Chcete vidět Černou Horu? Zaplaťte!
„Zabraňme šíření nakažlivých nemocí v Černé Hoře!“ Upozorňuje plakát na černohorských hranicích. Následuje popis, co všechno se do země nesmí vozit. Skoro nic kromě květin, sušeného ovoce a pěti litrů balené vody originálním balení. Další změnou, kterou se Černohorci snaží odradit turisty od návštěvy své země, je placení ekologické daně 10-150 euro (podle druhu motorového vozidla). Ekologická daň v jediném ekologickém státě na světě … Ano, Černá Hora má ekologii v ústavě, kterou namol opilí poslanci schválili v září 1991 na výjezdním zasedání v horském letovisku Žabljak.
Příběh je o to pikantnější, když si přimyslíme kulisy. Černohorci právě bombardují Dubrovník, válka v Chorvatsku je v plném proudu, Jugoslávie je v troskách, OSN se chystá na sankce. A černohorští poslanci vyhlašují ekologickou republiku… Z cenného projektu ekologa Dragana Hajdukoviće zbyla jen prázdná slova.
Podobně je to v Černé Hoře s lecčíms. Ale ekologie a turizmus jsou těmi nejlepšími ukázkami balkánského šlendriánu. Každý kdo viděl, s jakým gustem Černohorci vyhazují odpadky, se musí pojmu ekologický stát jen zasmát. Nestává se tak často, aby se hostitel najednou zvedl od stolu se slovy „jdu vysypat smetí do Limu“. Lim, ta krásná řeka na severu Černé Hory… Samozřejmě, do krasových řek se smetí sype nejlépe. Jsou kaňonovitého typu, propadlé do země, takže se k nim dá snadno přijet autem a sypat odpadky rovnou z kufru dolů…
Černohorci se přitom tak rádi chlubí svou přírodou. „Nikde nenajdeš moře a velehory tak blízko sebe“. „Západ od nás bude kupovat vodu..“ „Tara je nejčistší řeka Evropy..“ To je jen pár z obvyklých frází. Vodu přitom nejsou Černohorci schopni opatřit ani sobě, hory a moře má i Řecko, Sardinie či Korsika, jenže kdo z Černohorců měl šanci se od roku 1991 podívat za hranice… A Tara? Nikdo to samozřejmě neměřil, to se jen tak říká. Pravda, díky vápencovému podloží má Tara velkou samočistící schopnost. Naštěstí pro Černohorce. Pár metrů od Tary totiž už přes dvacet let leží v Mojkovci obrovské jaloviště s 2,5 miliony tun toxického odpadu. Vláda ekologické republiky se alespoň pokusila Unescem chráněný kaňon Tary přehradit a udělat z něj hydrocentrálu. Naštěstí to pro odpor obyvatel neprošlo.
Zatímco Tara se ještě dokáže čistit sama, Skadarské jezero, největší rezervoár pitné vody v Evropě, je na tom hůře. Kousek od něj totiž sídlí obrovský podnik jménem „KAP“ – Kombinat aluminija Podgorica. Hliníkárna, která vytváří 50 procent HDP a vlastní jí ruský oligarcha Oleg Deripaska. Do Skadarského jezera pravidelně vypouští všelijaké toxické odpady. A navíc, spotřebuje obrovské množství elektrické energie, kterou se stát Deripaskovi zavázal dotovat (!). A proto se přece musí stavět další elektrárny a zatopit Taru…
Tolik k ekologii. O obrovských kouřících hromadách odpadků, které za leckterými městy nahrazují skládky, raději pomlčím. Snad jen, že místní formu třídění odpadu zajišťují početná Cikáňata, rochnící se v odpadcích. Nějak se mi potom ta ekologická daň nechce v takové zemi platit. I když já nemusím. Nemám totiž auto. Tím se mimochodem v ekologické republice dostáváte na společenském žebříčku zhruba na úroveň oněch Cikáňat.
A co zákaz potravin? Že by se Černohorci tolik báli nemocí z řízků a sendvičů? To nevím, ale zapadá to do jejich představy turistiky. „Máme nejhezčí zemi v Evropě, buďte tedy rádi, že vás sem pustíme“. A když už vás pustíme, tak zaplaťtě. Za cokoliv. Pamatuji si, když musela do Černé Hory auta projíždět jakýmsi kanálem, naplněným špinavou vodou. Říkalo se tomu desinfekce a stálo to pět euro. Nebo deset, už nevím. A taky jste si museli umýt ruce nějakým mýdlem. Bylo to asi proti nemoci šílených krav. Přitom jste ale mohli mít v kufru půlku telete. Když si chcete sjet kaňon Tary (na vlastním kajaku) platíte 100 euro. Chcete letět černohorskými aeroliniemi? To abyste měli zlatou visa kartu. Černohorců jako by unikalo, že si dnes mohu sjet jakoukoliv alpskou řeku zdarma. Že mohu letět do Dubaje za menší peníze než do Podgorice. Že jejich země je krásná, ale že to není jediná krásná země na světě.
