chci poděkovat všem písničkářům.

Jsem ročník 1939. Zažil jsem příliš mnoho legrace, počínaje bomabardováním Prahy, přes třídní boj, vzájemné vyvražďování soudruhů, naděje šedesátých let, existenci KANu s půlmilionovou základnou, vpádu ruských tanků (bylo jich 20 000, pro jistotu), normalizaci a podělanost české většiny, naděje roku 1989, klausovsko-zemanovské zmrzačení těchto nadějí až po dobu postmoderní.

A ze vší špíny mi vždy pomohli písničkáři. Nedorostl jsem té úrovně, abych se mohl uklidňovat hudbou Johana Sebastiana Bacha, mně stačil po roce 1948 Jára Kohout (Ici Paris), potom zase povolený Oldřich Nový a Vlasta Burian a od války jsme byli syceni písněmi Voskovce, Wericha a Ježka z velkého kulatého kufru plného šelakových gramodesek; co ty vydržely! U klavíru mně doprovázel Karel Hašler, aniž jsem tenkrát cokoliv tušil o jeho strašném konci.

Pak přišlo Radio AFN Munich (American Forces Network), Simon a Garfunkel, Jiří Suchý, Jiří Suchý a Jiří Suchý. Po něm nebo s ním Spiritual kvintet, s nímž mi bylo dopřáno vystoupit v roce 1989 na scéně, Yvonne Přenosilová, Eva Pilarová, Waldemar Matuška a KTO, Karel Kryl, Eva Olmerová a lidi jako Hutka a Lutka, Wabi Daněk a další, kteří na vlně popkultury a někdy zcela para nesli něco jiného, svého, vzdorného a trvajícího. Svěrák a Šíp a Uhlíř představovali oddech od nátlaku.

Byli disidenti, kteří byli odvážnější než my, kteří jsme se úplně nedali. A tihle nám pomohli nést ten balík zvaný socialismus. Já vím, že je nedokážu dnes všechny vrazit do zaslouženého rejstříku, a s výjimkou toho nechutného slezského barda, jemuž mnozí z nás nalítli, zatímco on si jel Putinovi pro metál, všem děkuju. Moc děkuju (ať se nezlobí ti, na něž jsem dneska nevzpomněl, mám je asi v srdci i v mysli hlouběji).

Děkuju vám všem. Radkin Honzák