Skoro každý člověk něco sbírá. Sběratelství je evolučně vyvinutý pud a jak se mu ubránit, když to "máme" už od pravěku? Já sbírám lavičky. Ne že bych je tahal domů, ostatně k nám by se vešly sotva dvě a dva exponáty sbírku netvoří. Shromažďuji jen jejich digitální podobu, nemám ani album s nalepenými fotografiemi. Vypnou-li proud, neukážu vám ani jednu. Počátek a jádro mé sbírky tvoří lavičky litomyšlské.


Umění v ulicích může mít různé projevy, a na rozdíl od toho ukrytého v galeriích a muzeích, vás osloví a potěší nečekaně, jaksi mimochodem. Jdete ulicí za prací, za zábavou, prostě za nějakým jiným účelem, umění nehledaje, nehledajíc či nehledajíce. A hle, ono se vám postaví do cesty, ne však drze nebo vlezle. Jen lehce do vás šťouchne, hele člověče, je na světě i radost pro radost, radost z tvoření. Kdo příliš zadumán nebo zahleděn do svého mobilu, mine ho ku své škodě.

Litomyšl jsou lázně ducha, a tak není až tak s podivem, že někdy kolem roku 2012 osvícené Litomyšlany napadlo, že lavičky nemusí sloužit jen k posezení. Dnes lavičky v Litomyšli už představují fenomén, jsouce pojaté umělecky, žijí, přesouvají se, přibývají. A na rozdíl od jiných forem street artu, mají stále i onu stránku praktickou. Tedy až na některé, jež poskytují posezení jen na vlastní nebezpečí.

Ale ony i ty standardní lavičky jsou krásné. A někdy stačí jen málo, prostý, ale originální nápad: dát dvě lavičky proti sobě tak, aby se více lidí mohlo posadit a spolu si povídat z očí do očí. Ale koho to napadne, kromě ducha litomyšlského, osvíceného, lázeňského?

K lavičkám přistupují různí lidé různě. Jinak je vidí třeba urbanista, jinak penzista o berlích a úplně jinak třeba bezdomovec. První patří na jejich umístění jaksi globálně, esteticky a má v projektu na centimetr přesně spočítáno, kde tento městský mobiliář být musí. Druhý brblá nad nápadem umístit lavičku nesmyslně padesát metrů od čehokoliv, kde se lidé pohybují, takže k lavičce je potřeba dojít, místo aby ona přišla k lidem. Třetímu by její osamělost celkem vyhovovala, ale rozhodně nesouhlasí s dizajnem, který znemožňuje spánek v jakékoliv poloze.

Tak třeba v Budapešti lze na více místech zaznamenat výskyt laviček pro jednoho. Tento trend neodráží ani tak prohlubující se odcizení jedince jako potřebu zabránit bezdomovcům spát v leže. Spát v sedě (zatím) tolerováno. Antihomeless lavičky se buď nově vyrábí a instalují, nebo se na stávající městský mobiliář nápaditě nainstalují rozdělovníky.

Puerto de la Cruz na Tenerife má speciální single lavičky pro ty, kdo se chtějí posadit, ale potřebují, aby nohy nevyšly z tempa.

Na prostranství před Rijksmuzeem je spousta příležitostí posedět na lavičkách a posbírat síly na další túru po galeriích. Lavička s nápaditým sloganem reklamní kampaně I AMSTERDAM vypadá trochu jako kamenný fotel a dobře zapadá do mojí virtuální lavičkové sbírky.

A přichází-li vám při tomto povídání na mysl stará písnička (Kéž lavičko, kéž bys promluvila...), pak vězte, že i to se může stát. Třeba v rozhlasové hře Federica Felliniho Lavička v parku.