Zákaz dovozu potravin může mít jen dva důvody. Dopřát větší zisky místním samoobsluhám a vyhnat ze země tzv.“paštikáře“. Tento hanlivý výraz pro Čechy, co si sebou jídlo vezou sebou, se dnes vztahuje i na zchudlé bratrské Srby. Černohorci se totiž za dlouhých zimních večerů opájejí představou exklusivního turizmu. Vzpomínají na časy, kdy v letovisku Sveti Stefan trávila dovolenou Sofia Loren… Jenže Sveti Stefan nyní vlastní většinou Rusové či jejich místní klony a tam už žádná hvězda své volno trávit nebude.
Černohorský turizmus je fascinující příběh. Co se pamatuji, píší noviny každé léto každý den, kolik turistů je v zemi, a o kolik to je více než loni. Tak třeba 6. června 2008 to je 20 545 turistů, což je o 6000 více než loni touto dobou… Každou turistickou sezónu připravuje koordinační výbor pod osobním vedením mistra turizmu. Plánování připomíná zasedání generálního štábu – bývá totiž tajné. Televize v létě vysílá celý den z pláží. A přitom je to pořád stejné. Zácpy. Výpadky v zásobování vodou. Kanalizace, která teče přímo do moře. Na nejlepší pláže. Všudypřítomné divoké skládky a množství obludných na černo postavených budov.
Kdysi krásná města jako Budva jsou dnes kýčovitým, betonovým staveništěm. Tady si staví gastarbeitr z Německa napodobeninu bavorské vily. Vedle si staví ruský zbohatlík kopii Lomonosovy univerzity. Mezi tím se krčí chata, kterou si bělehradský učitel postavil za pár šupů ve šťastných letech před válkou. Ani stopy po dodržování středomořské architektury.
Ne, takhle nevypadá země pro exklusivní turismus. A když už se tu exklusivní hotel nakonec staví, konkurenční mafie se to alespoň pokusí zdržet nějakými výbuchy. A kdo vlastně vlastní všechen hotely, pozemky atd? Oficiálně různé společnosti, zapsané v západních registrech. Ve skutečnosti Rusové a místní zbohatlicí. Výsledek je viditelný. Arogantní, kýčovitý, primitivní turizmu… Tak vzdálený Černé Hoře, ve které trávila své dovolené Sofia Loren nebo Willy Brandt. Bohužel, pár let dravého černohorského (pseudo)kapitalismu dokázalo přímoří zdevastovat více než čtyřicet let vlády komunistů. Přece jenom, starý maršál Tito byl ještě ze staré školy a měl více vkusu než současní vládci Černé Hory.
Psáno pro Reflex
Příběh je o to pikantnější, když si přimyslíme kulisy. Černohorci právě bombardují Dubrovník, válka v Chorvatsku je v plném proudu, Jugoslávie je v troskách, OSN se chystá na sankce. A černohorští poslanci vyhlašují ekologickou republiku… Z cenného projektu ekologa Dragana Hajdukoviće zbyla jen prázdná slova.
Podobně je to v Černé Hoře s lecčíms. Ale ekologie a turizmus jsou těmi nejlepšími ukázkami balkánského šlendriánu. Každý kdo viděl, s jakým gustem Černohorci vyhazují odpadky, se musí pojmu ekologický stát jen zasmát. Nestává se tak často, aby se hostitel najednou zvedl od stolu se slovy „jdu vysypat smetí do Limu“. Lim, ta krásná řeka na severu Černé Hory… Samozřejmě, do krasových řek se smetí sype nejlépe. Jsou kaňonovitého typu, propadlé do země, takže se k nim dá snadno přijet autem a sypat odpadky rovnou z kufru dolů…
Černohorci se přitom tak rádi chlubí svou přírodou. „Nikde nenajdeš moře a velehory tak blízko sebe“. „Západ od nás bude kupovat vodu..“ „Tara je nejčistší řeka Evropy..“ To je jen pár z obvyklých frází. Vodu přitom nejsou Černohorci schopni opatřit ani sobě, hory a moře má i Řecko, Sardinie či Korsika, jenže kdo z Černohorců měl šanci se od roku 1991 podívat za hranice… A Tara? Nikdo to samozřejmě neměřil, to se jen tak říká. Pravda, díky vápencovému podloží má Tara velkou samočistící schopnost. Naštěstí pro Černohorce. Pár metrů od Tary totiž už přes dvacet let leží v Mojkovci obrovské jaloviště s 2,5 miliony tun toxického odpadu. Vláda ekologické republiky se alespoň pokusila Unescem chráněný kaňon Tary přehradit a udělat z něj hydrocentrálu. Naštěstí to pro odpor obyvatel neprošlo.
