Česko aktuálně čelí čtyřem mezinárodním arbitrážím. Souhrnná výše všech žalovaných nároků přesahuje šest miliard korun. Zdá se vám to hodně? Naopak. Ve stínu prohraných i hrozících arbitráží se stále jedná jen o pár korun. 

V minulém příspěvku jsem zmiňoval, jakým způsobem se náš stát chová v arbitrážních sporech a jak jsme se do takových sporů vlastně zamotali. Každou novou hrozbu arbitráže předchází výživná diskuze politiků, reportérů a občanů, varující před riziky daného sporu. Ačkoliv se veřejnosti může zdát, že se jí handrkování státu nijak netýká, prostého daňového poplatníka by měl především znervózňovat fakt, že nejen peníze v prohraném arbitrážním sporu, ale veškeré výdaje spojené se státními zástupci, soudními tahanicemi a jejich protahováním aj. jsou zásadní ránou pro státní kasu. Peníze tudíž půjdou z kapes nás všech. Nejedná se pouze jen o pár grošů, bavíme se zde o miliardách korun, které budeme muset marně hledat v rozpočtu.

Jak jsem popisoval minule, například firma Diag Human si po téměř třiceti letech trvajícím arbitrážím sporu letos v červnu vysoudila 15,5 miliardy korun. Finální částka bude ale mnohem vyšší. Proč? Stát se totiž letos proti výsledku opět odvolal a vymáhané peníze tak stále platit nebude. Dluh téměř šestnácti miliard korun už zahrnuje i osmimiliardové úroky z prodlení, protože firmě Diag Human byly peníze uznány již v roce 2008. Stejně jako předchozí roky se tím nezodpovědně prohlubuje již tak enormní dluh a každý dnem nabíhají úroky, které se stále denně zvyšují o dalších 1,3 milionu korun. A ani to není konečná suma, protože společnosti byla přiznána náhrada nákladů řízení ze 70 procent, které se pohybují ve výši desítek milionů korun. Korunka ke korunce. Připočtěte ještě korupční jednání politiků, angažování tajných služeb a policie, a o zásadách právního státu si můžeme nechat jen zdát.

Česká justice je ale nepoučitelná a mezitím, co se Česko pomalu propadá v žebříčku nejméně zadlužených zemí, tak hazarduje se soudními spory jako s ruskou ruletou a zadělává na nové arbitráže. Jedním z příkladů je roky probíhající spor o uznané pohledávky věřitelů po padlých Ostravsko-karvinských dolech, kterými se soudy zabývají už od roku 2016 a které se Česku stále nechtějí zaplatit. Dluhy včetně pohledávek sice byly využity pro vyhlášení insolvence, ale následně je insolvenční správce Lee Louda v samotném insolvenčním řízení neuznal. Bitva o desítky miliard kvůli krachu OKD (které dnes vlastní stát) se tak možná připíše na seznam nových arbitráží. Celá kauza je navíc zahalena v mašinériích insolvenčního správce Loudy, státního zástupce, vedení dolů i politických zájmů a může lehce připomínat justiční hrátky o mocenské síly jako to bylo v kauze Diag Human. Loni v září totiž Krajský soud v Ostravě (opět) uznal pohledávky londýnské Citibank, a insolvenční správce se proti rozhodnutí (opět) odvolal. A přestože investoři Citibank vyhráli spor i u zahraničních soudů, správce i zástupci OKD soudní tahanice nezodpovědně protahují a prohlubují dluh.

Otázkou je, proč se insolvenční správce odvolává ve chvíli, kdy šance na neuznání pohledávek je takřka nulová. OKD je sice stále pro veřejnost zahaleno v mlze negativních konotací spojených s privatizací a uhlobarony, a ačkoliv oboje je dávná historie, negativní narativ kolem „zlých miliardářů“ tím nahrává do rukou státu i správce. A reálné průšvihy kolem soudního sporu se dají před veřejností jednoduše skrýt. Důležité je si uvědomit, že správce Louda a další lidé figurující v této kauze nejednají v zájmu České Republiky. V případě prohrané arbitráže nepůjde „pouze“ o deset miliard. S úroky, příslušenstvím a náhradou soudních řízení se jedná minimálně o dvojnásobek, který se bude muset zaplatit ze státní kasičky. Zadlužené budoucí generace nám budou určitě vděčné.