To, že chytli Radovana, jsem se dozvěděl asi 20 minut poté, co to srbská vláda zveřejnila. Seděl jsem v internetové kavárně v černohorském městě Bijelo Polje. Je to spíš městečko, ale v černohorských poměrech třetí nějvětší město. Půlku obyvatel tvoří Muslimové (Bosňáci), druhou půlku pravoslavní, z nichž někteří se označují jako Černohorci a větší část jako Srbové. Karadžić tady v roce 1993 dostal literární cenu Rista Ratkoviće (který se musí obracet v hrobě). Asi jediná literární cena, ke které kulisu tvořily obrněné transportéry...

O rok dříve tudy táhli na Bosnu rezervisti za obligátní střelby do vzduchu a mešit. A čím víc se blížili k Bosně, tím víc se strefovali do lidí, až v oblasti u hranic (Bukovica) nezůstal jediný živý Muslim.

Když můj kamarád Zeljo, majitel kavárny, řekl: „chytli Karadžiće“, měl jsme za to, že jde o jeden z jeho obvyklých vtípků. Nebyl. Opravdu ho chytli. V Bělehradě. Je to zvláštní pocit. Seděl jsme u stolu s muslimskými přáteli, z nichž někteří v sousední Bosně ztratili příbuzné. Sám jsem Bosnu procestoval a zamiloval si ji. Krvavá pole východní Bosny jsou odsud ostatně pouhé dvě hodiny cesty. A úměrně tomu jsem nenáviděl muže, který Bosnu cynicky rozbíjel na kusy bez ohledu na oběti.

Ale ani já, ani mí muslimští přátelé jsme necítili zádnou euforii, že ten, kdo je zodpovědný za takové hrůzy, je nakonec za mřížemi. Maximálně mírné zadostiučinění, kalené vzpomínkami na hekatomby mrtvých, kterým už žádný soud život nevrátí. Kalené vzpomínkami na zničené životní šance celé generace, kterou válka vyrvala z idyly pozdní Jugoslávie a uvrhla je o sto let nazpátek (doslova – včetně toho,že si museli připalovat křesadlem, protože nebyly ani sirky). Málokdo si dokáže představit, jak člověka degraduje život v obléhaném městě. Když musíte tahat kanystry s vodou do desátého patra paneláku. Když měníte snubní prstýnek za kilo mouky. Když se vaše dcera prodává vojákům UNPROFOR-u za jedny obnošené kanady. Za ta léta, co se bavím Balkánem, jsem si vypěstoval docela slušnou odolnost vůči všemu tomu neštěští. Už se nedivím tomu, když mi někdo řekne, že vypálil vesnici nebo zmlátil zajatce. Nedivím se, kyž mi bývalí vojáci řeknou „leccos jsem viděl, lecos jsem dělal...“ Neospravedlňuji je, ale nesoudím toho, kdo trčel tři roky v zákopech nebo mu nepřítel vyvraždil rodinu. O to víc soudím ty, kteří byli v zákopech jen na propagační návštěvu za přítomnosti televizních kamer. Kterým nic nechybělo, ba naopak – na válce se nekřesťansky (eventuelně nemuslimsky) obohatili. A hlavně soudím ty, kteří to všechno vyvolali. Aniž museli. Jen tak, z pomatených představ či prosté touhy po moci.

Vím, že zvěrstva tu lidé nepáchali protože byli primitivní barbaři. Vím, že zvěrstva můžou za určitých okolností páchat všichni. Že bychom se asi sami divili, kolik potenciálních masových vrahů chodí mezi námi. Jenže u nás dožijí svůj život jako slušní občanél. Stejně jako by ho dožila spousta dozorců v koncentračních táborech kdyby se Hitler nedostal k moci. Drbali by svého vlčáka za ušima a maximálně poslouchali Wagnera. Tomu, že se zvěrstva v Jugoslávii začala páchat, pomohl ze značné části i Radovan Karadžić. I jeho nepřítelé uznávali, že uměl přesvědčovat lidi.

Nikdo nevrátí život padlým, nikdo nezbaví vojáky postraumatického stresového syndromu. Nikdo nevrátí zpět systém hodnot, který stál na schopnostech, znalostech a slušnosti a ne na vlastnictví samopalu Kalašnikov. Nikdo už také nevrátí zpět uprchlíky, kteří si našli živobytí jinde ve světě. Bosna je ze značné části etnicky očištěná. Je nesmířená sama se sebou. Válka nemá jasného vítěze a nějaké zločiny spáchali nakonec všichni, takže jsou si vlasně tak trochu rovni. Ale každá válka má své zločiny. I ta nejspravedlivější. I Churchill má na svědomí zbytečné zpopelnění Drážďan, za které by dnes jistě stál v Haagu vedle Karadžiće. Ale každou válku někdo začal ve jménu nějakých cílů. Tu bosenskou začal Milošević ve jménu připojení co největší části etnicky očištěné Bosny k Srbsku. A nad tímto zadáním bděl muž, psychiatr a básník, autor básně „Střílejme na města“ Radovan Karadžić.