Dalo by se říci, že než začala zářit oslnivá herecká hvězda Marlene Dietrich, byla královna Luisa Pruská nejznámější Berlíňankou všech dob. V berlínském zámku Charlottenburg to přesvědčivě potvrzuje ojedinělá výstava „Život a mýty královny“ v rámci berlínského „Luisina roku 2010“.



Královna Luisa (1776–1810) je nejpopulárnější ženou pruské historie a vedle Bedřicha-Viléma Pruského výraznou osobností dynastie Hohenzollernů. Když se v sedmnácti zasnoubila s králem Bedřichem Vilémem III., měšťáckým mužem proslulým svou nerozhodností, obdivoval její krásu celý Berlín. Proslula nejen svým vzhledem, ale také inteligencí a vlídností. Přivedla na svět deset dětí, a přesto měla intenzivní zájem o politiku. Dvorskou etiketu často ignorovala a oblékala se podle poslední řecké módy. Ve válečném roce 1807 se o ni ucházel dokonce Napoleon. Luisa se přes jeho přízeň snažila zmírnit porážku Pruska, ale nepodvolila se mu. Zemřela mladá, v pouhých třiatřiceti letech, na zápal plic, 19. července 1810. Její nečekaná smrt vyvolala celonárodní smutek, srovnatelný s tím, který nastal po skonu manželky argentinského prezidenta Evity Perónové v roce 1952 nebo britské princezny Diany v roce 1997. Stal se také počátkem vzniku pruského, tedy německého „luisovského kultu“.


(foto: rbb)

Život královny přibližuje výstava v barokním Novém křídle zámku Charlottenburg, jejíž součástí je i prohlídka zrekonstruovaných pokojů, které obývala. Prostřednictvím 350 exponátů se kurátoři soustředili zejména na Luisin každodenní zámecký život, politickou angažovanost v Napoleonem utiskovaném Prusku a na následky její náhlé smrti. Řada faktů je přitom doložena dochovanou osobní korespondencí. Odhaluje, že tato částečně upjatá, ale přitom veselá a život milující žena byla velmi silnou osobností, která mimochodem často trpěla díky opakovaným bolestem zubů.

Královna Luisa byla nejen obětavou matkou, stála skálopevně po boku svého manžela, ovlivňovala jeho činy, podporovala reformní snahy a dokázala vzdorovat i Napoleonovi. A právě tento historický fakt Luisu proslavil. Na výstavě jej připomínají nejen popisy a vyobrazení, ale i sousoší Gustava Eberleina, který hrdou královnu postavil o stupínek výš nad malého a obtloustlého Francouze. Opěvovanou královninu krásu dokazuje řada bust, soch a portrétů od světoznámých autorů, mezi jinými i od Johanna G. Schadowa či Karla F. Schinkela. Nejvíce o ni ale svědčí její posmrtná maska.

Královnin věhlas, opředený mnoha mýty, je pro historiky vděčným tématem. Luisa si svůj kult vydobyla částečně svými životními kroky i postoji, zčásti měla ale také štěstí. Zemřela prý v pravou chvíli – právě po jejím skonu se Prusko pomalu vzpamatovávalo z Napoleonova podrobení. Její smrt byla vnímána jako jedna z největších obětí Pruska. Tato skutečnost umožnila vznik někdy až nekritického kultu její osobnosti. Ale každý si o tom může udělat během „Luisina roku“ v Berlíně svůj vlastní úsudek, třeba na výstavě v Charlottenburgu ještě do konce května 2010. Za výlet do Berlína určitě stojí!