Zatímco Tara se ještě dokáže čistit sama, Skadarské jezero, největší rezervoár pitné vody v Evropě, je na tom hůře. Kousek od něj totiž sídlí obrovský podnik jménem „KAP“ – Kombinat aluminija Podgorica. Hliníkárna, která vytváří 50 procent HDP a vlastní jí ruský oligarcha Oleg Deripaska. Do Skadarského jezera pravidelně vypouští všelijaké toxické odpady. A navíc, spotřebuje obrovské množství elektrické energie, kterou se stát Deripaskovi zavázal dotovat (!). A proto se přece musí stavět další elektrárny a zatopit Taru…
Tolik k ekologii. O obrovských kouřících hromadách odpadků, které za leckterými městy nahrazují skládky, raději pomlčím. Snad jen, že místní formu třídění odpadu zajišťují početná Cikáňata, rochnící se v odpadcích. Nějak se mi potom ta ekologická daň nechce v takové zemi platit. I když já nemusím. Nemám totiž auto. Tím se mimochodem v ekologické republice dostáváte na společenském žebříčku zhruba na úroveň oněch Cikáňat.
A co zákaz potravin? Že by se Černohorci tolik báli nemocí z řízků a sendvičů? To nevím, ale zapadá to do jejich představy turistiky. „Máme nejhezčí zemi v Evropě, buďte tedy rádi, že vás sem pustíme“. A když už vás pustíme, tak zaplaťtě. Za cokoliv. Pamatuji si, když musela do Černé Hory auta projíždět jakýmsi kanálem, naplněným špinavou vodou. Říkalo se tomu desinfekce a stálo to pět euro. Nebo deset, už nevím. A taky jste si museli umýt ruce nějakým mýdlem. Bylo to asi proti nemoci šílených krav. Přitom jste ale mohli mít v kufru půlku telete. Když si chcete sjet kaňon Tary (na vlastním kajaku) platíte 100 euro. Chcete letět černohorskými aeroliniemi? To abyste měli zlatou visa kartu. Černohorců jako by unikalo, že si dnes mohu sjet jakoukoliv alpskou řeku zdarma. Že mohu letět do Dubaje za menší peníze než do Podgorice. Že jejich země je krásná, ale že to není jediná krásná země na světě.
Zákaz dovozu potravin může mít jen dva důvody. Dopřát větší zisky místním samoobsluhám a vyhnat ze země tzv.“paštikáře“. Tento hanlivý výraz pro Čechy, co si sebou jídlo vezou sebou, se dnes vztahuje i na zchudlé bratrské Srby. Černohorci se totiž za dlouhých zimních večerů opájejí představou exklusivního turizmu. Vzpomínají na časy, kdy v letovisku Sveti Stefan trávila dovolenou Sofia Loren… Jenže Sveti Stefan nyní vlastní většinou Rusové či jejich místní klony a tam už žádná hvězda své volno trávit nebude.
Černohorský turizmus je fascinující příběh. Co se pamatuji, píší noviny každé léto každý den, kolik turistů je v zemi, a o kolik to je více než loni. Tak třeba 6. června 2008 to je 20 545 turistů, což je o 6000 více než loni touto dobou… Každou turistickou sezónu připravuje koordinační výbor pod osobním vedením mistra turizmu. Plánování připomíná zasedání generálního štábu – bývá totiž tajné. Televize v létě vysílá celý den z pláží. A přitom je to pořád stejné. Zácpy. Výpadky v zásobování vodou. Kanalizace, která teče přímo do moře. Na nejlepší pláže. Všudypřítomné divoké skládky a množství obludných na černo postavených budov.
Kdysi krásná města jako Budva jsou dnes kýčovitým, betonovým staveništěm. Tady si staví gastarbeitr z Německa napodobeninu bavorské vily. Vedle si staví ruský zbohatlík kopii Lomonosovy univerzity. Mezi tím se krčí chata, kterou si bělehradský učitel postavil za pár šupů ve šťastných letech před válkou. Ani stopy po dodržování středomořské architektury.
Ne, takhle nevypadá země pro exklusivní turismus. A když už se tu exklusivní hotel nakonec staví, konkurenční mafie se to alespoň pokusí zdržet nějakými výbuchy. A kdo vlastně vlastní všechen hotely, pozemky atd? Oficiálně různé společnosti, zapsané v západních registrech. Ve skutečnosti Rusové a místní zbohatlicí. Výsledek je viditelný. Arogantní, kýčovitý, primitivní turizmu… Tak vzdálený Černé Hoře, ve které trávila své dovolené Sofia Loren nebo Willy Brandt. Bohužel, pár let dravého černohorského (pseudo)kapitalismu dokázalo přímoří zdevastovat více než čtyřicet let vlády komunistů. Přece jenom, starý maršál Tito byl ještě ze staré školy a měl více vkusu než současní vládci Černé Hory.
Psáno pro Reflex