Díky za reakce na článek „Co se může, ale nemusí stát, když se člověk zblázní“ i za vyjádření podpory. Bohužel se nemohu účastnit diskuse průběžně, byť mnohé otázky a připomínky pokládám za důležité. Dovolím si na ně reagovat v tomto příspěvku – pro mne časově úspornější formou.

Michal Macek: Děvče jezdilo po Václaváku na koni kolem sv. Václava a modlilo se. Strážníci ji strhli z koně, protože prý „byl nervózní a hrozilo, že někoho zraní“ a slečnu odvezli rovnou do Bohnic. Odkdy jsou pražští strážníci odborníky na psychiku koní?
Mohlo se jednat o momentální afektivní reakci třeba na rozchod s partnerem a klidně vedený rozhovor s příslušníkem policie by stačil k vyřešení situace. Pokud by i pak měli příslušníci policie podezření, že dotyčná slečna má závažné psychické problémy, bylo by namístě zavolat záchranku. O dalším postupu pak musí rozhodnout lékař, který se záchrankou přijede.

Karel: Prožívání pacientů je deformováno různými vlivy – rodina, výchova, geny. Výsledkem je velký vnitřní zmatek, odcizenost sobě i okolí a neschopnost rozlišovat mezi vnitřními stavy a okolní realitou. Není lepší dlouhodobá (nejen skupinová) terapie vedená zkušeným terapeutem, která pomůže narovnat pokřivené vztahy k okolí i s sobě samému, než užívání léků? Není pro odborníky pohodlnější předepisovat léky a dávat „užitečné“ rady či provádět testy než jako terapeut podstoupit tuto metodu nejdříve sám, a poté ji případně nabídnout?
Jsem jednoznačně přesvědčen, že profesionál, který má vykonávat psychoterapii, musí nejdříve sám projít nějakým psychoterapeutickým procesem. Předem ale nikdy nelze říci, jaká terapeutická odpověď je lepší, zda farmakoterapie nebo individuální či skupinová psychoterapie. Každý člověk je specifické individuum se svými specifickými zážitky, mnohdy bolestnými a potřebnou terapeutickou odpověď je třeba ušít na tělo dle jeho aktuálního stavu. Také je možné kombinovat obě dvě terapeutické cesty, jak podávání léků tak psychoterapii. Někdy je nezbytné započít terapii podáváním léků a posléze při snižování jejich dávek přidávat čím dál víc psychoterapie. Vždy je nutné vycházet z konkrétní, aktuální situace a podle ní flexibilně uzpůsobovat terapeutický přístup.

skeptický: Spousta tzv.duševních onemocnění je způsobena jedem v jídle a lécích, kterými se nás otcové světa (prostřednictvím jimi vlastněného potravinářského, chemického a farmaceutického průmyslu) snaží sprovodit ze světa a ještě na tom vydělat. Prokazatelné jedy jsou dnes schváleny jako bezpečné ke konsumaci a jejich schválení má podezřelou historii. Věřím, že pokud by byl původce odhalen, nebyl by zájem o nápravu.
Zajímavý názor, rád si s Vámi o tom popovídám ve své ordinaci.


dříve ruda: Mně se to jeví tak, že příčiny psychiatrických onemocnění nám (vám) zatím unikají. Co umíme (umíte), utlumit pacienta, to nemá s léčbou nic společného.
Ty nejniternější příčiny psychických onemocnění opravdu doposud neznáme, což je dáno obrovskou složitostí lidského mozku a lidského života. V posledních padesáti letech nicméně řada výzkumů odhalila například chemické látky, které jsou zodpovědné za vznik psychických poruch (dopamin, serotonin, atd.), avšak to samozřejmě nestačí…

Člověk: Pro psychiatry vůbec není problém zlikvidovat celou nepohodlnou famílii a z každého, kdo jenom trošíčku bude odporovat, udělat nebezpečného blázna. Člověk je zdráv, dokud nenavštíví lékaře.
S Vaším názorem nemohu souhlasit. Před pětadvaceti lety jsem složil Hippokratovu přísahu, ve které se zavazuji léčit lidi tím nejlepším způsobem a nikoliv jim škodit, respektive z nich dělat blázny. Nesouhlasím ani s tvrzením, že dokud člověk nevyhledá lékaře, je zdráv. Bohužel často lidé umírají právě proto, že nevyhledali včas lékařskou pomoc.

