Jistě, Paříž nemá srovnání. Po otevření hranic v devadesátých letech minulého století ji všichni Češi museli vidět. Rozhrkané karosy je umordované vyplivly v sedm ráno kousek od Place de la Condorde a průvodce je hnal k Louvre podle nabitého itineráře. Od té doby jsme pokročili, dopřáváme si většího komfortu v dopravě i úrovni ubytování, ale pokud jde o Francii, setrváváme většinou v zajetých stereotypech: prodloužený víkend v Paříži, léto na Azurovém pobřeží.

Svědčí o tom například i to, že u nás zatím nevyšel tištěný průvodce po Lyonu. Však i mně trvalo pěkně dlouho, než jsem se nabažil Paříže a vyrazil do města na soutoku řek Rhôny a Saôny, hlavního centra regionu Rhône-Alpes. Čech, zvláště pak Pražák, by měl Lyon navštívit tím spíš, že všechny obecné bedekry o Francii i texty, které lze najít na internetu, uvádí, že se Lyon podobá Praze. Asi jeden od druhého opisují. Já si dovolím s tímto tvrzením nesouhlasit. Jistě, mají tu věž napodobující Eiffelovku a připomínající tudíž Petřínskou rozhlednu. Lidé se s oblibou setkávají pod ocasem koně Ludvíka čtrnáctého jako u nás pod koněm na Václaváku, ale jinak nevím, kdo to vymyslel. Možná přirovnání k Praze vychází z faktu, že se tu točil film Nesnesitelná lehkost bytí, protože v Praze by to tehdy nešlo. Renesančních domů se u nás moc nenajde, zatímco historické jádro Lyonu tvoří zcela výjimečný a rozsáhlý komplex renesančních budov se svěže malovanými fasádami. Ostatní přilehlé části připomínají spíš pařížskou čtvrť Marais nebo Belleville s všudypřítomnými francouzskými okny vyznačujícími se i onou typickou spodní ohrádkou, někde jsou doplněné okenicemi. To v Praze nenajdeme ani v Pařížské ulici. Takže až na výjimky ani Paříž, ani Praha. Lyon je prostě Lyon a bude překvapením i pro Paříže znalého Pražáka.



Lyon má sice jen kolem půl miliónu obyvatel, když k tomu ale připočítáme všechny okolní aglomerace, tak se toto číslo vyhoupne na 1.6 miliónu. Není třeba se obávat, že člověk bude jezdit hromadnou dopravou na velké vzdálenosti a trávit tím hodiny. Pokud jde o centrum, Lyon je hezky přitulený na dvou protilehlých kopcích a všude se dá krásně dohlédnout a dojít pěšky. Ubytujete-li se na kopci Croix-Rousse, třeba poblíž Rue des Fantasques, získáte fantaskní výhled na Rhonu a domy se stovkami dlouhých komínů. Všichni, kdo se chtějí večer kochat pohledem na město v zapadajícím slunci, se schází u Gros Caillou čili velkého šutru. Ten byl odhalen při stavbě lanovky a v roce 1890 ho umístili na konec bulváru Croix Rousse. Legenda má za to, že jde o srdce nemilosrdného exekutora.



Ale to jsem začal trochu od konce, sluší se přece začínat u radnice, katedrály nebo aspoň opery. Na Place des Terreaux s radnicí (nepřehlédnout slavnou fontánu Bartholdi) navazuje hned náměstí s Operou. Místní budova Opery z roku 1832 nedosahuje velikosti ani architektonické úrovně té vídeňské nebo pařížské, místní ji nazývají struhadlo na sýr. Může za to architekt Jean Nouvel, který v roce 1990 vymyslel skleněnou střechu.



Do nejhlubší historie města se můžete ponořit vyšplháte-li na kopec Fourviére, kde najdete dva tisíce let starý římský amfiteátr, jenž byl dlouhou dobu zapomenutý a zahrabaný. Dnes je pěkně obnovený a otevřený veřejnosti, která si zde pochutnává na obložených bagetách se sklenkou vína sedíce na šutrech pamatujících možná císaře Claudia, který se tu mimochodem narodil. O kousek dál se tyčí bílá bazilika Notre-Dame de Fourviére z 19. století, která má čtyři oktogonální věže vysoké 45 metrů. Kvůli věžím prý připomíná bílého slona na zádech. Věže symbolizují sílu, právo, obezřelost a střídmost. O té střídmosti bych pochyboval, zvenku i zevnitř je poněkud přezdobená až přeplácaná.



