Tohle není zrovna typická krajnička. Ale člověk nemůže pořád žertovat nebo se ironicky rozčilovat nad malichernostmi, byť by to bylo sebezábavnější. V neděli padli v Afganistánu tři čeští vojáci a já si vzpomněl na jiného mladého vojáka, jehož deník se mi dostal do rukou.

Chtěl jsem krajničku nazvat "Nedopsaný deník", ale kdy vlastně je deník dopsán? Když účel, za nímž byl založen, pomine, nebo až když pomine život pisatele? Útlý notýsek s čtverečkovanými listy hustě pokrytý úhledným písmem po sto letech objevil kamarád Pepa Fric. Převedl ho do Wordu a poslal mi i s fotkou Antonína Frice, svobodníka rakouské armády z Ledčic na Podřipsku. Dlouze si prohlížím fotku a mám pocit, že musím něco napsat. Mohl bych si hrát se slovy, jako to občas dělávám. A že by příležitost byla, deníček se hemží německými vojenskými pojmy, které si čeští vojáci upravili po svém. Skoro jako ze Švejka. Čeština potřebuje slova ohýbat, jinak jí nejdou přes pysky. Někde deník používá ještě plně německá slova, jako "befehl" místo dnes známého befel, někde již napůl změněná (šwarm místo schwarm). Hlídka čili stráž jest Wache, ale líp se počesku skloňuje wacha. Zagrábovat se znamená zakopat se, stvořeno z německého begraben.

"...přišlo se zas do obce, kde jsme stavěli ty laubhüte, tam až do odpoledne, v 1/2 5 k Salaši, odtamtud zas ke Drině, kde jsme stáli wachy tenkrát. Mokrou strouhou postupovali, škandál. Celou noc probděli, nevědouce, co se děje."

Jenže tady veškerá legrace a podoba s Haškovým Švejkem končí. Deník je napsán stručným až strohým způsobem, jde spíš jen o zkratkovité poznámky o událostech dne. Pouze výjimečně se tu objeví vyjádření názoru, zmínka o někom konkrétním.

"Škandál, to vedení naše, od Majora až po naše blbé reservní kadety a lajtnanty. Vlezli jsme na štěstí do našich děr zas. S Mühlbauerem jsem šel pro vodu do Sávy, začli jsme si tam taky vařit kafe, obrst nás vyhnal zpátky do švarmlinie - opět nastala taková noc. Já už jsem švarmkomandant, kaprálové a Zugsf. skoro všichni už pryč."

Tím spíš je ale tento notýsek působivější, autentický, až z toho mrazí i po sto letech. Ve válce se každá prkotina stává veletajnou a kdyby prosáklo, že si někdo píše poznámky, mohl by skončit na šibenici jako špión. A přestože každá vojna představuje často dlouhé čekání na to, aby se pak mohlo pospíchat, stejně tu sotva byly podmínky a síly k tomu, aby člověk psal romány.

"24.9.1914 Ráno hned že zase půjdeme 'asi', ale opatrně, až 150 kroků před Srby. Laufgraben 1 pro zug, práce hezká, pak se rozlezem a zakopeme."

Tak zní poslední zápis Antonína Frice v září 1914, někde na soutoku Sávy s Drinou. Bylo mu 23 let. Z těch víc než sta let, které od první světové uplynuly, mohl prožít spoustu dobrého i špatného, mohl se zapsat do mnoha deníků svých i jiných lidí. Nedostal ale příležitost. Ani jednu. Šajze (Scheiße), řekl bych. Ale neřeknu, protože on nikdy žádný neslušný výraz nepoužil.



Celý deník Antonína Frice najdete zde.