Dnešní den, který je v Cottbusu ve znamení premiérové projekce česko-slovensko-irského filmu Lištičky, přinesl do „L.A. Východu“, jak tu v Lausitz (Lužicko) s oblibou během festivalu říkají, sluníčko. Sice z mraků vykouklo jen na pár minut každou hodinu, ale přece to člověku v listopadu hned zlepší náladu.

I přes ponurý podzim ale Cottbus ponuře nepůsobí. Jednak se za těch dvacet let od pádu Berlínské zdi město zrenovovalo, zejména jeho centrální část, a pak je během festivalu světlomodře prosvíceno. Typická barva filmového svátku je vidět po celém městě – na chodnících jsou totiž světle modré pruhy, které návštěvníky vedou od jednoho festivalového místa k druhému. Je tu ale ještě jedna zvláštnost – světlomodrý čestný koberec pro hvězdné hosty, který jinde bývá červený.



Na něm byl včera večer během slavnostního zahájení určitě největší star čestný prezident festivalu, maďarský režisér Ištván Szabó. Měl jsem možnost s ním před ceremoniálem mluvit na setkání poroty se starostou Cottbusu. Sedmdesátník je stále vitální, žije kulturou a raduje se nejenom z Oskara, kterého má doma, ale také ze sjednocené Evropy. Postěžoval si mi ale, jak v kinech v Budapešti málokdy hrají české filmy. Musel jsem bohužel dodat, že v Berlíně a vlastně v Německu vůbec to není o moc lepší. O to víc jsme si oba dva uvědomili, jak důležitý je festival východoevropských filmů, na kterém právě jsme.



Budapešť i Praha tady nejsou vnímána jako středoevropská města. Pro Cottbus jsou městy malých východoevropských zemí. Největší pozornost je tu už poněkolikáté věnována Rusku. Dnes přijel do Cottbusu ruský velvyslanec a k mému překvapení to je jedna z nejdůležitějších událostí dne. Kupodivu nebyl na včerejším zahajovacím večeru v místním divadle.

Zahajovací ceremoniál byl zpočátku vtipný díky bulharské kabaretní konferenciérce, herečce Andreje Schneider (v maďarštině Andreje Szabó, což čestného prezidenta festivalu pobavilo), ale pak se stal děsně dlouhým vzhledem k 5 projevům, ve kterých se stále děkovalo sponzorům a zdůrazňovalo, jak je letos festival úspěšný: je na něm k vidění 143 filmů z 35 zemí, což je dosavadní rekord. Kromě 500 akreditovaných hostů je uvidí tisíce návštěvníků, kteří o víkendu dorazí i z Berlína.

Vrcholem večera, na který všichni netrpělivě čekali, takže hodinu a půl projevů prostě přečkat museli, byla evropská premiéra německo-ruského snímku režiséra Michaela Hoffmana
RUSKÉ LÉTO (D-R, 2009, 112 min.)
o posledních měsících života ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého v hlavních rolích s hvězdnou Helen Mirren a Christopherem Plummerem. Autenticky působivý film je nejenom výpovědí o životě světově uznávaného autora sestavenou na základě poznámek z jeho osobního deníku, ale i silným příběhem o celoživotní lásce a 48letém poutu dvou lidí, které se může stát téměř vražedným. Herecké výkony jsou dokonalé, u Helen Mirren je její role možná dokonce ovlivněna faktem, že její rodiče pocházeli z Ruska. Už také byla letos za svůj výkon oceněna na festivalu v Římě. Pro mě byla asi nejzajímavější dobová sonda do práce novinářů a bulvárního tisku Ruska na přelomu 18. a 19. století.

Kromě řady dalších filmů dnes přicházejí na řadu už zmiňované
LIŠTIČKY (CZ-SK-IRL, 2009, 83 min.)
režisérky Miry Fornay. Snímek nás zavede do Irska. 23letá au pair Alžběta se zoufale snaží vytvořit si svůj nový domov v Irsku tím, že si chce najít chlapa za každou cenu. Částečně proto, že její skutečný domov na Slovensku bude brzy srovnán se zemí kvůli nové dálnici, ale hlavně má své osobní důvody. Její starší sestra Tina, zasnoubená s Irem Stevem, jí chce pomoct. Alžběta ale její pomoc kategoricky odmítá a zdá se, že na idylický bezstarostný život Tiny se Stevem žárlí. Od začátku je mezi sestrami něco temného, nevyřčeného, co vytváří obrovské napětí a brání jim přiblížit se k sobě. Po sporech se sestrou se Alžběta rozhodne zůstat v Dublinu na vlastní pěst. Potkává tam podivnou punkerku Ducky, která Alžbětě pomůže udělat první krok do neznáma. Avšak s Ducky nepřichází jenom fyzická proměna Alžběty, ale vrací se i temná minulost.

Musím říci, že film působí autenticky, v „syrově“ neturistickém špinavém Dublinu skoro dokumentárně. Navíc je věnován v západní Evropě aktuálnímu tématu – životu imigrantů z „východu“. I příběh se zdá být věrohodným, ale jen do okamžiku, kdy se tajemná minulost promění v posedlost zřejmě osobním konfliktem režisérky. Dvě roviny příběhu do sebe moc nezapadají a vzájemně se znepřehledňují. Je to taková hra na Bergmana, z mého pohledu ne moc povedená a chvílemi až bezradná. Ale možná že Lištičky přece jen zaujmou – jejich autoři „se pustili na riskantní a závažnější půdu než jejich předchůdci u Pusinek či Dětí noci“, jak napsal jeden filmový kritik. Co na ně řeknou festivaloví diváci a porota? To se dozvíme…

Tak zítra zase na mém blogu. Bis dann!