Arbitráž: kostlivec ve skříni české justice
„Mezinárodní obchodní arbitráž je forma řešení majetkových sporů v mezinárodním obchodním styku, při níž je rozhodnutí sporu svěřeno nezávislé, nestranné a nestátní instituci - rozhodcům.“
Poslední měsíce zahltily novinové titulky zprávy o připravovaných nebo probíhajících arbitrážích s Českou Republikou. Nejčerstvější je chystaná arbitráž ČEZu vůči ruskému dodavateli plynu Gazprom, který neplní kontrakt a způsobil škodu v řádech stovek milionů až miliard korun. Česko tak musí hnát Rusko před mezinárodní soud. A světe div se, tentokrát v této kauze nefigurujeme v roli dlužníka. Což se ale nedá tvrdit o arbitrážích z předchozích let.
Jako stát totiž nemáme v obdobných záležitostech velmi dobrou pověst, a prohrané arbitrážní spory, které stály ČR již miliardy korun, nejsou zrovna dobrou vizitkou české justice. V roce 1999 jsme museli zaplatit přes deset miliard korun za znehodnocení investice společnosti CME, která tehdy financovala rozjezd televize Nova. Na tři roky se protáhl soudní spor s nizozemskou Eastern Sugar. Cukerná společnost požadovala po českém státu odškodnění ve výši více než 90 milionů eur z důvodu diskriminace ze strany ČR kvótami na výrobu cukru, čímž nepříznivě ovlivnila investice společnosti. Arbitráři avšak přiznali společnosti odškodnění 700 milionů Kč, což se ve srovnání s ostatními spory jeví pouze jako pár drobných. V roce 2008 bylo vyplaceno jako odškodné 3,6 miliardy korun kvůli prohrané arbitráži s Japonskou společností Nomura, která zažalovala ČR za porušení dohod o ochraně investic kvůli nucené správě a prodeji banky ČSOB. Každý z těchto sporů přidává pomyslný hřebíček do rakve podstatám a zásadám fungování českého právního státu.
Bezpochyby nejproslulejším a nejdéle trvajícím sporem je soud s lichtenštejnskou firmou Diag Human česko-švýcarského podnikatele Josefa Šťávy. V červnu tohoto roku, po více než čtyřech a půl letech, padlo v Londýně rozhodnutí v mezinárodní investiční arbitráži a Česko tak musí zaplatit rekordních 15,5 miliard za to, že firmě na počátku 90. let zničilo její obchody a investice s krevní plazmou. Kauza se navíc nechvalně proslavila nekalými praktikami státu. Vše odstartovalo lživé, nepodložené tvrzení tehdejšího ministra zdravotnictví Martina Bojara, čímž se zasloužil o zmaření významné investice společnosti. Kauza pokračovala zneužíváním svrchované moci státu, používáním korupčních praktik a zasahováním do průběhu nátlakem na protistranu a rozhodčí skrze tajné služby i policii. Zkrátka justiční mafie v plné síle.
Ačkoliv se může zdát, že po této mezinárodní blamáži bychom měli sklopit hlavu a šoupat nohama, tato ostudná vizitka českého státu ještě není u konce. Proti rozhodnutí se chce Česko dál bránit a podá návrh na jeho zrušení. To vše s vědomím, že šance na zrušení rozhodnutí je velmi nízká a že se dluh denně navyšuje o dalších 1,3 milionu korun. Ano, tolik je úrok z prodlení za jeden den. A mezitím, co v naší zemičce den po dni narůstá větší a větší dluh pro naše pravnoučata, stát dělá mrtvého brouka a ještě si navíc koleduje o potenciální arbitráže v jiných probíhajících kauzách. Ale o tom zase příště…