto cílů mnoho bariér. Některé vznikaly už v dětství. Valná většina mých budoucích pacientů měla trojku z tělocviku. Obvykle jsou totiž psychomotoricky méně obratní, než ostatní. Většina z kluků, kteří prošli mou ordinaci, byli vzorní žáci v prvních lavicích. Nedělali žádné lotroviny, neběhali po ulicích, nehráli fotbálek, drželi se máminy sukně. Osmdesát procent z nich neumí plavat, možná proto, že je příliš ochranitelská matka nepouštěla s ostatními na koupaliště nebo k řece. Jejich vývoj se tedy trochu lišil od vývoje vrstevníků, byli něčím nápadní už před propuknutím nemoci.

Kvůli své odlišnosti spousta z nich (v literatuře se uvádí kolem čtyřiceti procent) zažila různé formy šikany a psychického zneužívání už ve školce a ve škole. Hodně často v anamnéze figuruje rozvod rodičů, nebo stěhování, vykořenění ze základního teritoria. Rozvody a dlouhodobé konflikty rodičů, jsou tam skoro vždycky.

Když takzvaná „hyperprotektivní matka“ dítěti nic neumožní, protože se o ně bojí (možná si tak nahrazuje něco, co jí chybí), je to z její strany forma manipulace, jemného psychického zneužívání. Člověk se pak nemůže normálně vyvíjet, což je typické pro většinu mých pacientů. Jejich vývoj byl zpomalen, jsou jako by přibrzděni. Spolužáci už chodí do tanečních, blbnou s holkama a chodí do hospody, oni tohle většinou nedělají. Jsou opožděnější, ne na úrovni intelektu, ale v oblasti sociální. Pod vlivem dalších nepříznivých faktorů se u tohohle poslušného, vzorného studenta, který má akorát trojky z tělocviku, může rozvinout psychóza.

Jedna pacientka, říkejme jí Zuzana, byla jiná než její kamarádky. Začalo to už na základní škole, nezapadla mezi ostatní, spolužáci ji nebrali. Zuzana si na obranu vytvořila fiktivní svět svých vlastních kamarádů. Vymyslela si virtuální skupinu asi dvaceti lidí, kterou vedl jakýsi Martin a s těmi si vystačila, nepotřebovala kamarádky, které se jí posmívaly. O přestávce nešla s holkama na dvůr, ale zůstala v lavici a prožívala svůj fiktivní svět. Tím se od nich ještě víc vzdalovala a provokovala ostatní. Bludný kruh se roztáčel čím dál víc. Zlom nastal v době, kdy jí bylo osmnáct. Její virtuální přátelé se začali obracet proti ní, začali na ní útočit a dotýkat se jí, působili jí bolest. Zuzana přitom trpěla sebeobviňováním, cítila se jako „ta špatná“ a tak si vytvořila druhou, fiktivní Zuzanu, která byla dobrá, úspěšná a patřila do té virtuální party. Čím dál víc ale cítila, že ta druhá Zuzana do ní vstupuje, aby ji zevnitř nějak požírala, aby vypadala jako skutečná Zuzana a nakonec ji nahradila.

Průměrná délka neléčeného období (tj. období od vzniku prvních psychotických příznaků po zahájení jejich léčby) je jeden rok, ale může to být i několik let. V této fázi se z původní malé jinakosti postupně stává větší odlišnost a mizí kontakt s realitou. Jak se psychóza rozvíjí, člověk se čím dál víc vzdaluje reálnému světu. Narůstá v něm tlak jako v papiňáku, ale okolí to obvykle nevnímá. Pak stačí malý spouštěč a dostaví se přechodná psychotická krize, během níž se člověk už úplně ztratí ve svém vnitřním světě. Léčba často začíná až když mladý muž nebo dívka pod vlivem akutních bludů či halucinací něco provede – snaží se přeplavat Vltavu, vyskočí z okna, zmlátí rodiče.

Po takové excesu se ocitnou na psychiatrickém lůžku a už jsou v dalším soukolí, které je začne masírovat. K odlišnému a opožděnému vývoji jejich osobnosti se přidá pobyt na psychiatrii, během něhož třeba na dva měsíce vypadnou z normálního života.

Pro většinu psychiatrů končí schizofrenní ataka takzvanou remisí – obdobím klidu, kdy vlivem léků a případné hospitalizace odezní akutní psychotické příznaky. Avšak u sedmdesáti až osmdesáti procent případů dochází v období remise k depresivnímu propadu. Podle mého názoru je to ještě součástí ataky. V tomto období se pacienti nejčastěji pokoušejí o sebevraždu a potřebují možná daleko víc pozornosti než v akutní fázi. Člověk a jeho blízcí se musí vyrovnat s tím, co se stalo. Rodiče i jejich nemocný syn či dcera musí přehodnotit své ambice a plány, což je velmi složitý proces.

„Narovnávací“ období je většinou zdlouhavé, nekolikaměsíční. Nemocný se začleňuje zpátky do normálního života, bere léky s vedlejšími účinky. Většina mých pacientů a pacientek trpí osamělostí, nemají partnerské vztahy. Diagnóza a léky ještě víc zpomalují jejich psychosociální a sexuální vývoj. Dostali černou nálepku schizofrenik, schizofrenička a dostali psychofarmaka, které často způsobují poruchy sexuálních funkcí. U kluků především poruchy erekce a ejakulace, holky přestanou menstruovat a mají laktaci, i když nejsou gravidní. Dívka která nemenstruuje, si připadá méněcenná. Obdobně je to u kluků při potížích s erekcí. Tyto problémy jsou subjektivně nepříjemné a proces seznamování a naplňování partnerského vztahu dost komplikují. Často se mnou řeší, když už se s někým seznámí, kdy mají říct partnerce, nebo partnerovi, že se léčí nebo léčili na psychiatrii nebo že užívají léky.

Většina mých pacientů touží po partnerském vztahu, stejně jako jejich vrstevníci. Řada z nich se však v důsledku opožděného vývoje setkává s dalšími komplikacemi – například s tím, že je druhé pohlaví nepřitahuje tak, jak si myslí, že by je mělo přitahovat. Začínají se bát, zda nejsou homosexuálně orientovaní. Na to se nabalí sebeobviňování typu: „Jsem gay. Co by tomu řekli rodiče.“ Jeden kluk tak nakonec dospěl až k sebevraždě, přitom jeho závěr byl nepravdivý. Šlo jen o psychosexuální nediferencovanost, která se v budoucnosti mohla změnit.

Takže na závěr ještě jednou podotýkám, že bez různých forem psychoterapie (včetně rodinné) pouhá psychiatrická péče nestačí.