Dnes byl Filmový festival východoevropských filmů v Cottbusu, tedy Chotěbuzi ve znamení německé premiéry českého filmu Líbáš jako bůh.





Snímek režisérky Marie Poledňákové
LÍBÁŠ JAKO BůH (CZ, 2009, 110 min.)
není třeba představovat. Já ho ještě neviděl, takže jsem se na premiéru těšil. Příjemně mě pobavil a osvěžil. První film tady na festivalu, který byl optimistický. To potěšilo i festivalové publikum. Díky dobrému německému překladu do sluchátek i zdařilým anglickým titulkům se sál smál, často a na stejných místech, na kterých se zasmál každý, kdo rozumí češtině. To je dobře. Snímek o různých podobách manželství a lásky v 21. století byl také příjemnou moderní paralelou na úvodní film Ruské léto o 48letém partnerském vztahu z přelomu 18. a 19. století, o kterém jsem psal ve festivalovém deníku ve středu 11. 11.

Dnešní pátek třináctého se mi vymstil pro mě špatnou volbou filmu z Gruzie:
SVANI (GR, 2007, 87 min.)
Snímek bratrů Ioseb a Badri Jatchvlianových sice nabízí úchvatný pohled na gruzínské přírodní krásy v oblasti Svani, ale dlouho okouzleni diváci nezůstanou. Ve Svani se totiž alespoň podle tvůrců filmu zřejmě často vraždí, a to na základě rodinných tradic a sporů, a „spravedlnost“ tu berou do rukou pouze usedlíci. Příběh rodinné pomsty na pozadí konfrontace ruské a gruzínské mentality působí strojeně, naivní nevěrohodné dialogy prozrazují každou následující minutu filmu dopředu. Ještě, že je v té krajině na co koukat…

Ale za to jsem také konečně zhlédl jeden z tureckých filmů, o kterých se tu letos na festivalu tak často mluví a které tu jsou v jeho devatenáctileté historii poprvé. A byl to zatím můj druhý nejlepší festivalový zážitek (ano, už zase jsem myšlenkami u zmíněného filmu Ruské léto). Snímek režiséra Oezcana Alpera
PODZIM (TUR, 2008, 103 min.)
je poetickou baladou o samotě. Odehrává se na úpatí hor na hranici Turecka s Gruzií. Hlavní hrdina, třicátník Yusuf, politický vězeň, se jednoho podzimu vrací ke své osmdesátileté matce žijící v horách po 10 letech vězení v krutých podmínkách. Ty se mu podepsaly na jeho zdraví, má rakovinu plic a umírá. Nikomu o tom však neřekne – ani matce, ani bývalým přátelům, které postupně navštíví. Ostatně, moc si s nimi nerozumí, časy se změnili, lidé se změnili a svět kolem také. Sbližuje se s prostitukou Erou. Mladá Gruzínka živí prostitucí svou nemanželskou malou dcerku, kterou vychovává v Gruzii její matka. Tam by však práci nezískala. Yusuf ji pomůže najít sílu ke změně života a k návratu do Gruzie. Ten je však reálným útěkem před smrtí, která Yusufa během několika dní čeká a která nedává žádnou naději na jejich lepší společnou budoucnost. Film je umocněn vkusnou hudbou a poetikou podzimní přírody.

Vůbec mám pocit, že ve všech filmech z východní Evropy tu letos dominuje důraz na fascinující, mnohdy „syrovou“, lidskou rukou nedotčenou krajinu a její přírodní krásy. Kameramani z této části Evropy si jí jistě užívají a na jejich práci je to vidět. Řada z nich by si zasloužila větší pozornost, protože mnohdy zachraňují to, co se hercům a režisérům nepovedlo…

Tak zase zítra – jdeme pomalu do finále!