Styx: Za dvacet let se vůbec nic nezměnilo. Časy se mění, psychiatrie zůstává.
Ano, psychiatrie stále existuje a doufám, že bude existovat i nadále jako vysoce kvalifikovaný medicínský obor poskytující na základě nejnovějších vědeckých poznatků péči o duševně nemocné. Nicméně máte pravdu, že v naší republice se systém poskytování psychiatrické péče jenom minimálně posunul kupředu. Deficit spočívá především v nerozvinutí tzv. komunitní péče. Například vůči Velké Británii v této oblasti zaostáváme zhruba o třicet let.

Nuba: Jedna z mých dcer kráčí již řadu let Vámi popsanou schizofrenickou cestou a my s ní. Bohužel, moje dcera patří do poslední třetiny pacientů s negativní prognózou a tím pádem se vším, co k tomu patří. Plný invalidní důchod, 1x za 14 dní injekce a hrsti prášků denně, občas léčebna, kde obývá pokoj s 11 dalšími více či méně postiženými. Většina lidí neví, co je to za muka mít psychické onemocnění. Situace ve vztahu k postiženým lidem se pomalu zlepšuje, ačkoli vůči psychicky nemocným lidem zůstává řada předsudků, ze kterých pramení i výsměch těch, kteří si zdraví a života vůbec neváží. I mě trápí v horších chvílích obava, jak moje dcera bude žít, až se o ni nebudu moci starat. Situace v různých ústavech a domovech není dobrá, ze svojí praxe to vím, je to otázka i finanční a ta je jak známo vždycky špatná. Proto podporuji řadu aktivit, které udržují tyto lidi co možná nejdéle v kontaktu se světem a neizolují je. Je to např. sdružení Práh v Brně, kam dcera docházela, nebo projekt na výstavby domů na půli cesty. Mnohem větší pozornost by se měla věnovat i chráněnému bydlení a chráněným dílnám, kde mohou pod dohledem tito nemocní najít uplatnění a alespoň jakýs takýs pocit že nejsou ze společnosti vyřazeni.
Bez obětavých blízkých lidí jako jste Vy, by vážně duševně nemocní neměli žádnou šanci. Společný tlak rodičů, pacientů a odborníků představuje zřejmě jediný způsob, jak prolomit bariéru lhostejnosti a zahájit změnu zanedbaných poměrů v naší psychiatrické péči. Jedním z ostrůvků pozitivní deviace je určitě brněnské sdružení Práh.

Linda: Na uzavřeném oddělení si může psychiatr dělat s pacientem co chce. – myslím tím sex. Kdyby si stěžoval, prý z něj udělají paranoidního schizofrenika a pobyt bude velmi dlouhý. Prý není těžké napsat do karty, jak halucinuje atd. Když se pacient podrobí, protože nemá šanci to jinak řešit, je do měsíce propuštěn. Následky v podobě nesnášenlivosti sexu, doteků, narušení vztahů, úzkosti a stresu si nese sám. Když se jde svěřit dalšímu "odborníkovi" nikdo to buď neřeší, nebo je pravdivý příběh označený za lež, v horším případě za blud vyžadující léčení silnou medikací. Znalecký posudek vypracuje lékař, který brutálně zneužíval. Tvrdit, že jde o paranoiu nebo nenávist vzniknou ze zamilovanosti do terapeuta, je jednoduché. Skutečně nikdy nikde žádný terapeut nikoho nezneužíval a všichni si to vymýšlejí?
Ve velkých psychiatrických zařízeních zvláště za minulého režimu mohlo docházet k pokusům o sexuální zneužívání, ale nedomnívám se, že by odpor pacienta vedl ke stanovení Vámi uvedené diagnózy.
Je známo, že v rámci individuální psychoterapie může vzniknout mezi terapeutem a jeho klientkou erotický vztah, který se v odborné terminologii nazývá přenosový. Samozřejmě poté záleží na profesionalitě terapeuta, zda a nakolik dokáže s přenosovým vztahem terapeuticky pracovat, anebo podlehne momentálnímu pokušení…

abc: Proboha, já jsem také přeplaval Vltavu (pravda ne v zimě, ale být to sázka, kdo ví), kouřil trávu (jako každý na VŠ) a nejím maso (jako několik procent lidí v ČR). To vše je naprosto normální.
Souhlasím s Vámi, že přeplavat Vltavu, kouřit trávu a nejíst maso může být čistě Vaše rozhodnutí. Nicméně u mnoha pacientů, s nimiž jsem se setkal, bylo obdobné jednání realizováno už pod vlivem psychotických prožitků, bludů a halucinací. Četné výzkumné studie potvrzují že kouření trávy vznik těchto psychotických příznaků posiluje.


