Je pátek 10. prosince, za okny lánského zámku se pomalu snáší sníh, který ale při dopadu na zem mizí, teplota mírně pod nulou. Na pravé straně nádvoří si můžeme všimnout kancléře Mynáře, jak za sebou směrem k bočnímu vchodu vláčí holou větev, uřezanou z nedalekého kaštanu. Kompletní ticho v tuto chvíli ruší jen vzdálené krákání vrány a Mynářovo brblání, ze kterého se nám ale kromě několika nadávek nepodaří nic zachytit. Potůček v přilehlém parku pomalu zamrzá.

Při vstupu do zámku nás však okamžite ovane tropické horko, které se stupňuje, čím více se blížíme k hlavnímu salonku. Než stihneme dojít ke dveřím, máme už pořádně orosené čelo. Při otevření dveří nás téměř oslepí proud světla, a když si naše oči přivyknou a trochu se rozkoukáme, zjišťujeme, že vedro i světlo vycházejí z obřích reflektorů, rozmístěných v pravidelných intervalech okolo pokoje a namířených do jeho středu.
Sedmnáct kandidátů na ministry v čele s červenajícím Petrem Fialou se snaží jeden přes druhého dostat k jedinému pootevřenému oknu, nadechnout se čerstvého vzduchu a zároveň si zachovat alespoň nějaké zbytky dekora. Není to však jednoduchý úkol a většině z nich se to nedaří. Marian Jurečka už dokonce zahodil kravatu a předvádí svou hlubokou rozhalenku, Ivan Bartoš se zase snaží zchladit svázáním svých dredů do drdůlku.
Ve středu dění a reflektorů stojí nejnovější zámecký doplněk, prezidentské terárium, ve kterém poměrně spokojeně sedí prezident Miloš Zeman, vystavuje se umělým slunečním paprskům a občas zakoulí jedním okem na jednu a druhým na druhou stranu.
Dveře se znovu otevírají a dovnitř se vpotácí zmožený kancléř i s větví. „No konečně, Miloš už začínal být neklidný!“, hrne se k němu jeden z prezidentova týmu zdravotníků a postrkuje ho směrem k teráriu. Mynářovi se v obličeji zrcadlí mírné znechucení, ale statečně větev aranžuje vedle prezidenta a strhává tak na sebe pozornost jednoho jeho oka. Na kancléřovu tvář v tu chvíli usedá moucha a o zlomek vteřiny později ji následuje Milošův jazyk, vystřelený s precizní přesností, a zanechávající za sebou místo mouchy jen slizký otisk. Mírné znechucení kancléře se okamžitě mění ve zděšení a s výkřikem a novým přívalem nadávek opouští jak terárium, tak salonek.

Zeman se pomalu přesunuje na svou novou větev a ceremoniál, na který všichni čekáme, může začít. Máme před sebou završení dvoutýdenních rozhovorů s prezidentem. Ten se během nich setkal se všemi kandidáty na ministerské posty, aby zjistil, kdo mu do terária může sehnat nejméně písku za nejvyšší cenu. Pouze poté bude novému premiérovi konečně dovoleno, aby více než dva měsíce po volbách konečně jmenoval svou vládu.

V sále to kromě občasného zalapání po dechu utichá, teplota stoupá, pozornost všech přítomných se obrací k teráriu. Očekávání je veliké, napětí citelné. Ubíhá minuta, dvě, Zeman však zůstává kompletně nehybný, k vyjádření se nemá. Jiří Ovčáček vchází do terária a snaží se prezidenta podnítit k akci nejdříve šepotem, pak drobným šťouchnutím. Odezva žádná. Na scénu přichází vedoucí týmu zdravotníků, který po rychlé kontrole prohlašuje, že pan prezident se uložil k zimnímu spánku. Hlouček přítomných se okamžitě začíná rozcházet, někteří rovnou vyskakují z okna. Ovčáček se uvelebuje pod větví svého pána. Ze zámeckých chodeb se pomalu vytrácí život.

Česká Republika zůstane po dobu Milošovy hibernace bez vlády, prezidenta i naděje na změnu. Za okny lánského zámku začíná chumelenice a svět se zdá být zase v pořádku.