V konfrontaci s hrůzným činem, který otřásl českou společností, se nabízí otázka, jaké jsou naopak síly, jež udržují společenská pouta při životě.

Jistě jsou mnohem povolanější lidé pro vysvětlení toho, jak chápat pojem humanismu a jeho vznik. Pro mě humanismus znamená především to, že důstojnost každého lidského života má svoji hodnotu.

Ale konkrétněji. Při utváření moderní společnosti tato tradice ovlivnila osvícenství, v českém kontextu národní obrození i formování první republiky. Pokud uvažujeme o české kulturní tradici, tak vedle Haška a Čapka můžeme zmínit později třeba Hrabalovi knihy a Menzelovi filmy. Nejde tu jen o „kulturní kód“ elit, jistě i Zdeněk Svěrák nebo Jára Cimrman mají své místo v této linii české kultury.

Byť komunistický režim v praxi tyto hodnoty nenaplňoval, na rozdíl od mnoha disidentů, naopak je často pošlapával, hlásil se k nim. To, že prosazoval intelektuální a kulturní cenzuru, ukazuje na to, že přikládal těmto oblastem váhu. Bohužel, obávám se, že porevoluční étos a společenská transformace sice přinesla svobodu projevu a další osobní svobody, étos humanismu a (nejen) česká kultura však nebyly chápány jako jedny z nosných pilířů znovu nabyté svobody.

Když někdo dnes hovoří o vytrácení tradičních hodnot, jak vnímá humanistickou tradici, s kořeny v antice i křesťanské etice?
Byly humanistické hodnoty jen pro zajištěného bílého muže? Anebo opačnou optikou, je prosazování diverzity, rovnosti a dekolonizace dnes především projevem americké kulturní hegemonie? Nebo představuje rozšíření pojmu člověka (humanity) na skupiny, které z plných práv na lidství byly vylučovány? Uvažujeme-li o evropském humanismu, jaké jsou styčné plochy s etikou či intelektuální tradicí jiných civilizačních okruhů?

Jistě spíše než o hledání správných slov, hovoříme-li o humanismu, jde o to, jaké hodnoty odráží náš život. Jenže, je toto slovo ještě součástí ducha doby? Nebo jiným slovníkem, algoritmů vnášejících spojitost do světa sociálních sítí a internetového obsahu. Možná jsme tento koncept již (nejen u nás) ztratili. Ale pokud jsme jej ztratili, nepostrádáme jej?

Inspiraci pro to, jak uvažovat nad problémy člověka a životních hodnot, jistě nemusí být těžké hledat. Třeba u spisovatele George Orwella. V jedné eseji, novinovém článku, kde se zabývá též problémem nacismu a nenávisti k židům, uvádí také svoji zkušenost ve vztahu k jinému způsobu zbavování člověka jeho hodnoty (nadřazenosti, rasismu). Již nevím přesně, jakou zmiňoval zemi, zda Indii, nebo některý sousední stát, kde byl svědkem toho, jak nádeníkovi z nižší společenské vrstvy, nosiči, spadl kufr, který nesl dobře situované anglické rodině. Anglický policista zareagoval tak, že jej nakopl. Není někdy tak těžké chápat zřejmé a viditelné zlo a bezpráví, jako vidět člověka.