Pavel Pohodička Němec: V článku a komentářích jsou zápornými hrdiny psychiatři a pacienti. Ale co systém, který trvale deptá člověka zcela nepřipraveného na život? Všiml jsem si, že mnoho mladých lidí současný systém ignoruje a žije jakýmsi ignorujícím životním stylem.
Toto téma by bylo na sáhodlouhou debatu. Faktem je, že v posledních desetiletích duševních nemocí přibývá.

vodník Kebule: I když nemáte žádnou chorobu, lékař už vám nějakou vždycky najde. Jsou to mnohdy jen mastičkáři, šarlatáni, lemplové nebo vyčůraní darmožrouti. Nejsem na marjánce a přesto jsem v životě udělal tolik "nenormálních" skopičin, že bych nejméně při každé druhé z nich mohl klidně skončit přikurtovaný na oddělení, pokud by mě při tom tedy někdo odchytil. Neodchytil a tak je mi fajn.
Není lékař jako lékař.

mozny4: Trpím depresí(5 let), stavy před zahájením léčby byly děsivé, kdo nezažil, neví o čem mluvím. Jednou jsem se odvážil zaklepat na dveře psychiatra. Nelituji. Cítím se jako člověk a jen lituji, že jsem díky hloupým předsudkům naší společnosti která psychiatrii stigmatizuje, přišel o spousty let života.
Máte pravdu, že psychiatrie coby medicínský obor je zatížena velkou stigmatizací. Vede to k tomu, že mnoho lidí, kteří potřebují psychiatrickou pomoc, ji nevyhledají a jejich utrpení se čím dál víc prohlubuje.

bossinger: Mé dceři také oznámili, že je schizofrenik, ale závěrečné testy to neprokázaly, prý byly tzv. hraniční. Pak jsem se dozvěděla, že v těchto případech se mají po nějaké době testy opakovat. Nebyl vůbec zájem, ať bere prášky a až bude nejhůř na pár dní si "půjde zase lehnout". Jakým způsobem se lze dožadovat nových testů, aby se diagnóza potvrdila, či vyvrátila?
O psychodiagnostické testy může požádat kdokoliv z nás, avšak nejdříve po roce od té doby, co byly stejné testy provedeny naposled. Je však potřeba vědět, že když člověk sám žádá o psychodiagnostické vyšetření, je povinen ho zaplatit. Pokud v rámci terapeutického procesu vzniknou pochybnosti o závěru psychodiagnostického vyšetření, lékař ordinuje další vyšetření, avšak musí být dodržena jednoroční lhůta.

Vegetarián: Proboha odkdy je vegetariánství znak duševní choroby?
To jsme si neporozuměli. V žádném případě nepovažuji vegetariánství za příznak duševní choroby. Vegetariánství jsem uvedl jako jeden z příznaků v kontextu mnoha dalších změn, ke kterým u konkrétního jedince dojde poměrně naráz a neočekávaně (je to stejné jako s vírou v hnutí Hare Krišna).

jirka: To co tady autor popisuje, je celkem zajímavé. Akorát to nemá hlavu ani patu a vůbec nechápu smysl, respektive cíl tohoto textu. Autor ponakusoval několik věcí a v podstatě nevíme co nám chtěl vlastně sdělit...
Autor chtěl ukázat na jednom typickém příběhu a na dalších situacích, které obvykle předcházejí propuknutí duševní nemoci, že v oblasti psychiatrické péče máme celé spektrum nevyřešených problémů. Text vychází z reálných faktů a záměrně byl pojat široce, aby podnítil diskusi na toto téma. Jde mi o to, aby problémy psychiatrických pacientů a jejich rodin vystoupily ze stínu a byly prezentovány v celé šíři – včetně všech normálních potřeb, které má každý (i duševně nemocný) člověk – fungovat v rodině, mít práci, vztah, sociální kontakty, koníčky, atd. Odborná pomoc musí zahrnovat i tyto oblasti a o tom chci začít psát příště.