Na vrch Fourviére pochopitelně pěšky nemusíte, když tam vede lanovka. Před lyonskou katedrálou st. Jean najdete ve starém domě zabudovánu stanici metra D a hlavně lanovku, která jaksi domem projíždí nad hlavami místních kavárníku a obchodníků. Ti zde ráno před otevřením postávají, debatují a občas lanovce zamávají. Mimochodem lanovku postavili v roce 1862 a je prý první městskou lanovkou na světě.



Pod kopcem Fourviére se na břehu Saôny rozkládá staré město, jehož páteř tvoří Rue St. Jean a srdce stejnojmenné náměstí s ještě stejnojmennější katedrálou. Pokud chcete tuto část Lyonu poznat, doporučuji všední den ráno nebo dopoledne. Budou tu sice otravovat dodávky zásobující obchody a restaurace, ale uniknete davovému šílenství ne nepodobnému tomu pražskému v Karlovce. Jen ty hnusné suvenýry tu nemají. Máte-li klid, můžete obdivovat tři sta renesančních domů a paláců ze 16. a 17. století. Zmíněná katedrála sv. Jana z 12. století má jediný funkční orloj ve Francii (z roku 1598), tedy nesmíte ho přehlédnout, oproti pražskému je to takový malý chudinka.



Kdo si všímá plechových stojanů s historickými vysvětlivkami, najde mezi nimi i upozornění na jednotlivé domovní pasáže nebo chodby zvané traboules. Název je odvozen z latinského „trans ambulare“ (projít skrz). Propojují paralelní ulice a vytvářejí tajemný labyrint ne nepodobný Foglarovým Stínadlům. V období francouzské revoluce a za německé okupace byly prý bezpečným úkrytem či rychlou únikovou trasou. Raritou traboulí jsou spirálovitá schodiště jakoby přilepená na stěny domů a ukončená atikou. Traboulí existuje víc než tři sta, ale už jen málo z nich je veřejně dostupných. V domech totiž pořád bydlí lidé a kdo by chtěl, aby mu před dveřmi proudily davy turistů? Tyto kryté průchody měly původně praktický důvod – zpracovatelé hedvábí mohli látky přenášet mezi dílnami bez nebezpečí poškození povětrnostními vlivy.



Novější část města leží na poloostrově, který vytváří soutok Saôny a Rhóny. Jeho jakýmsi nepřehlédnutelným středem je Place Bellecour, prý největší náměstí Evropy, údajně větší než Rudé v Moskvě. Jak to s tím "nej" je doopravdy, se dozvíte zde. Uprostřed stojí jezdecká socha krále Ludvíka XIV. Jinak jde opravdu jen o rozlehlou prázdnou plochu, částečně pokrytou něčím, co připomíná hřiště na petanque. Vyfotit se to moc nedá, leda shora. Když se chcete podívat na sochu Exupéryho s Malým princem, a jste zrovna na opačném konci, docela se projdete. Hned vedle jsou tři náměstí lidštějších rozměrů (Jacobins, Celestins, Republique).



Musée des Beaux-Arts sídlí na Place des Terreaux a kdyby nic jiného, stojí za vidění jeho zahrada a architektura. Kdo do muzeí a galerií nechodí, nemůže minout rozměrné fresky na domech. Nejslavnější je patrně Le Mur de Cantus v ulici Boulevard des Canuts (metrem C na Hénon). Vznikla v roce 1987 a prošla již řadou inovací. Na všech dílech je mimo jiné pozoruhodné i to, že je žádní sprejeři neničí, i když jejich tagy hyzdí kdejakou jinou zeď. Další vyhledávanou je La Fresque de Lyonnais s dvaceti pěti nejvýznamnějšími osobnostmi města (více o freskách zde). Tři nejslavnější Lyoňané jsou Antoine de Saint Exupéry, Malý princ a Paul Bocuse. Ten třetí má vyhlášenou restauraci nad městem a vlastní Les Halles s lahůdkami. Ty stojí za vidění jen v případě, že potřebujete koupit čerstvou langustu nebo pixlu kaviáru. Mnohem příjemnější zážitek jsou třeba trhy na Croix-Rousse.



Závěrem něco k povaze Lyoňanů, vlastně všech Francouzů. Oni se zdraví, usmívají se na sebe a omlouvají se všude, kde by to Čecha ani nenapadlo. Nejen starší generace, ale i mladí puberťáci nebo skejťáci s dredy na hlavě. V úzkých uličkách je nutno občas uhnout, nechat druhé projít, a pak takový mladý hejsek, který by se u nás zmohl tak akorát na "uhni vole", tady poděkuje a usměje se. Do trolejbusů a autobusů se nastupuje předem, asi proto, aby řidič mohl každého pozdravit. Nejvíc mě dostali dva třináctiletí kluci na záchodcích v muzeu. Bylo plno, oni čekali před kabinou. Když jsem vyšel, oba svorně zahalekali "bon jour".