Máme strach z exekutorů a tak se musíme chránit: stahovat umělecká díla ze zahraničí a vracet historicky cenné hudební nástroje Národnímu muzeu.

Kvůli exekucím Diag Human stáhly galerie a muzea spravovaná ministerstvem kultury ze zahraničí už na 30 obrazů a nyní má vliv žádosti o odškodné za neuskutečněný obchod s krevní plazmou i na vystupování špičkových českých hudebníků v zahraničí. Umělci například z Talichova nebo Zemlinského kvarteta museli dočasně vrátit housle nebo cello, jež jsou součástí Státní sbírky hudebních nástrojů s mnohamilionovou pojistnou hodnotou.


(foto: wikipedia.org)

Naprosto rozumím tomu, že se Česká republika snaží chránit svůj majetek a že třeba housle od Stradivariho mají nesmírně velkou finanční i uměleckou hodnotu. Také bych byl nerad, kdyby byly zabaveny u soudů ve Vídni či Paříži a kdo ví, kde ještě… Na druhou stranu jde pro úspěšné a špičkové muzikanty o nelehkou situaci: hudební nástroj, na který hrají, ovlivňuje jejich výkon a kvalitu vystoupení. V zahraničí je konkurence hudebníků veliká a chceme-li v ní uspět, musíme nabízet perfektní výkony skutečných osobností se špičkovými hudebními nástroji.

Jak dlouho se kauza potáhne? Kolik výstav, které se plánují na roky dopředu, a kolik hudebních vystoupení například v Evropě kauza ovlivní? A přidají se k ní další exekuční hrozby? Nestane se návodem pro zhodnocení ztrát dalších neúspěšných podnikatelských záměrů v ČR? Začínám mít obavy, že budeme na výstavách v zahraničí vystavovat scany uměleckých děl a pronajímat hudebníkům nástroje, na kterých by tam hráli – bude-li o to někdo stát.

I když obavám o zabavení uměleckých děl a nástrojů rozumím, vidím v nich nejenom pro Paříž a Vídeň jasný signál: ČR má z exekutorů v kauze Diag Human strach a snaží se zachránit, co se dá. A takové chování vyvolává dojem, že ví proč – asi tuší, že spor prohraje… Nebo ho už prohrála?