Vyšehrad – Gottwaldova – zaplať pánbůh, dnes už ne. Nejenom tato hláška zamotala nejednomu cestujícímu pražským metrem v minulých dnech hlavu. Zazněla z úst pana Ivana Medka. Soudě podle toho, co jsem kolem sebe v metru viděl, šlo o příjemnou změnu ve všednosti cestování městskou hromadnou dopravou. Všiml jsem si, jak je najednou ve vagonu metra příjemněji – díky lehkému úsměvu ve tváři. Jak se lidé dávají do hovoru. Jak někteří dokonce přestanou spěchat a raději přejedou stanici, aby si ověřili, že je ta dnešní jízda metrem jiná…

Teď se mě řada lidí ptá, oč vlastně šlo. Pochopili, že v tom nějakou roli hraje Česká televize. Ale nenatáčí pořad o cestování městskou hromadnou dopravou, jak si někteří mysleli. Česká televize přišla se zajímavým nápadem v rámci natáčení dokumentu o panu Ivanu Medkovi.

Tuto výjimečnou osobnost si pamatujeme hlavně jako hlasatele rozhlasové stanice Hlas Ameriky. Ivan Medek nemohl domů velkou část svého života kvůli komunistickému režimu, jenž ho donutil k emigraci. V současnosti nemůže ze svého domu z vážných zdravotních důvodů. Tenkrát i teď pro nás zůstává neznámý, tenkrát i teď jej poznáváme pouze po hlase.

To je také důvod, proč byla záměrem tvůrců dokumentu hra se známým hlasem na trase pražského metra C, kterou Ivan Medek po dohodě s pražským Dopravním podnikem namluvil. Chtěli vědět, zda si jeho hlas lidé ještě pamatují a jak budou vůbec reagovat na hlas, jenž ještě před několika lety sami tajně doma vyhledávali na rozhlasových vlnách.

Celý dokument bude mít zajímavé výtvarné pojetí. Mluví-li Ivan Medek o nás, o současné české společnosti, zvolili tvůrci pořadu pro rozhovor i s ohledem na zdravotní těžkosti jeho protagonisty prostředí pražského kina Aero. Místa, kde se může pan Medek dívat sám na nás a přemýšlet o nás. Pouští mu záběry z minulosti či jeho oblíbené filmy, na které pan Medek reaguje a od nichž se odvíjí jeho vyprávění. Z režijního pohledu je to také možnost, jak na obrázky chudý dokument divácky zatraktivnit. Přes na plátno promítané záběry s osamělým mužem v kině se střihem přenesete do nového prostředí, střihem zajímavě změníte téma hovoru.

Rozhovor v prázdném kině je veden v přítmí. Na židlích bychom snad měli sedět místo pana Medka my a poslouchat jeho připomínání masarykovského „nebát se a nekrást“. Jakési memento, zda není – samozřejmě s jistou nadsázkou – osamocen ve svém tvrdošíjném setrvávání na nejzákladnějších hodnotách slušné společnosti.

Chcete-li u takového přemítání být, pak vám dlužím to nejdůležitější – dokument nazvaný Ivan Medek: O statečnosti, knedlíkářích a líném orchestru vysíláme první srpnovou středu v půl deváté večer na ČT2. A možná v něm budete i vy, milí čtenáři, coby cestující pražským metrem…