A jaká tragédie dnes?
Kladou si Evropané tyto otázky stále častěji, stejně tak jako rakouští novináři? Po červnovém teroristickém útoku islamistů na mezinárodním letišti v Istanbulu, který si vyžádal 42 mrtvých a 239 zraněných civilistů, se například šéfredaktorka časopisu News Eva Weissenberger zabývala analýzou reakcí tištěných médií v alpské zemi na tuto tragédii. Všimla si, že zatímco teroristickému masakru v Orlandu rakouské deníky a týdeníky věnovaly několik stran, v případě Istanbulu se tomu tak nestalo. Hledala také články o nových, dalších obětech mezi utečenci, utopených ve Středozemním moři, anebo zmínky o obětech válečného konfliktu v Iráku. Někdy už téměř marně…
Přední rakouský psycholog a neurolog, profesor Claus Lamm z Univerzity Vídeň jí to vysvětlil tím, že „čím větší utrpení vnímáme a zažíváme, tím paradoxně menší je naše schopnost empatie a soucítění k němu“. Podle něj si člověk dokáže představit spíše utrpení deseti lidí v nouzi, než když jsou jich stovky či tisíce. Právě proto je pak emoční reakce slabší, což je ale podle profesora Lamma i "zdravější pro lidský organismus – nikdo na sebe vědomě nemůže brát břímě dění světa".
Ani jeden z aktérů analýzy netušil, že za pár dnů budeme konfrontováni s dalším terorem a obrovskou tragédií ve francouzské Nice. A že ještě v šoku z tamních událostí budeme sledovat prolévání lidských životů při převratu v Turecku a následně se dozvíme o Afghánci, který v Německu sekerou zaútočil na cestující regionálního vlaku v Bavorsku. A že tedy zase tištěných stran o lidských masakrech přibyde…
Začínám se po ránu bát podívat se na svém mobilním telefonu na zpravodajské portály či zapnout rádio - stalo se zase něco? Daleko či blízko? V myšlenkách se ke zmíněné analýze vracím. Myslím často na nevinné oběti a ty, kteří tady po nich zůstali. A právě s respektem k jejich ztraceným životům doufám, a (ještě) věřím, že Evropané nebudou apatičtější a nenechají se paralyzovat strachem! Protože právě o to jde…