Na začátku dubna se sníží slevy v dopravě z přehnaných 75% na 50%. Plníme tak jeden ze závazků, který jsme jako nová vláda jasně vyslovili. A slíbili jsme to před říjnovými volbami i všem voličům. Populistické slevy, které v roce 2018 zavedli Andrej Babiš a jeho ministři, přinesly celou řadu problémů, vysávaly rozpočet a neodpovídaly ani tomu, co je běžné v jiných státech s vysokou podporou veřejné dopravy.

Velká část médií a veřejnosti tento krok očekávala a byla s ním srozuměna, přesto se objevily reakce, které ukazují, že je třeba znovu srozumitelně vysvětlit, proč byl tento krok nutný a proč má právě tuto podobu. Chápu, že všechny naše argumenty nemohly v médiích zaznít, a beru to jako příležitost k obnovení svého blogování, které skončilo těsně před volbami a na něž jsem v návalu povolebních vyjednávání a nástupu na Ministerstvo dopravy dosud nenašel čas.

Prvním argumentem je, že slevy musejí odpovídat reálným možnostem státu. Populistické kroky směřující k tomu, že můžete zajistit všem téměř všechno skoro zadarmo, jsou čirou utopií. Tak svět dlouhodobě fungovat nemůže a nefunguje. Museli jsme proto hledat takovou podobu slev, která by znamenala úsporu a zároveň byla dostatečným naplněním našeho závazku, že budeme veřejnou dopravu rozvíjet a posilovat. Větší omezení by znamenalo větší výdaje na straně krajů, které by pak musely hradit ztráty z případného propadu tržeb.

Další argument je pikantní. Ani Babišova vláda zjevně nepočítala s tím, že by slevy v dosavadním rozsahu mohla udržet. Jasně o tom svědčí, že v návrhu státního rozpočtu na letošní rok, jehož přepracování v těchto dnech a hodinách dokončujeme, bylo pro náhrady dopravcům nachystáno 2,5 miliardy korun. To se zdá být slušnou porcí peněz, ale jen do té doby, než se dozvíte, že v loňském roce bylo na stejný účel dopravcům vyplaceno 3,8 miliardy korun. Stačí si pak vzpomenout, že před rokem na přelomu zimy a jara bylo na celé týdny omezeno cestování mezi okresy (málokdo si to už umí přesně vybavit, ale šlo o období od 1. března do 11. dubna, tedy 6 týdnů, to je skoro osmina roku…) a navíc i v mnoha ostatních týdnech bylo cestování omezeno kvůli faktickému uzavření ubytovacích zábavních a dalších zařízení. To tehdejší vláda samozřejmě věděla, a pokud do rozpočtu na letošek napsala jen dvě třetiny loňské sumy, nutně musela počítat s tím, že by po případném volebním vítězství slevy omezila podobně, jako je omezila vláda naše. Jen o tom před volbami nesměli mluvit. Možná ale také počítali s tím, že půl roku poběží všechno při starém a pak se prostě zruší úplně všechno… Ano, souhlasím, že to je naivní domněnka – nejspíš by místo toho zase během roku předstoupili před veřejnost a bohorovně konstatovali, že našli v rozpočtu další peníze (což v řeči normálních lidí znamená “musíme se ještě více zadlužit“.

Třetím argumentem je, že snaha vyloučit nebo aspoň omezit možná nekalá jednání dopravců, kteří si kupováním vlastních jízdenek a vyžadováním doplatku k nim mohli vytvářet na úkor státu snadný příjem navíc. A známe to, čím více lze snadno získat, tím snáze tomu leckdo podlehne. Řešení jsou dvě – buď tuto pobídku k nekalostem omezit a snížit možný výnos, anebo se pokusit svět na všechny strany prošpikovat kontrolními mechanismy. Mé vidění světa volí první možnost.

Za čtvrté chci říci, že jsme naopak posílili adresnost této podpory. Zřejmě v polovině roku budeme schopni rozšířit 50% slevu i na invalidy III. stupně, na které dosavadní systém nemyslel. Přitom jde právě o skupinu lidí, kteří pomoc potřebují a jejich náklady na život a nezbytnou péči představují větší zátěž než u zdravé části populace. Hledáme teď způsob, jak snadno a moderně tuto slevu prokazovat a administrovat.

Jsem tedy přesvědčen, že jsme se vydali odpovědnou cestou, která je nejen rozumnější, ale ve skutečnosti i mnohem solidárnější, než původní Babišova populistická sleva.