Volové byli a budou. Už jako dítě školou povinné jsem byl volem nazýván a bral jsem to jako kamarádské šťouchnutí či dokonce potvrzení příslušnosti ke skupině nebo partě vyvolených. Volil nebo voloval jsem tudíž i já. Vola v každé mé nebo cizí větě jsem ani nevnímal. Volovali jsme všichni kluci. Holky ale ne. Zda tehdy děvčata měla nějaké podobné slůvko, si nepamatuji.

Emancipace pokročila volskými kroky, dnes mezi sebou děvčata volují zcela běžně. Přejímají tuto mužskou konverzační vsuvku, aniž si uvědomují její genderový paradox. Krávami se nenazývají. Krávou označují někdy tu, která zrovna není přítomna, a pak zaslechneme například: "Ta Barča je taková kráva, vole", v níž jeden přežvýkavec vyjadřuje nezáviděníhodnou charakteristiku osoby a druhý je naopak jen přátelským titulem.

Dokumentace z tisku: Děvčata se baví o romantice. "Ty vole, mně přijde romantický i to, když se mě někdo SMSkou zeptá, jak se mám." (InStyle 18.01.2016)

Vole se oprostilo od gramatiky, čímž se ještě víc vzdálilo své sémantické podstatě. A tak může zaznít "Chlapi, co se tváříte, vole? Dyť jsou docela hezký" (Pátek Magazín LN 15.01.2016). Nikdo se nad tím nepozastaví a nepožaduje opravu na "volové". Tím pádem se ani nelze divit větě "Ty jsi vůl, vole". Ač jde o dva tvary stejného slova, jsou významově od sebe strašně daleko. Analogicky nemůžeme nic vytknout tvrzení "Ty jsi kráva, vole" a teoreticky vzato je přípustné i oslovení "vole pane" jako náhrada za "vole soudruhu". Osobně za vrcholné dílo lidové tvořivosti nepostrádající svou vnitřní logiku považuji formulaci: "Vole, ty jsi vůl jak kráva." Větu sice tvoří stádo sudokopytníků, ale každý přežvýkavec zde plní svou nezastupitelnou úlohu. První je kamarádským oslovením, druhý souhrnným hodnocením osobnosti a třetí pak měřítkem velikosti. Tato věta by mohla potěšit i genderové bojovníky proti erotické povaze češtiny, protože ji lze chápat jako univerzálně použitelnou pro obě pohlaví.

Všudypřítomný vůl ve vokativu jednotného čísla je prý český unikát. Nic podobného nemá žádný jiný jazyk. Nenakazili se jím ani bratři Slováci vokativu nemajíce. Kdysi dávno jsem měl kolegu s příjmením Nevole. Když něco spletl, hodnocení typu: "To fakt né, vole, Nevole" nesl statečně. Ale stejně mám nejraději Voskovcovo a Werichovo něžné "milý vole", jež si jen pro sebe šeptávali do ouška.