Do Berlína jsem dorazil vlakem, na hlavní nádraží.




Odjížděl jsem z pražského nádraží v Holešovicích. A byl to zvláštní pocit – v Holešovicích je nádraží smrsknuté do jakési podivně tmavé a špinavě působící haly, přeplněné cestujícími a čekajícími lidmi. Měl jsem jízdenku do první třídy, tak jsem si mohl dopřát čekání na 10 minut zpožděný vlak ve zvláštním salonku. No, přesněji řečeno v jedné místnosti bez oken ve žlutomodré barvě. Téměř bez signálu, takže se mi nepodařilo připojit na internet v mém notebooku. Máte tu možnost jen sedět, ani nic k pití zde nekoupíte. Pak se děsivým tunelem přesouváte na vaše nástupiště a nastupujete do vlaku eurocity mířícího přes Ústí nad Labem a Děčín do Drážďan, Berlína a Hamburku.

V Berlíně je nádraží o poznání větší. A také čistější, plné denního světla, obchodů, občerstvení a usmívajících se (!) lidí. A tak se neubráním pocitu, který jsem míval, když jsem jako -náctiletý přijel poprvé do západního Německa a vystoupil na brémském hlavním nádraží. Přijel jsem do civilizované Evropy. A to jsem patriot a nedám na Prahu dopustit.

Dojem z pražských nádraží musí být ale pro návštěvníky Prahy velmi rozpačitý – ať už v Holešovicích, na Smíchově nebo na Hlavním nádraží, jehož hala a přilehlý parčík připomínají noclehárnu opilců a drogově závislých a kde je častěji než čeština slyšet ukrajinština či romština.

Hlavní nádraží v Berlíně je omračující, velké, pulzující a moderní. A tak jsem si dal závazek, že o něm zjistím něco víc. Takže můj příští blog bude o něm.